Donkey Kong Jet Race – raketové bubny

Mario Kart může budit dojem, že závodní hry Nintendu docela jdou. Jak se ale ukazuje, tak ne úplně vždy.

Donkey Kong Jet Race | foto: pro iDNES.cz

Fanatici se ve světě vyskytují už od nepaměti a odjakživa se vyznačují jedinou základní charakteristikou. Tou je přirozeně snaha mít nějaký životní názor, držet si jej za každou cenu a zbavit se všech věcí a lidí, kteří by platnost tohoto názoru mohli jakýmkoli způsobem ohrozit. I v herním světě máme své fanatiky. A někteří z nich hulákají do světa své názory na firmu Nintendo, potažmo na konzoli Wii. Jedna strana nevychází z nepřetržitého nadšení a neustále omílá inovaci, zábavu a shozené kalorie, zatímco ta druhá strana zamračeně přináší na hromádku důkazy o tom, že ta malá placatá konzole by vlastně mohla docela dobře nést nějaký příznačnější název, například „GameCube Advance“. Obě strany se, jak už to bývá u fanatiků zvykem, neomylně mýlí, a přesto se na obou názorech dá nalézt něco objektivního.

Střídavým máváním oběma částmi ovladače je nejprve potřeba rozjet svůj vehikl na maximální rychlost.

Pravdou každopádně je, že hra Donkey Kong Jet Race měla vyjít na GameCube. A měla využívat bonga, což je herní periferie sestávající ze dvou bubínků. Nemám sice tuhle informaci nijak oficiálně potvrzenou, ale nikdo mi to nevymluví, vždyť se na to podívejte. Jednotliví závodníci na obrazovce bezostyšně mlátí do těch bubnů, co z nich šlehají plameny, a tím uvádějí do pohybu svá „vozidla“. Jestli tohle není jasný důkaz, tak nevím co byste ještě chtěli. Bohužel se podpora bubínků do konečné verze nedostala, což je veliká škoda. Zřejmě by nebyl problém tam tu podporu naroubovat, ale výsledek by působil značně rozpačitě. Vypadá to, že s příchodem Wii popustili autoři uzdu svým ambicím a učinili hru poněkud komplikovanější, takže je teď zapotřebí dělat v ní nějaké věci, které s těmi bubínky prostě dělat nešly – jmenovitě třeba mačkání tlačítek, že ano.

Ale pojďme se mrknout na tu hru blíže. Je tedy o co stát, když si s tím zřejmě někdo dal tolik práce? První pohled je skutečně šokující. Těžko říct, odkud autoři vyhrabali to grafické zpracování, ale skoro to chvílemi vypadá, že hra je ve vývoji už od dob Nintenda 64. Bez přehánění a na mou čest, některá místa vypadají skutečně až tak odpudivě. Časem to už člověku ani nepřijde a objeví se i celkem k světu vyhlížející obrázky, nicméně celkově vzato je technické zpracování otřesné. Aniž bych teď chtěl diskriminovat dospělou část populace, dovolím si předpovídat, že nejvíce srandy si s Jet Race užije dětské publikum, a při vývoji se s tím zřejmě trochu počítalo. Autoři viditelně hřešili na to, že dítě leckteré nedostatky odpustí, protože je nevidí. Skutečně jsem to vyzkoušel a funguje to, nicméně i tak bych měl malé varování pro nic netušící rodiče - pokud je vaše dítko zkušený pařan a má rozehraných několik her týdně, s takovouhle chabou náhražkou moderní grafiky na ně rozhodně dojem neuděláte.

Chtěl bych věnovat několik rozvitých vět ovládacímu rozhraní hry, neboť představa tvůrců krabičky byla, zdá se, taková, že právě na ovládání hra stojí a s ním také padá. V menu se ještě žádných kvrdlacích orgií nedočkáme, jediná známka kreativity zde spočívá v mnohaúrovňových menu. Jimi se musíte otravně proklikávat směrem tam, když se chcete dostat do hry, a zase zpátky, když si to náhodou rozmyslíte. Nahrávací časy naštěstí nejsou nijak dlouhé, takže se můžeme pustit do výukového režimu. To je nezbytné, jinak totiž hrozí předčasná frustrace a známka kolem patnácti procent brutto. Opičí dědek vás provede přibližně desítkou středně zajímavých lekcí, po jejichž absolvování se můžete coby nejisté batole pustit do skutečných závodů. A věřte tomu, že i potom stále ještě je čemu se učit.

Pokud Jet Race disponuje nějakou kladnou vlastností v míře vrchovaté, je to odlišnost od jiných her podobného typu.

Střídavým máváním oběma částmi ovladače je nejprve potřeba rozjet svůj vehikl na maximální rychlost. Tato rychlost je potom samovolně udržována až do chvíle, kdy narazíte do nějaké překážky nebo vás sejme škodící předmět vyslaný některým z protivníků. Současné švihnutí wiimotem a nunchakem směrem vzhůru způsobí výskok, přičemž následným rytmickým bubnováním se můžete udržet ve vzduchu o něco delší dobu. Po cestě se válejí banány, rozbitelné dřevěné sudy, nerozbitelné kovové sudy, vzteklé potvory a něco terénních překážek. Pokud se díváte na obrázky (a při psaní recenze netuším, na jaké obrázky se budete dívat), pravděpodobně tam i nějaké ty terénní obstrukce uvidíte, nicméně dost z nich plní pouze funkci pozadí a závodní dráha vede kdesi nad nimi, nebo trochu stranou. Budete často létat nad propastmi nebo svislým směrem podél vodopádu, ale nic z toho nemá o moc větší než dekorativní smysl. Raketové bubny se chovají jako hypermoderní vznášedla respektující tvar okruhu, takže se nikdy samy nevychýlí z dráhy, dokonce z větší části samy zatáčejí.

