RECENZE: WarioWare: Move It! oživuje bezstarostnou éru pohybového ovládání

WarioWare: Move It! je party hra určená až pro čtyři hráče, byť prim hraje příběhový režim pro dva. Znalci série se mohou opět těšit na bizarní příběh i minihry, které se tentokrát hrají pomocí pohybového ovládání.

Na konzoli Switch postupně ožila řada letitých značek Nintenda, a jednou z nich byl před dvěma roky i vynikající WarioWare: Get It Together! Fandové vědí, ostatním připomenu. Základem je obrovské množství více či méně bizarních hříček, například trhání chlupů na noze nebo uhýbání se před ptačími exkrementy. Vždy ovšem platí, že máte jen zlomek času na to, abyste pochopili, co se po vás chce, a následně to realizovali.

WarioWare: Move It! je v podstatě to samé, jen s jinou sadou hříček, a hlavně: se stoprocentním využitím pohybového ovládání. Zatímco u dva roky starého dílu stačila páčka a dvě tlačítka, novinka plně využívá možností ovladačů joy-con. Navazuje tak na díl WarioWare: Smooth Moves na Wii, tedy na bezstarostnou éru pohybového ovládání, v níž převládalo nadšení z nové technologie.

Ovladače Joy-Con jsou přitom výrazně přesnější než Wiimote a umožňují vymýšlet ještě kreativnější využití, což ovšem ne vždy je ku prospěchu věci. Ale o tom později.

Padesát česnekových burgerů

Příběh hry je jako obvykle pořádně vypečený: Wario si u stánku objedná padesát česnekových burgerů, aby následně vyhrál pro sebe a své přátele výlet na ostrov Caresaway. Tam na něj a jeho bandu čeká na každého vlastní příběhové dobrodružství (plus remixy), což je v praxi intro, sada miniher, souboj s bossem a outro. Po stránce humoru a příběhových zvratů vše sedí na sto procent, toto je klasický Wario, jak ho máme rádi.

V příběhovém režimu potřebuje každý hráč pár joy-conů.

Na výběr jsou dva základní režimy: příběh a party. Příběhový už jsem nastínil, tak jen dodám, že je určený pro jednoho až dva hráče, přičemž vyžaduje pár joy-conů na hráče. Party si mohou zahrát dva až čtyři hráči, tady postačí jeden joy-con na každého.

My si doma chtěli zahrát nejdříve ve třech, takže jsem se pustili do party, v němž na nás čekaly čtyři režimy a jeden nedostupný, určený pouze pro čtyři hráče. Naše první volba padla na ikonu s raketkou, Galactic Conquest, z čeho se vyklubala parodie na deskovou hru. Funguje to tak, že hráči získávají body za hraní miniher, přičemž ten, který vyhraje, si může hodit kostkou. Jenže políčka na desce jsou dost vypečená, takže se vám může například stát, že nejenže přijdete o všechny své body, ale ještě se rovným dílem rozdělí mezi ostatní hráče. Nebo se na vedoucí pozici prohodíte s tím posledním. Jistě, jsou tu i normální políčka, nicméně… toto je Wario, tady se na nějakou férovost moc nehraje.

Směr deště se mění, v této minihře je třeba podle toho naklánět deštník.

Poslouchat, co říká doktor, nás moc nebavilo, stejně jako box. Děti ovšem přišly na chuť medúze. Jednoduše řečeno, pokud se hráč hýbe, ať už směrem k medúze nebo při minihře a ona se na něj podívá, zkamení. Cílem tedy je ve volných chvílích postupovat vpřed a plněním miniher zabíjet hady, kteří v cestě překážejí.

Jádro hry ovšem leží jinde, a to v příběhovém režimu, který plně vyjeví potenciál celé hry – zkrátka si zde zahrajete i hry, na které v režimu party nenarazíte. Je to dáno pokročilejším způsobem ovládání, protože příběhovka vyžaduje, aby každý měl v každé ruce ovladač. Hra vás postupně naučí několik póz, z nichž vychází ovládání. Například oba ovladače držíte jako meč, máte je nad hlavou, na bocích apod. Z těchto póz pak vycházejí minihry.

Některé minihry jsou založené na vzájemné spolupráci.

Hříček je přes dvě stovky, což je velmi slušné, nicméně jejich kvalita i provedení kolísá. Budete rybařit, vytrhávat chlupy z nosu, nabodávat papírová zvířata na oštěp, mýt si zašpiněná záda či oblékat sportovce. Poměrně časté je využití jiných her od Nintenda, například kutání rudy v Animal Crossingu, vytahování pikminů ze země či použití 1 000krát přehnutých paží z Paper Maria. Řada her je opravdu povedených, například se nakláníte s deštníkem tak, abyste nezmokli, snažíte se s kolem zastavit v cílové rovince, za zmínku stojí i vtipná navigace trávicím traktem pomocí natáčení ovladačů. Je rozhodně fajn, že mnohé zapojují obě ruce a občas potrápí mozek i s koordinací.

Jenže s některými se pojí klasické „jak se to ovládá“, což je typický nešvar pohybového ovládání. U některých miniher se zkrátka váš pohyb nepropíše do hy tak, jak očekáváte. Například taneční boss fight byl o nervy, protože v jednom okamžiku nebylo vůbec zřejmé, co jsme dělali špatně. Dokonce jsme si kvůli tomu nahráli klip a zpětně analyzovali, kdo vlastně udělal chybu a jakou.

Pokud se na vás medúza podívá a vy se hýbete, zkameníte.

Nepovedené je za mě i využití pohybové IR kamery. V jedné z miniher například po vás chtějí, abyste ukazovali určitý počet prstů. To by ještě šlo, pokud byste měli čas si vše pěkně připravit, jenže tady se hraje na rychlost provedení. Působí to na mě, že to tam vývojáři dali, protože prostě chtěli tuto neobvyklou funkčnost využít za každou cenu.

I přes výše zmíněné není WarioWare: Move It! vůbec špatná kolekce. V jednom ji nehraje, to nemá cenu, ve dvou je to nejlepší, přičemž zahrát si můžete i ve třech a ve čtyřech. Pokud máte rádi pohybovky, jděte do toho, moc jiných možností nemáte. Za mě je přesto dva roky starý WarioWare: Get it Together! bez pohybového ovládání lepší. Další alternativou je série Mario Party, přičemž díl Super Mario Party se zaměřuje na pohybové ovládání, a Mario Party Superstars ne.