Empire Earth 2: The Art of Supremacy

První přídavek k oblíbené realtime strategii Empire Earth 2 na sebe nenechal dlouho čekat a chystá se vás pohltit novým obsahem. Naše recenze vám poví, zda je tento dostatečný a adekvátně zábavný.

Žádné lidové moudro se neporušuje tolikrát, jako okřídlené „z dějin bychom se měli poučit.“ Vyznavači cyklické teze směřování historie jistě namítnou, že to ani není možné. Kombinaci těchto dvou směrů razí výrobci historických strategií, jež se sice postupně čím dál tím více zdokonalují, ovšem zároveň rády opakují. To jim ale hráči vděční za možnost aktivně se zapojit do koloběhu dějin blahosklonně promíjí. Je třeba říci, že hra typu Empire Earth 2 (recenze) je pro recenzenta RTS ještě výhrou – ačkoliv v něm totiž neustále omílaná 2. světová válka figuruje, představuje v konečném součtu jen lehce přehlédnutelnou složku. Ano, Empire Earth 2 se dokázalo odlišit od davu, a přestože snad nikdy neokupovalo čelní místa prodejnosti, šlo přesně o ten typ hry, jejíž křivka odbytu neklesá tak strmě, jako u uměle vyhypovaných kousků. Skutečná kvalita obstojí i v čase. A aby měl hráč neustále co na zub, připravili hoši a holky z Mac Doc Software přídavek jak se sluší a patří.

V první kampani se podíváte do roku 2183 před naším letopočtem, kde, ovládaje hrdinu jménem Kamsa a jeho skupinu, absolvujete třicetileté období chaosu, jež následovalo rozpadu egyptské říše.

Samotný Empire Earth 2 byl bezezbytku bytelnou hrou, která na rozdíl od konkurence nabídla skutečně široký záběr, jehož pokoření nebylo otázkou několika hodin, kvalitní, byť časem repetivní zážitek trval desítky šedesátiminutovek. A dovolím si odhadnout, že množství hráčů všechny kampaně do cíle nedovedlo. A ti, jimž se to povedlo, přičemž nepodlehli stereotypu, už dávno řádí v editoru. Datadisk tak přichází na poměrně komplikovanou půdu, kdy mu není těžké předpovídat těžký boj o koupěochotné publikum. Ještě dnes si vzpomínám, kterak jsem pln údivu v populárním řetězci Levných knih čtvrt roku po vydání zahlédl a posléze koupil add-on k prvnímu Empire Earth. Proč to zmiňuji? Jednoduše proto, že mě tehdy vyšel na neuvěřitelných 29 Kč a regály ho byly plné. To se věru nedá nazývat prodejním úspěchem. I když jsem si tenkrát na svou koupí liboval, podobný osud bych autorům podruhé nepřál, jelikož ač The Art of Supremacy žádné vyložené terno není, nejedná se ani o odbytý přídavek.

Zřejmě nejdůležitějším faktem, jehož pominutí v recenzi by se rovnalo neuvedení maximální rychlosti u nového modelu ferrari, je počet nových kampaní. Jsou tři, každá o pěti misích, což je mírné okleštění oproti originálu, v němž na jedno tažení připadalo osm úrovní. Nicméně některé z nich jsou opravdu dlouhé a jejich dohrání vám od oka ukrojí patnáct hodin života. To bychom měli oblíbená číslíčka a teď konečně k bližšímu popisu. V první kampani se podíváte do roku 2183 před naším letopočtem, kde, ovládaje hrdinu jménem Kamsa a jeho skupinu, absolvujete třicetileté období chaosu, jež následovalo rozpadu egyptské říše. Roky 1805-1813 vymezují tažení číslo dvě. V něm se v roli ruského cara Alexandra budete snažit zkonsolidovat síly po porážce u Slavkova a nedovolit Napoleonovi ovládnout matičku Rus. Třetí kampaň je pak podle mého názoru vůbec nejzajímavější. Nabízí totiž úplně nový kontinent – Afriku, která v originálu chyběla. Podíváte se zde do budoucnosti vycházející z alternativní minulosti, v níž bojuje kmen Masajů proti světové korporaci GloboCorp.