Mezi další zajímavosti, které musím jako slušný recenzent vyjmenovat, patří předměty. Ty jsou zde rozděleny na bonusové a útočné a snadno poznáte, který z obou typů se chystáte sebrat, protože jsou umístěny v barevně odlišených balóncích. Výhodu nad protivníky můžete získat i vskočením do velikého sudu, který vás následně vystřelí o veliký kus dopředu, někdy i na nějaké speciální vozítko. Třeba na důlní vozík nebo nosorožce. To jste potom neohrožení, nezranitelní a ještě získáte náskok, protože ten vozík nebo nosorožec jede či běží zkratkou. Ale už toho vyjmenovávání necháme. Detailní popisování vlastností hry je jistě relativně vhodné pro utvoření jakési představy o tom, co od hry můžete očekávat, a tomu bylo myslím učiněno zadost. Je to rovněž dobré k tomu, aby mě někdo nepodezíral z nějaké zaujatosti vůči hře, již jsem podle jeho názoru ani pořádně nehrál. Přiznám se, že jsem ji hrál celkem dlouho (ruce mě z toho bolí nemálo) a že si ji docela rád zahraji znovu, nicméně jsou tady některá „ale“.

Pokud Jet Race disponuje nějakou kladnou vlastností v míře vrchovaté, rozhodně je tou vlastností odlišnost od jiných her podobného typu. Stačí mu k tomu nezvyklá ovládací metoda a zmiňované ježdění na nosorožcích. Problém je v tom, že ovládání není zdaleka tak přesné, jako je zajímavé. Mírná frustrace se dostavuje zejména ve chvílích, kdy kvůli nedokonalostem v ovládacím rozhraní není možné trefit se (ať už v jízdě nebo ve skoku) na určité místo. Většinou je to způsobeno tím, že vaše vozítko je automaticky někam vlečeno, například do zatáčky, a vy k tomu ještě musíte upravovat svou pozici dodatečným zatáčením. Výslednice takového pohybu je velmi špatně předvídatelná a hra tak trochu nešťastně odrazuje hráče od toho, co mohlo být jejím velikým plusem – a tím je velice přesná jízda za pomoci nespojité a ke všemu ještě ztřeštěné ovládací metody. V některých okamžicích je skutečně možné jezdit tak, jak člověk zamýšlí, a byl jsem velmi rozladěn ze zjištění, že nemožnost zopakovat to kdykoli a kdekoli není způsobena mou neschopností, ale chybou hry.

Tím pádem je velká část nápaditého designu tratí prakticky znehodnocena, neboť se nikdo nebude obtěžovat s náročným kličkováním mezi překážkami, aby vysbíral bonusy. Raději ty překážky přeskočí, než aby riskoval velice pravděpodobné zpomalení. Mimochodem ano, je to tak, tratě jsou většinou dobře navržené a nechybí v nich zajímavé nápady, bohužel jsem se však setkal i s celou řadou prvků, které zde nemají veliký smysl, případně i s vyloženými kiksy. Příkladem budiž překážka, která po sestřelení jezdce ještě chvíli setrvává na svém místě. Ta vás potom nepřestává brzdit, takže nemáte jinou možnost, než do ní opakovaně narážet, dokud sama od sebe neopustí své stanoviště.

Dejte nám bubny!

V recenzi si můžete přečíst, že Donkey Kong Jet Race byl původně navržen pro bubínky. Ty původně sloužily pro hudební taškařici Donkey Konga a její pokračování. Aby to nevypadalo, že Nintendo vymyslí periferii a pak ji nepodporuje, začalo několik interních studií pracovat na konceptech jejího dalšího možného využití. Je zajímavé, že všechny připravované hry se velice důsledně držely tématu Donkey Kong. Nakonec vyšla alespoň plošinovka Donkey Kong Jungle Beat, která se ovládala právě těmito bubínky. Další plány však definitivně ukončil závěr životního cyklu GameCube. Zde recenzovaná hra se dočkala rozsáhlých úprav, aby mohla v pozměněné podobě vyjít na Wii, nicméně původní záměr je stále velice zřejmý, stačí si jen poslechnout typický zvuk vycházející z reproduktoru na ovladači, nebo se podívat na animace závodníků, kteří pohánějí svá vznášedla právě bušením do trysek ve tvaru bubínků.

Vlastně bych tu hru rád doporučil každému alespoň k vyzkoušení, jen proto, aby na vlastní kůži zažil to nesmyslné zadostiučinění, když konečně zkrotí vzpouzející se ovládání a naučí se, jak na nižší obtížnost dojet alespoň na nějakém důstojném místě. Moc bych chtěl tu hru doporučit každému, koho baví dívat se na příslušníky rodu Homo Sapiens škubající se v záchvěvech křečovité snahy. Snahy způsobit, aby se na obrazovce dělo to, co si oni přejí. Chtěl bych ji doporučit těm, kdo mají děti, a těm, kdo často pořádají videoherní party, protože ti tu hru docela určitě nejednou využijí ke všeobecné spokojenosti. Ale přesto budu opatrný. Musím vás varovat, protože Jet Race sice obsahuje zajímavé ovládací schéma a dostatečně funkční principy akčního závodění, nicméně uživatelská přívětivost na tom není nejlépe a technické zpracování taky ne. O absenci hry po internetu ani nemá cenu se zmiňovat, stejně byste zde něco takového asi ani nečekali. V neposlední řadě je to celé prolezlé drobnými nedostatky, které ničí celkový dojem. Rozhodně to není tak strašné, jak by si člověk mohl myslet po přečtení některých zámořských recenzí, ale skutečně dobrá hra by prostě musela mít řadu věcí, které tady chybí.