RECENZE: Pohlcující špionážní epos Metal Gear Solid 5 by byla chyba nehrát

Opěvovaná špionážně akční série Metal Gear Solid (MGS) byla jednou z těch, které mohli majitelé osobních počítačů konzolistům dlouhá léta jen tiše závidět. PCčkáři tak plnou dávku japonského techno šílenství dostávají až nyní. A vězte, že je o co stát.

Já blbec. Kdybych nebyl takový nenasyta a nesnažil se ty strážné s helmami uspat už na dálku, mohl jsem být šťastný jak krysa v opuštěné spíži. Místo toho se teď potím v trávě, kolem mě jsou v okruhu 12 metrů čtyři nepřátelé, dochází mi munice a vážně není čas nechat si shodit novou.

Ale žádnou paniku: tři z těch čtyř nepřátel jsou ke mně právě teď otočení zády, tak odpravím jen toho jednoho, co se dívá mým směrem a ty zbývající pak zpacifikuji dřív, než se otočí zpátky. Raz, dva – a sakra, vystřelili světlici, teď sem v loji! Rychle přepnout na omračující granát a modlit se.

Další párek nicnetušících obětí

Stylový hrníček

Tento jednoduchý popis herní situace, do které se snadno dostanete, pokud nejste ve Phantom Pain dostatečně opatrní, může znít obyčejně, ale věřte mi, že když se jako hlavní protagonista Snake plížíte podrostem a víte, že za dvě sekundy může být po vás, je to zatraceně silný zážitek.

A to píšu jako někdo, kdo s posledním dílem této fenomenální série z pera vývojáře Hidea Kojimy strávil už 55 hodin čistého času a nepokořil ani polovinu herního obsahu. A je mi vážně líto, že jako pravověrného PCčkáře mě tato špionážní stealth lahůdka dosud míjela. Nepočítám pár minut s úplně prvním Metal Gear Solidem, protože tenkrát mi pobíhání v přestrojení za kartonovou krabici připadalo strašně směšné.

Hrej si, tu máš Afghánistán

Nemohu tedy Phantom Pain srovnávat s předchozími tituly v sérii, ale to je asi ve výsledku skoro lepší, protože alespoň nejsem ovlivněn nostalgií. I tak ovšem můžu Phantom Pain vřele doporučit asi každému hráči, který má špetku trpělivosti a nevyskakuje mu žíla na čele pokaždé, když klopýtne a musí se vracet k poslednímu záchytnému bodu.

Sověty okupovaný Afghánistán

Phantom Pain totiž část publika zaujme příběhem, který jako tradičně vyprávějí dlouhé a propracované filmečky v herním enginu, jiným učaruje obří herní svět a svoboda při jeho prozkoumávání a dobývání. A to tu ještě jsou tuny vedlejších misí, výzkum lepších zbraní a vybavení a stavba základny, která je opravdu obrovská a propracovaná do posledního detailu.

Takhle to možná zní, že Phantom Pain je oním pověstným dortem pejska a kočičky, kam autoři nacpali všechno, co mají rádi, ale ve výsledku jim zbyl mišmaš, který vyvolá akorát tak bolení břicha.

U spousty jiných her je pravda, že autoři si toho naloží moc a výsledkem je hra, která toho umí od všeho trochu, ale ve finále nic z toho pořádně. To naštěstí tentokrát neplatí. MGS: PP totiž všechny složky umí na výbornou, dobře se doplňují a žádná nepůsobí tak, že by byla ve hře jen tak do počtu.

Nezapomeňte na tlumič!

Hideo Kojima vás navíc odměňuje za to, když hrajete chytře a promyšleně a nesnažíte se všechno přetlačit silou. Jeden příklad za všechny: jak roste vaše základna, potřebujete stále více personálu na její chod a správné fungování. A i když se vám s rostoucí prestiží hlásí noví a noví dobrovolníci, jen s nimi rozhodně nevystačíte.

Za tmy je plížení snazší

Unese balón obrněný transportér? Tak určitě!

Nejlepším způsobem, jak rychle doplnit potřebný personál tak je „verbování“ nepřátelských vojáků přímo během misí. Vojclové se k vám ovšem nepřidají po dobrém a ukecat je taky nemůžete. Pochopitelně je ovšem taky nemůžete odprásknout, protože kumpanie Diamond Dogs, které velíte, mrtvé křísit nedokáže.

