Dílo polského spisovatele Stanisława Lema je poměrně intelektuálně náročné a jen obtížně adaptovatelné do jiného média. Většinu jeho textů zabírá popis myšlenkových procesů hlavních hrdinů a filosofování nad společenskými tématy. Žádné akční scény ani překvapivé zvraty se v nich neodehrávají, ostatně na zfilmování jeho nejslavnějšího románu Solaris si vylámal zuby i režisérský velikán Steven Soderbergh.
Povrch planety Regis III je pustý, přesto se na hře grafici vyřádili.
Hra The Invincible je postavena na neméně náročné knize u nás známé pod názvem Nepřemožitelný. Ta popisuje osudy lidské posádky na záhadné planetě, která navzdory dýchatelné atmosféře a přítomnosti vody neobsahuje žádnou formu života. Pro pochopení příběhu hry ale naštěstí předlohu znát nemusíte, jelikož se děj odehrává ještě před příletem knižních hrdinů, všechna tajemství budete moci odhalovat sami.
Hlavní hrdinkou je mladá astronautka, která se probouzí na povrchu neznámé planety, aniž by měla tušení, jak se tam dostala. Skrze interkom v helmě ji však kolega hlídkující na orbitu rychle uvede do obrazu: Jmenuje se Jasna a na povrchu Regis III pátrá po svých ztracených kolezích. Kyslíku má k dispozici dostatek, i tak by si ale měla raději pospíšit.
Brzy zjistíte, že nejste na povrchu sami.
První kroky po novém světě jsou díky síle Unreal Enginu 5 úžasné. I když je všude kolem jen nehostinná pustina, dokázali vývojáři vykouzlit naprosto parádní scenérie, o jejich sebevědomí pak nejlépe vypovídá i integrovaný fotografický režim. Atmosféru pak dokonale dotváří ambientní elektronický soundtrack.
Tempo hry je velmi poklidné, v podstatě jde o klasický „simulátor chůze“ (viz náš článek o tomto žánru), kdy stačí držet pohyb vpřed a kochat se okolím a příběhem. Díky neustále přítomnému „příteli na telefonu“, s nímž Jasna každý svůj objev košatě konzultuje, má hra asi nejblíže k výtečnému Firewatch (naše recenze), není ale zdaleka tak osobní a emocionální, dialogy jsou spíše věcné. Chemie mezi hlavními hrdiny naštěstí funguje na výbornou a celou hru táhne i ve chvílích, kdy se zrovna nic zajímavého neděje. Tedy po většinu času.
Podstatnou část hry strávíte za volantem lunárního vozítka.
The Invincible je totiž na události poměrně chudý a výrazné scény, které posunují příběh kupředu, jsou od sebe vzdáleny dlouhé minuty bloudění po nehostinné krajině. Nenajdeme tu žádný ukazatel bodů zájmu ani kompas, takže občas budete hledat kudy dál, ale to tak nějak k průzkumu neznámé planety z principu patří. Hlavní postava je velmi pomalá a rychle se zadýchá, pokud tedy patříte mezi ty, kteří potřebují stále nové a nové podněty, hře se obloukem vyhněte.
Hra má více možných konců, o klasické znovuhratelnosti bychom však raději nemluvili.
The Invisible je klasické „hard sci-fi,“ které se snaží respektovat vědecké poznatky a fyzikální pravidla. Atmosféru podtrhuje výrazná retro stylizace, která vychází z technologického designu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Všechny používané přístroje jsou analogové a tak budete kroutit čudlíky, bojovat s nepříjemným uživatelským rozhraním počítačů nebo manipulovat s děrnými štítky. Podstatnou část hry pak strávíte za volantem malého planetárního vozítka, které dělá dlouhé přesuny přeci jen o něco snesitelnější.
Bohužel tyto pasáže byly v době vydání poměrně zabugované, zaparkované vozidlo náhodně mizelo a zase se objevovalo, při jízdě pak vydávalo zvláštní zvuky, kvůli kterým jsem byl nucen odkládat sluchátka. Je to škoda, protože jinak mi hra přišla v pořádku a po celou dobu se hýbala plynule, což v dnešní době není tak úplně obvyklé.
Zhruba sedmihodinová kampaň je přísně lineární, v několika zlomových bodech si však můžete vybírat z více možností, které mají vliv na celkové vyznění příběhu. Teoreticky tak lze mluvit o jisté formě znovuhratelnosti, ale rozhodně nečekejte, že byste měli hned po dokončení chuť si vše znovu zopáknout, na to je její hratelnost příliš mělká.
The Invincible je stejně jako knižní předloha osobité dílo, které určitě nesedne každému, jeho kvality jsou však nepopiratelné. Během hraní jsem si mnohokrát vzpomněl na dětství, kdy jsem hladově hltal každé nové číslo fantastického časopisu Ikarie. Nabízí pár zajímavých témat k přemýšlení, svým až příliš poklidným tempem a přetaženou stopáži může ovšem i nudit. Pokud nemáte k Lemově dílu nějaký speciální vztah, doporučuji počkat na slevu a touhu po ryze příběhovém zážitku zahnat u nedávného Under the Waves, které je ve všech ohledech lepší (viz naše recenze).
