Mezi realtimovými strategiemi existuje jen pár takových, o nichž se dá říct, že svůj žánr někam posunuly, něco mu daly a že jej nějak obohatily. A právě první díl hry Ground Control z dílen švédských Massive Entertainment do této skupiny určitě patří. Někdy před čtyřmi lety totiž z tehdejšího hardwarového vybavení vymáčknul maximum, předvedl pompézně vybarvenou grafiku a hlavně originální herní systém, který nečerpal z linie á la Dune 2, ale z daleko menšího mančaftu vedeného tituly Nether Earth a později Z.
Držíme a obsazujeme
Letošní pokračování o moc jiné není – ostatně proč měnit něco, co i v dnešní době působí neotřele a čerstvě. O co jde? V Ground Control 2 se bojuje o strategické body. Kdo jich má více, ten také rychleji čerpá zdroje pro nakupování nových jednotek, které na bitevní pole přiváží speciální nákladní loď. Ten, kdo udrží a obsadí všechny body tak, aby nepřítel neměl ani jeden, dostává od hry sladkou vítěznou pusu. Toť vše. Dalo by se říct – lehké jako facka.
Takový styl hry s sebou nese několik základních prvků. Jednak člověk musí pořád dávat pozor a hlídat si obsazená místa, aby mu je nepřebral nepřítel, jednak je nutno počítat s tím, že nákladní loď je dost líná a trvá jí určitou dobu, než přiveze nakoupené posily. Když se na obzoru objeví dvacet třicet nepřátelských gratulantů k prohře, je na obranu pozdě. A komu se snad nechce něco plánovat dopředu a rozvrhovat síly s určitou rezervou, moc šancí nemá.
Dobře uvařené mise
S pokračováním nutně musel přijít i nový příběh, zde to ale vypadá tak, že autoři nahlédli do levného výprodeje béčkových sci-fi. Dějová linka začíná o tři sta let později než v prvním díle (ne že by na tom nějak záleželo); původní kolonisté z organizace NSA bojují s tyrany ze Země a později s tajemnou hmyzovetřelčí rasou, kterou lidstvo nevidělo x let a která je tak strašná, že si i ostřílený generál musí odskočit na záchod. A jaké je to překvapení, když se z nepřátel nakonec vyklubou přítulní spojenci a je stejně jedno, kdo proti komu bojuje. Warcraft 3 se musí obracet v hrobě.
Jelikož odpadá stavění základny a klasické shánění zdrojů, klube se z Ground Controlu 2 krásně čistá strategie.
Příběh raději přeskočíme, daleko důležitější je totiž fakt, že singleplayer čítá slušnou porci zhruba třicítky misí s rychlým tempem a spádem, který nikdy nedovolí, aby se člověk nudil. Každý z úkolů má v sobě nějakou tajnůstku a vtip, jak jej splnit. Například v jedné misi musí hráč propašovat tři odstřelovače skrz nepřátelské ležení. Problém je v tom, že jej hlídají roboti, na které jsou snipeři krátcí. Co dělat? Inu, stačí vzít jednoho z nich, hodit ho do lesa, kde nejde vidět, a ostatní dva předhodit jako večeři a vylákat roboty ven. Fór je právě v tom, že by člověk nečekal, že musí hned na začátku obětovat dvě jednotky ze tří. Jinak se dál nehne. Stejné drobnůstky se dají najít i v ostatních misích; zdánlivě neřešitelný úkol v sobě mívá velmi jednoduché řešení. K tomu je třeba připočítat ještě skirmishové mapy, editor a samozřejmě multiplayer, který je pro tento styl hry jak dělaný. Bude zajímavé, jak se v tomto ohledu Ground Control 2 ujme. Předpoklady pro to určitě má.
Tanky, roboti, obludy
Paleta jednotek jednoznačně odpovídá celkovému ladění hry. Vše je jaksi instantní, rychlé a k okamžitému použití. Každý ze strojů/pěšáků má svůj sekundární mód, třeba obyčejný základní voják v něm vytahuje bazuku pro ničení tanků a vznášedel. 
