Rayman Raving Rabbids TV Party – kválíka v pytli nebvat

Doktore, prý jsem blázen, když jím rád králíka. – Proč? Já ho taky rád. – Jo? Tak to vás zvu! Mám jich v bytě stovky!

Rayman Raving Rabbids TV Party

Byl jednou jeden kválík z vesmírné invaze kválíků a ten šel na záchod. Protože byl malý, zalezl si celý do mísy, ta ho vcucla a potrubím dopravila do pračky. Váš odpad nevede do pračky? No a z pračky se potrubím dostal do televize, kde opruzuje ve vysílání. Navíc se tam nebývale rozmnožil. Záchod byl Raymanův, pračka byla Raymanova – a hlavně televizor je Raymanův. Takže: kválíci, z telky ven!

Jak toho Rayman, totiž hráč, dosáhne? Inu, snadno. Jediné, co musí udělat, je dohrát pět „herních desek“. Co je herní deska? Obdélník šestkrát osm polí, z nichž některá jsou neprůchodná, na některých je otazník a na jednom trůní televize. Jo a na jednom číhá kválík přichystaný k postupu směrem k televizi – Raymanův protivník.

Hráč a kválík se střídají v tazích a cílem je dosáhnout políčka s televizí dřív než soupeř. Když se to povede kválíkovi, nestane se nic horšího, než že se televize přesune na jiné místo na desce a pokračuje se. Když je rychlejší hráč, je mu sděleno, kolik kválíků vypudil Rayman z přijímače ve svém bytě – na svém záchodě. Jedna dosažená televize na desce znamená vypuzení deseti kválíků.

Na každé herní desce jste ale povinni docílit vypuzení daleko vyššího, navíc s každou deskou rostoucího množství kválíků – vyšplhá se to až na osmdesát kousků. Takže když dosáhnete televize, ta zmizí, aby se objevila na jiném místě desky, a jedete dál. Konečným cílem je tedy kompletní očista Raymanova přijímače prostřednictvím čistění herních desek.

O tom, o kolik polí lze v rámci tahu na desce postoupit, rozhoduje náhodně generovaná minihra, jež se spouští po každém dokončeném kválíkově tahu. Miniher je víc než čtyři desítky, některé se snaží parodovat televizní pořady, jiné vůbec, a jsou roztříděny do postupně odemykaných skupin – televizních stanic. Za úspěšné splnění regulí minihry můžete získat maximálně čtyři zažlucené obdélníčky – a co obdélníček, to v následujícím tahu krok o jedno pole na herní desce.

Pod některými otazníky se skrývá tah nebo alespoň krok navíc, takže lze v jednom kole postoupit i o víc než čtyři pole. Pod jinými získáte zdarma pár vypuzených kválíků, čímž urychlíte splnění celé desky, nicméně vstupem na otazník si lze i pohoršit, třeba tím, že se soupeř automaticky přesune na televizi.

Jak už však bylo řečeno, nic se v případě takové „prohry“ neděje – jen se natahuje čas. Tak jako tak tahá kválík za výrazně kratší konec. Aby to tolik nebilo do očí, může postupovat, kudy chce, zatímco hráč obchází pevné překážky. Pokud byste čekali byť jen záblesk nějakého taktického prvku, šlo by o čekání na Godota – jde o proces zcela mechanický, požadavky na intelekt rovny mínus jedné.

Jádrem hry tedy v žádném případě není dění na herních deskách, nýbrž právě minihry, jež se spouští po kválíkově tahu. A tady teprve začíná ten pravý nářez. Jedno je jisté: žádný jiný komerční software tolik nezkouší, co zákazník vydrží, jako ten určený pro platformy Nintenda. Sice se třeba na mobilním telefonu taky dočkáte ledačeho, ale nekupte to, když je to tak levné. Což o hrách v našem případě pro NDS rozhodně neplatí.

Nedá se říci, že by minihry v kváličí TV Party byly hloupé. Jsou v drtivé většině případů tak nekonečně imbecilní, až nabývají určitých surrealisticky nekritizovatelných kvalit. Prostě mozek už není pořádně schopen zpracovávat data, přinášená zrakem.

No řekněte sami: je možné zamotávání kválíka do toaletního papíru krouživým pohybem stylusu označit za MINIHRU? Pokud pohlednici na niti říkáte „minisukně“, pak jistě. Je ovšem třeba uznat, že „kvalita“ těchto taškařic trochu kolísá, takže některé se za jakous takous příležitostnou hříčku označit dají. V převaze jsou ale ty, jež takové štěstí nemají.