K původním patnácti národům tedy přibývají čtyři nové: Francouzi, Rusové, Masajové a Zulové, další africký kmen. Ti dohromady přináší pouhých deset nových jednotek, avšak nejde o žádné řadové pěšáky, nýbrž veskrze o speciální zbraně. Kupříkladu infanterie u Zulů působí o 10% větší škody, než stejné síly u konkurentů. Speciální formace pak přináší rovnou 25% zvýšení. Dále tu jsou zajímaví bojovníci Iklawa a Inyanga. Rusové se soustředí na artilerii, Francouzi doustanou do vínku speciální letadlo. U budov a technologií zůstalo až na malé výjimky vše při starém. Za zmínku stojí snad akorát tři nové divy světa afrického kontinentu.

Tak třeba v druhé misi egyptské kampaně musíte ochránit faraónovu hrobku před raubíři, založit novou osadu, vyslídit čtyři artefakty a ochránit vlastní město.

Novou vývojovou epochu datadisk nepřináší, avšak to od něj asi ani nikdo nečekal – smysluplně už není v podstatě kam se vyvíjet, leda byste po mapě chtěli prohánět opice nebo naopak vládnout zcela utopickým společnostem. Co se týče obtížnosti, nelze se divit výraznému přitvrzení, které už jen tak někdo neskousne. Pokud jste v původním titulu měli ještě nějaké rezervy, budete za něj nyní rádi, jelikož je bezezbytku využijete. Rozšířený záběr se týká rovněž úkolového spektra, nad nímž není příliš těžké ztratit přehled. Tedy alespoň občas. Tak třeba v druhé misi egyptské kampaně musíte ochránit faraónovu hrobku před raubíři, založit novou osadu, vyslídit čtyři artefakty a ochránit vlastní město. K tomu nezřídka přibudou ještě vedlejší questy ve stylu nasbírat čtyři tisíce nějaké suroviny či porazit povstalecké Libyjce. Úkoly jsou na druhou stranu svěžím vánkem do neustálého válčení. Nebýt jich, byla by hra mnohem anonymnější a tím i snáze zabředávající do stereotypu. Třeba provést stádo masajského dobytka skrz nepřátelské území, je napínavý díky tomu, že pokud neztratíte ani jeden kus, dostanete odměnu v podobě injekce nedostávajících se surovin.

Zajímavou změnou herního systému je nový koncept hrdinů. Ve chvíli, kdy se určité třídě jednotek jako je třeba infanterie, podaří zdolat sto nepřátel, dostane jeden ze členů dané třídy hrdinský řád. To samé platí, když se podobný majstrštyk povede jediné jednotce, zde je však limit o něco benevolentnější – stačí pokořit dvacet protivníků. Hrdina je mnohem silnější variantou obyčejné jednotky, která má potenciál být rozhodujícím faktorem v bitvě, zvláště je-li jich více. Navíc mohou být připojeni ke skupině bojovníků a o něco jim tak zvýšit bojová čísla.

Klady a zápory

Fandy obsah uspokojí
Zajímavé úkoly
Vylepšený multiplayer a editor

Změny v herním systému jsou minimální – pořád celkem rozvleklé
Graficky neatraktivní

V multiplayeru narazíte na několik nových módů, třeba ten, kdy před vás a vaše soupeře počítač náhodně klade jednotlivá bojiště, na nichž prokazujete své schopnosti, včetně přesvědčování neutrálních kmenů, jež se mohou přidat na vaši stranu a výrazně tak zvýšit šance na vítězství. Graficky se v podstatě nezměnila, přibylo sice několik nových schémat, nicméně pořád platí, že z velkého přiblížení jsou jednotky pěkné ošklivé, což se sice postupně smazává oddalováním, ale ani celkově nemůže být technická stránka chloubou. Český překlad se opět obešel bez výraznějších nedostatků a představuje to nejlepší, co se na tomto poli dá najít.

Graficky se v podstatě nezměnila, přibylo sice několik nových schémat, nicméně pořád platí, že z velkého přiblížení jsou jednotky pěkné ošklivé, což se sice postupně smazává oddalováním, ale ani celkově nemůže být technická stránka chloubou.

Koupit či nekoupit? Tak to je zapeklitá otázka a odpověď bude nejednoznačná. Lidem, které původní EE 2 nechytlo vyloženě za srdce, Art of Supremacy doporučit nemůžu. Zeptejte se sami sebe, zda po dohrání všech kampaní ze dvojky ještě máte chuť na další. Věřím, že mnoho hráčů tuto chuť mít bude a zase se na dlouhé dny a noci ponoří do bitev ve všech dějinných obdobích. Až dojdou nedesignované mise, není problém si v intuitivním editoru vytvořit cokoliv vlastního, a to třeba i nový národ!