Struktura jednotek dovoluje vybrat si, jakou taktikou se člověk vydá. A to nejsou planá slova. I ten nejlevnější a rychle umírající pěšák je ve vysokém počtu pořádná rána pěstí; je už na každém, jestli si vybere hrubou sílu v podobě drahých tanků, obrněných vozů a artilérií, nebo jestli půjde levnější, ale vychytralejší a na taktiku náročnější cestou. Každá ze dvou ras (kolonisté a vetřelci – za lidi hrát nejde) pak má jasně odlišené možnosti a způsoby uplatnění. Kolonisté jsou techničtí koumákové, vetřelci zase silné potvory, schopné spojovat se do oblud ještě větších. Gól je, že ani jedna ze zhruba patnácti jednotek na každé straně není zbytečná nebo bez užitku. A jelikož odpadá stavění základny a klasické shánění zdrojů, klube se z Ground Controlu 2 krásně čistá strategie.
Člověk má tak pocit, že od Ježíška dostal novou stavebnici lego, z níž může vykouzlit několik různých modelů. Každá mise je jiná i díky novým možnostem, jak přistupovat ke hře. Nový typ jednotky, nové prostředí – to vše má vliv na to, co může hráč dělat. Výborný, i když ne nový nápad, je třeba schovávání vojáků do budov nebo obsazování strážních věží. Nechybí ani získávání zkušeností, vliv terénu nebo propletený systém účinnosti jedné jednotky na druhou.
Člověk má pocit, že od Ježíška dostal novou stavebnici lego, z níž může vykouzlit několik různých modelů.
Až na umělou inteligenci skvělá zábava
Obecným modelem, jak se dá popsat jedna mise, je rychlá, ale promyšlná akce. Hned z počátku, kdy člověk ovládá pouze jeden strategický bod, musí nakoupit nové jednotky a vyslat je hned do obsazování dalších klíčových míst, z nichž jejich majitel sosá zdroje. V momentě, kdy jsou všechny body pod něčí kontrolou, začíná přetahovaná. Výborné je to, že se boje na rozdíl od jiných RTS nepřesouvají na jednu frontu s centrem mezi nepřátelskými základnami. Protože jsou strategické body rozesety po celé mapě, válčí se všude a na různých místech. Místo koncentrování sil je proto lepší jejich rozdělení a vzájemná podpora a kooperace.
Bohužel, umělá inteligence, která by měla výše uvedená fakta podporovat, je jedním z mála, ale dost viditelných důvodů, které hru srážejí o více než půltucet procent dolů. V singleplayeru musí hráč spoléhat na to, že nepřítel vykouzlí více než jen lenivé předhození několika soust a naskriptovaný útok. Kampaně se odehrávájí v duchu „jdu od jednoho strategického bodu k druhému“. Nepřítel nebývá moc schopný vytvořit silnější odpor, spíše si něco kutí na svém obsazeném písečku a jen defenzivně 
čeká, až se k němu přijde někdo podívat. Nastavení vyšší obtížnosti toho moc nespraví, vesměs jen ovlivňuje počet jednotek, které nepřítel vlastní na začátku mise. Ne, že by Ground Control 2 byl lehkou hrou, to v žádném případě. Člověk se ale rozhodně nedočká toho, že by počítač například využil všech možností, jak sestavit útočnou skupinu a že by snad i pružně reagoval na to, co na něj člověk vytáhne a podle toho nasadil i adekvátní jednotky. Co však počítači upřít nelze, je jeho přirozená rychlost. Nepromrhá ani vteřinu, neustále nakupuje nové tančíky, a jakmile člověk zaspí, bleskem toho využije a převálcuje jej. Aspoň to.
Skvělá grafika, skvělé prostředí
To, co dělá z Ground Controlu 2 ryze áčkový titul, je prostředí, v němž se odehrává. V případě této hry se podařilo udělat vlastní sci-fi kulisy a atmosféru, kterou vytváří nevídaně efektní grafika a vypiplané detaily. S plně nastavitelnou kamerou se může člověk koukat třeba na oblohu s krásně modrým planetárním skafandrem, nad nímž rotují okolní planety a vznáší se částečky jemného prachového oparu. A co teprve střídání počasí, odrazy kapek na vodní hladině a precizně vymodelované jednotky. Ty i zblízka vypadají naprosto úžasně; třeba taková houfnice pálí do obrovské výšky barevné projektily, které po deseti vteřinách dopadají na zem a s krásným zábleskem kropí nepřátelské jednotky. Prostředí celkově působí chmurně, negativně, přitom tak dokonale graficky odvedená práce moc často vidět není. Bravo!
Verdikt: Ground Control 2 je podobě jako třeba středověký Castle Strike nebo novátorský Perimeter jednou z letošních RTS, které musí každý zkusit. Stejně jako tyto hry není ani Ground Control 2 něčím, co by žánru RTS převrátilo trenky naruby. Je „jen“ velmi hratelnou a poctivě odvedenou hrou.