Jejich cílem totiž zcela průhledně není zabavit herní akcí, nýbrž jen a pouze natáhnout „herní“ dobu. Není to o šikovnosti prstů, není to o přemýšlení, není to vůbec o žádné lidské schopnosti, s výjimkou odhodlání slepě plnit zadání. Snad nejnáročnější hříčkou je logik se třemi (!) barvami. A co je nejhorší, některé hříčky, aniž by kladly jakýkoli jiný požadavek, jsou zcela nečekaně mnohem časově náročnější než jiné.

Takže celé dlouhé minuty odevzdaně kroužíte stylusem pořád dokola, monotónně klepáte na displej, do úpadu foukáte do mikrofonu a hlavně se ptáte, kdy už bude konec. Každá herní deska je pak završena soubojem s bossem – ne, to žertuji.

Bottom 5

Subjektivní hitparáda pěti nejzoufalejších kousků:

5. místo: Raving Rabbids Mix - točíte deskou na gramci v tu stranu, kam ukazuje šipka ve středu desky. Šipka občas – zřídka – změní směr a když nezačnete točit na opačnou stranu, gramofon přestane pořádně hrát. Hříčka mezi konkurenčními hrůzami vynikla tím, že pohodlně získáte maximální hodnocení i poslepu (odzkoušeno) – milník ve vývoji videoher! Když slyšíte, že to nehraje, změníte směr roztáčení. Muzika, byť stále táž, se dá poslouchat – proto až páté místo.

4. místo: The Moomy – naprosto totéž, co RRM, ale ještě horší. Místo gramce role toaletního papíru, místo pouštění hudby obalování králíka oním papírem. Překonává RRM tím, že vůbec nemusíte měnit směr otáčení role! Sice se tu bizarně dějí i jiné věci, ale těch si nevšímejte a jen stále točte proti směru hodinových ručiček – brzký plný úspěch vás nemine. Opět něco pro slepce.

3. místo: Killer Bee – naprosto totéž, co RRM a The Moomy, ale, ač se to zdá nemožné, zase o krok dál! Uprostřed kruhové plochy bzučí včela a má v úmyslu vás bodnout. Uchopte kválíka stylusem a kružte s ním kolem včely. Je úplně jedno, kterým směrem – prostě kružte, dokud není konec.

2. místo: Rabbid Hair Pluck – kválík na vás vystrčí otylé růžové břicho, na němž raší tlusté, zakroucené tmavé chlupy. Úkolem je zaměřit chlup posuvným zaměřovačem a zlikvidovat ho. Ve srovnání s ostatními členy naší velké pětky tu alespoň něco děláte. Bohužel to nutká ke zvracení.

1. místo: Evening News – kváličí televizní hlasatel hitleroidního zjevu se chystá k večerním zprávám, ale na hlavě mu trčí jeden neposlušný vlas. Když šipka ukáže doleva, stylusem ho sklopte doleva. Když šipka ukáže doprava, sklopte ho doprava. Ne, nevyhazujte ten handheld! Jsou na něj i lepší hry než TV Party, vážně.

Každá herní deska je završena krátkou 2D skrolovací honbou za kválíkem, kdy Rayman, který v celém titulu vystupuje jen a pouze zde, běží automaticky zleva doprava a vy mu jen stylusem pomáháte přes překážky, jež se mu hrnou do cesty. Když kválíka dostihnete, vyšlehne mu ze zadku oheň a pronikavě zrychlí, čímž přijde o jednu mrkev z limitované zásoby. Posledního kválíka si možná párkrát zopáknete, jinak mdlé jako vždy.

Na druhou stranu to docela táhne dobrat se konce toho všeho. Ani já neodolal nutkání vidět závěrečné titulky, což se zdařilo za necelé tři hodinky. Důvod onoho puzení? Člověk chce vidět, jakou ještě větší hovadinu pro něj hrdí Arabové z marockého Ubisoftu připravili. Což zmínění nejspíš dobře vědí, takže se usilovně snaží, aby to opravdu, ale opravdu nedisponovalo jakoukoli měřitelnou jakostí.

Ano, lze to chápat i jako parodii na pokleslou televizní zábavu – žel, snaha snadno a levně vydělat pár krizových dolarů nad touto záchrannou vestou příliš nepokrytě ční. Nic nespasí ani wireless multiplayer, který sice teoreticky dodá „multi“, ke hře ochotné „playery“ ale jen stěží.

Titul je možná zajímavý ještě z jednoho důvodu – jako psychologicky pozoruhodný test toho, jak malé podněty ještě dokáží člověka na chvíli upoutat, respektive přimět ho sáhnout do kapsy pro šrajtofli. Bylo to míněno pro velmi malé děti? Parodie „dospěláckých“ televizních pořadů tomu nenasvědčují. Ze spojení podobných experimentů s hyper-pragmatickým Nintendem prostě mrazí v zátylku. Hráči, mějte se rádi – bděte.