RECENZE: Hry jako Mario vs. Donkey Kong už se dnes moc nedělají

Remake úspěšné logické hry a hopsačky Mario vs. Donkey Kong vychází z éry handheldu Game Boy Advance. Nová verze přichází na Switch nejenom v nové grafice, ale i s dalšími úrovněmi a možností hrát ve dvou. Jedno ovšem zůstává: pořád stojí za zahrání.

Ne že by se dnes logické hry nehrály vůbec, nicméně je patrné, že postupem času vyklidily pole. Vzpomeňme si na éru, kdy Nintendo bundlovalo ke svému handheldu Game Boy populární Tetris. V Česku jsme hojně hrávali Lemmings, ale rád vzpomínám i na kousky jako The Incredible Machine, Pushover či Sokoban. A z této dávné éry k nám zavítala i kombinace logické hry a hopsačky Mario vs. Donkey Kong, která v roce 2004 vyšla na Game Boy Advance.

Příběh je příjemně nenáročný. Opičák Donkey Kong ukradne z továrny všechny hračky malých Mariů, zatímco ten skutečný Mario se vydává je zachránit. Přiznám se, že jsem původní hru nehrál, přesto Nintendo opět dokázalo podchytit zvláštní nostalgickou atmosféru. Ale možná je to samotnou předlohou. Po výtvarné stránce má nejblíž k Super Mario Maker 2, nicméně těch společných prvků je přeci jenom víc.

Hra je rozdělena na osm tematických světů, z čehož dva jsou nové, vložené mezi ty původní. Není to přitom vlastně ani poznat, vše na sebe přirozeně navazuje. A kdo má rád výzvy, může pokračovat v hraní i po dokončení příběhu.

Každý svět zahrnuje šest hlavních úrovní, misi trochu ve stylu Lemmings a souboj s bossem, tedy Donkey Kongem. Pokud se chcete trochu víc potrápit, pokuste se během hraní posbírat tři barevné dárky. Ale pozor, abyste kvůli těmto věcem navíc nakonec nemuseli opakovat celou úroveň znova.

Obtížnost je volitelná. Buď budete hrát v klasickém režimu, což znamená, že musíte nejenom počítat s časovým limitem, ale také tím, že vám hra při střetu s nepřáteli a nebezpečným prostředím nic neodpustí. Režim casual naopak časový limit vypíná a přidává záchytné body, takže se můžete víc soustředit na vymýšlení řešení a následnou realizaci. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tento režim je vhodný pro děti, které si tak mohou hru užít. Některé úrovně později už jsou totiž docela náročné.

Pokud se nechcete moc stresovat, můžete hrát i bez časového limitu a se záchytnými body.

Úrovně mají svoji strukturu. Nejprve se musíte propracovat ke klíči, abyste otevřeli dveře, a poté v další části úrovně sebrat ztracenou hračku. V misi ve stylu Lemmings musíte pomocí malých Mariů, kteří vás bezmyšlenkovitě následují (a nevadí jim zemřít), vymyslet cestu tak, aby sebrali písmenka T O Y a následně skočili do krabice. A konečně souboje s Donkey Kongem – ty se trochu opakují a spíš než mozkové závity procvičí vaši pohotovost. Ale z nějakého důvodu jsem se na ně vždy těšil.

Vlastní úrovně jsou v podstatě takové malé pískoviště. Budete přepínat tlačítka, páčky, využívat teleportů, přesouvat pružinu na skákání a někdy i musíte získaný klíč na chvíli pustit a doběhnout k němu z jiné strany, než se vrátí na své původní místo. Pozor si musíte dávat nejenom na prostředí, jako třeba na pády do bodáků, ale i nepřátele s různými vzorci chování (ano, je tu klasický Boo, který vás pronásleduje, když se nedíváte).

Ve dvou se to lépe táhne.

Pokud máte po ruce parťáka, zahrát si můžete i ve dvou, ovšem podle dodatečných pravidel. Na scénu se nejenom vrací časový limit, ale protože druhá postava některé hádanky trivializuje, je třeba sebrat ještě druhý klíč. Ani v tomto režimu nemám co vytknout, hra ve dvou je místy dost adrenalinová zábava, byť za cenu toho, že jsme některé úrovně opakovali.

Jediným záporem je tak z mé strany cena. Hra se sice neprodává za plnou palbu, ale myslím si, že měla být ještě nižší. Ale to už je na vás. Po herní stránce je Mario vs. Donkey Kong nejenom nostalgické ohlédnutí, ale hlavně povedená logická hra s hopsáním, kterou je radost hrát. A pokud váháte, jako vždy doporučuji vyzkoušet demo, které vám napoví, zda je tento spin-off hoden vašeho zájmu.