Zbývají tak dvě možnosti: vyhlédnuté oběti musíte buď uspat, nebo omráčit. Zatímco uspání se ještě dá praktikovat z větší vzdálenosti pomocí speciální munice, omračovat budete muset až do odemčení a vyzkoumání příslušného granátu pěkně tělo na tělo. Zbraně s gumovými projektily jsou totiž bolestně neúčinné a mají podobnou sílu jako házení hrachu na zeď.

Pes DD je velmi dobrým pomocníkem

A na omráčení zblízka už je pochopitelně třeba nějaká ta taktika, plánování a také trocha štěstí. Vojáci totiž zřídka bývají sami a plížit se za jedním, když nevíte, kde má kámoše, je zaručený recept na průšvih. Zvlášť ze začátku tak spoustu herní doby strávíte civěním do dalekohledu a označováním tolika nepřátel, kolik se vám jich povede vyšťourat.

Tiše a opatrně

Respektive povinné to samozřejmě není, ale vězte, že Snake je sice velký drsoň a má robotickou ruku, která funguje i jako sonar, ale rozhodně není neprůstřelný a nesmrtelný. Proto je i při zvolení přístupu spálené země potřeba myslet na použití tlumičů, protože při hlasité střelbě se vaše životnost často počítá na sekundy. Zvlášť pokud máte tu smůlu, že k vám pádí nepřátelé s brokovnicemi, jejichž síla vás srazí na zem a naprosto vám rozhodí míření.

Oproti tomu tichý a opatrný postup vám zajistí více nedobrovolných rekrutů, lepší fungování základny u seychelských břehů a tím i rychlejší přístup k lepším zbraním, brnění a dalšímu vybavení. A zajatcům nejprve z Afghánistánu a později ze střední Afriky nezbude nic jiného, než začít otročit, protože jste přece žijící legenda, která se vrátila mezi živé z kómatu. A uplavat pár kilometrů k pevnině také není jen tak.

A to pořád není všechno. S postupem času založíte i bojovou jednotku, jejíž členy můžete posílat na různé mise, které plní sami. A s dodatečným výzkumem můžete začít krást nejen personál, ale i stacionární kulomety, minomety a dokonce i tanky!

Poslední Metal Gear Solid je tak ideálním titulem pro nevyléčitelné hračičky, ale i pro stratégy nebo puntičkáře, kteří chtějí všechno vyhnat na maximum a ulovit při tom všechny možné trofeje a achievementy.

Doma je doma

Základna plně obsazena, nejvyšší čas na upgrade...

I když je Phantom Pain opravdovým klenotem, přesto není bez chyb. Jde veskrze jen o maličkosti, ale o to více v takto vybroušeném celku vyčnívají. Osobně mě nejvíc vytáčí fakt, že Snakeovými největšími nepřáteli nejsou maníci s velkými bouchačkami ani helikoptéry, ale kameny a skalky.

Kámen, největší nepřítel supervojáka

Snake totiž často z nepochopitelných důvodů odmítá přelézt titěrný kámen nebo terénní nerovnost. Dalším spolehlivým zvedačem krevního tlaku je zlobící systém krytí. Jednou se vám k zídce povede přilepit až na pátý pokus, aby se vzápětí Snake začal sám od sebe lísat k zábradlí na schodišti a odmítal se ho pustit.

Další kratochvílí je váš společník, jednooký pes DD. Ten sice na jednu stranu dokáže nepřátele vyčmuchat na sto metrů, a ušetří vám tak čas s jejich hledáním, ale na druhou stranu si také velmi rád vleze přímo před vaše mířidla právě v okamžiku, kdy nutně potřebujete do hlavy střelit vojáka, kterého dělí dva metry od vašeho objevení.

Technické problémy a glitche se čas od času objeví

I míření jako takové čas od času předvádí psí kusy. Hra totiž často přepíná mezi pohledem z vlastních očí a pohledem za zády. A vy tak často zjistíte, že zatímco z pohledu třetí osoby na cíl vidíte a můžete ho trefit, při změně kamery najednou Snake strká zbraň pod sebe a vy civíte na přeškrtnutý zaměřovač.

Ale to jsou naštěstí jen malé pihy na kráse obřího celku, který je našlapaný obsahem a zabaví na desítky a desítky hodin. Hra je přitom dobře optimalizovaná, vizuálně přitažlivá a přitom plynulá, ozvučení i dabing jsou na špičkové úrovni. A mně nezbývá než Phantom Pain vřele doporučit.