History Channel: Battle for the Pacific

Učení hrou! Podobný záměr sleduje nové vydání akčního History Channelu, které hráče zavádí na tichomořskou frontu!

History Channel

Dnes už můžeme zcela jednoznačně prohlásit, že rok 2007 byl rokem fantastických akčních her. Stalker, Episode Two, Bioshock, Crysis, Unreal Tournament 2007 a další – to jsou zážitky, na které se nějakou dobu bude vzpomínat s velkým nadšením. V rámci žánru se ale urodilo i něco velkých zklamání. Pomineme-li skutečnost, že Duke Nukem Forever promrhal další historickou příležitost k vyjití, šlo především o neslavný návrat slavné série Soldier of Fortune. Ta svým třetím dílem s podtitulem Pay Back vnesla chmury do myslí řady hráčů, kteří před lety na této krvavé hostině hodovali. O hořkou pilulku se postaral horšící se vývojářský tým Cauldron ze Slovenska. A ještě před závěrem roku si střihnul další titul – History Channel: Battle for the Pacific. Zkuste uhádnout, jak dopadl. Můžete třikrát, ale nemyslíme si, že byste to potřebovali.

Autoři dostali od svého vydavatele, společnosti Activision, vcelku lákavý úkol, ovšem buď jim opravdu schází talent, nebo naopak nedostačoval čas, potažmo peníze. Je totiž pravdou, že History Channel není pro Activision žádnou prioritní značkou, jako spíše výplní hypermarketových regálů, kde jde zajímavý název a téma na dračku. Premisa skutečně stojí za to. Byť je druhá světová válka ohraná jako největší šlágry Karla Gotta, její tichomořská fronta touto nevýhodou netrpí a stále se těší velkému zájmu. Je to možná způsobeno faktem, že zatímco o evropské frontě ví každý průměrný základo- a středoškolák spoustu, byť nepřesných informací, o bitvách s hranicemi ve východní Číně na jedné straně a Japonsku na druhé se tolik nemluví. Každopádně téma je jedním z mála kladů hry. Tvůrci ho navíc nedokáží ani naplno vytěžit, když jejich akce naprosto postrádá inspiraci a ani se nepokouší do žánru vnést špetku něčeho, co by aspoň vzdáleně připomínalo originalitu.

Cauldron v přípravě misí opět těží především ze známých historických událostí. Přežvýkává tak například bitvu o Iwo Jimu, jenže jakmile se dostanete do samotného hry, cokoliv významného mizí a zůstává pouze zcela průměrný design úrovní, špatná umělá inteligence, nesmyslné vyprávění apod. Neříkáme, že Battle for the Pacific je beznadějně špatným titulem. Stejně jako v Soldier of Fortune: Pay Back se tu a tam objeví několik průměrných hratelnostních elementů, které dokáží i pobavit, odmyslíte-li si, že je na trhu rozsáhlá nabídka lepších zážitků. Tu a tam je na hru vcelku obstojný pohled. Ani tato občasná a ještě relativní pozitiva nestačí na to, aby převážili celkový negativní dojem.

V Battle for the Pacific si zahrajete za tvrdého amerického vojáka, jehož cílem není nic jiného než obsadit několik strategických pozic, mezi nimiž nechybí již zmíněný ostrov Iwo Jima. Velkým problémem je pocit naprosté postradatelnosti vašeho charakteru. Ano, děláte zdánlivě mnohé, ale vlastně nevíte, kdo je ta osoba, za kterou hrajete. Nemáte tušení, co cítí, jak se vyjadřuje atd. Zkrátka se s ní z nedostatku osobnosti nesžijete. Z tohoto pohledu jediným charakterem, který je jakž takž – samozřejmě velice mizerně – vykreslen, je váš velitel. Krom jeho příkazů si jistě dobře zapamatujete, že vydrží prakticky všechno, včetně výbuchů v jeho nejtěsnější blízkosti, a návdavkem kosí nepřátele s takovou intenzitou, že Rambo by do ringu mohl hodit ručník.

Hodně podivným prvkem hratelnosti je neustálé následování někoho jiného. Tvůrci se nejspíše snažili o navození atmosféry spěchu, jenže toho lze docílit i jinak, než že pořád musíte běhat za velícím důstojníkem, popřípadě někým jiným. Jakmile se ztratíte z jeho okolí, mise navíc nekompromisně končí, což už nelze považovat za nic jiného než prachsprostý přešlap. Navíc tohle vyvádíte prakticky po celou dobu krátkého trvání hry. Po několika úvodních krocích vás už vlastně nečeká nic nového. Ačkoliv nám vlastně nevadilo, že hra skončila po třech hodinách hry (!!!), upozornit na to musíme s velkým důrazem, protože ač tomu všechno nahrává, titul se neprodává za budgetovou, nýbrž téměř za plnou cenu. Zatím ale jenom v zahraničí, k nám se oficiální cestou nejspíše nedostane. Pokud jsme si stěžovali na šest sedm hodin trvání vynikajícího Call of Duty 4, co můžeme prohlásit na účet tříhodinového stereotypu, kterému sousloví pobavení hráče příliš neříká?

Battle for the Pacific by možná mohlo být čirou akcí vhodnou pro ty nejméně náročné vrstvy, ovšem to by hra nesměla trpět zásadními výpadky umělé inteligence. Pokud se jedná o nepřátelské vojáky, jejich hektické chování je spíše směšné a přinejmenším nefrustruje. Jiná situace však nastává, když přestane pracovat AI vašeho „průvodce“. Ten se rád zasekává či s neví rady s dalším pohybem vpřed. To je pak problém a občas i důvod k restartu mise. Pak už se opravdu nezbývá než ptát, proč takovou hru vůbec hrát. Někoho by možná mohla přesvědčit pěkná a hladká grafika. Ovšem jen na první pohled. Brzy zjistí, že prostředí jsou si podobná jako vejce vejci, džungle neustále stejná a některé úrovně na konci jako by z oka vypadly těm úvodním. Mysleli si autoři snad, že jsme za tři hodiny hry zapomněli? Aspoň nějaké východisko by mohlo být v multiplayeru, který také není samospásný, ale na pár hodin průměrné zábavy stačí. Jenže! Multiplayer předpokládá přítomnost ochotných souputníků pustit se s vámi na virtuální bojiště. A takoví na serverech zoufale chybí. Nemyslíme si, že by jejich počet vzrůstal.

Na konci jsme se rozhodli apelovat na naše slovenské bratry z Cauldronu: zavzpomínejte na časy kvalitní tahovky Spellcross či velmi dobré akce Chaser a snažte se navázat na tento úctyhodný odkaz. To, co vyvádíte nyní, žádného opravdového hráče nemůže potěšit. Zprzněnou značku Soldier of Fortune budete muset odčinit. Ovšem ještě horšími pokusy typu Battle for the Pacific se vám to určitě nepovede. Základ obou těchto her přitom není vyloženě špatný – na pohled jde o zajímavě vypadající akce, které ale zoufale troskotají na útesech realizace.