Není nutné obšírně rozebírat fakt, že série Combat Flight Simulator je v podstatě sesterským projektem Microsoft Flight Simulatoru. Bylo by jistě od Gatesových hochů nerozumné nevyužít potenciál skvělé grafiky, letového modelu a zejména otevřené architektury MSFS při tvorbě simulátoru čistě vojenského. Není tedy divu, že se zanedlouho po vydání prvního CFS mapujícího události na západní frontě objevuje na scéně díl druhý odehrávající se v nedozírných modrých dálavách Pacifiku.
Díky společné technologii použité při tvorbě uživatelských rozhraní se bude každý fanoušek MSFS cítit ve hře jako doma, ale nemohu se ubránit dojmu, že v určitých momentech je lehce modifikované prostředí civilního simulátoru spíše na škodu – stačí si jenom představit situaci během napínavého dogfightu, kdy je nutné co možná nejlépe zaměřit nepřátelské letadlo. Stačí však drobné ťuknutí do myši, kurzor se přesune nad nějaký přístroj na palubní desce, počítač zarachotí ve snaze vyvolat rychlou nápovědu a nepřítel ze zaměřovače zmizí (podobně fatální následky má nechtěné stisknutí klávesy „Alt“ vyvolávající menu). Abychom však jenom nekritizovali – právě podobnosti s MSFS můžeme vděčit za to, že lze původní šestici letadel (dvě Zera, Kate, Hellcat, Wildcat, Corsair a Lightning) velmi snadno rozšířit o další stroje stažené z internetu (viz. závěrečná perlička), popřípadě o celé kampaně (například nedávno vydaná australská).
Když jsem nedávno chválil Crimson Skies za příjemný komiksový styl, netušil jsem, co se mi dostane do rukou. 
Celý CFS 2 totiž provázejí skvělé kresby a animované filmečky v příjemně nekonformním výtvarném provedení, které vzdáleně připomíná kresby z dobrodružných rodokapsů. Objem práce, kterou museli výtvarníci odvést, je vskutku kolosální – neustále se setkáváte s dalšími obrázky a animacemi, které zachycují „běžný“ život válečného pilota US Navy, respektive IJN. Celá kampaň zachycující boje od invaze na ostrov Wake až po nálety na Tokio se tak stává jednou velkou přehlídkou výtvarného umění retro stylu. Nechcete-li se však rovnou pouštět do zdlouhavé kariéry, můžete si stejně jako u všech podobných her vybrat z obligátní trojice trénink-quick flight-jednotlivá mise. Díky avizované podobnosti s MSFS není problém během několika sekund vybrat stroj, vhodné letiště a detailní rozvržení oblačnosti.
Kvalita letového modelu mne příjemně překvapila. Stejně jako například u hyperrealistických Warbirds zde není problém dostat letadlo do všech typů nekontrolovatelné vývrtky (někdy si říkám, že u Corsaira až příliš snadno), takže si při leteckých soubojích budete muset dávat sakramentský pozor na utažené obraty – i v těch nejvypjatějších situacích musíte zacházet s kniplem velmi jemně, jinak se blíže seznámíte se slanou vodou (to v lepším případě), či s hustou džunglí (v tom horším). Při střemhlavých útocích na nepřátelské lodě (i s gejzíry vody od kulometných střel známými z dobových záběrů) je potřeba dávat velký pozor na maximální rychlost – jinak se letoun začne třást, stane se neovladatelným a efektní sestup skončí nějaký ten metr pod mořskou hladinou. Malé zklamání zkušeným letcům přinese přistávání na letadlové lodi s kreslenou postavičkou LSO v rohu obrazovky (na druhou stranu to jistě ocení méně schopní letci).
Umělá inteligence protivníka doznala oproti minulému dílu mnohých vylepšení. Sestřelit divoce manévrující Hellcat je i pro ostříleného pilota Zera těžký oříšek, ale ani vpád elitní japonské letky do formace Liberátorů nemusí vždy skončit přesvědčivým vítězstvím - kulometčíci značně přitvrdili a už se s nimi musí opravdu počítat, stejně jako ve skutečnosti (určitě si pamatujete, jak přišel Saburo Sakai málem o život, když omylem vlétl do zorného pole zadního střelce bombardéru). Do značné míry byla posílená i autonomita jednání počítačem řízených strojů – bitva probíhá nerušeně dál i ve chvíli, kdy se vzdálíte od hlavní vřavy. Autoři také pochopili, že je občas nutné simulovat i „umělou demenci“. Pohled na dvě počítačem řízená Zera, která se srazila při boji proti jednomu Wildcatu, připomíná scénu z jednoho akčního filmu z osmdesátých let (chudák Goose). Podle chování letadla se dá s trochou praxe celkem snadno poznat, zda za kniplem sedí nováček, co si při první možné příležitosti škrtne křídlem o jemný písek pláže, nebo letecké eso, před kterým je vhodné urychleně uletět do bezpečí.
Grafické zpracování se nese v duchu ostatních simulátorů z produkce Microsoftu – modely letadel jsou téměř dokonale věrné (nechybí ani takové drobnosti jako ocelová lanka, tlumiče nebo kryty sání motoru), stejně jako textury ostrůvků tvořené technikou leteckého a satelitního snímkování (schválně se někdy zkuste proletět „jen tak“ bez protivníků a vychutnávat krásy korálových atolů). Škoda jen, že se podobné péče nedostalo i lodím – po zkušenostech ze simulátorů F-18 si palubu představuji trochu jinak, než coby liduprázdnou placku.
Díky do detailů zpracovaným letadlům nepředstavovala implementace realistického modelu poškození pro vývojáře žádný neřešitelný problém. Vzpomínám si, jak jsem v jedné misi narazil na osamocenou Dakotu. Kulomety Zera zarachotily a z dopravního letadla odletovaly cáry směrovky. Při dalším přiblížení přišlo na řadu levé křídlo s motorem a milá Dakota šla dolů. „Vedlejším efektem“ detailního modelu poškození jsou rozdílné způsoby zřícení letadel. Pokud máte to štěstí a trefíte nádrž, letoun ve vzduchu exploduje, při zásahu motoru se nejprve objeví hustý kouř a až po nějaké době plameny, které uchvátí celé letadlo. Poškození nosných ploch či hydraulických systémů většinou končí protivníkovým pokusem o nouzové přistání. Realistická grafika a fyzika si však vybraly daň v podobě značných hardwarových nároků – v plných detailech si zahrajete pouze s velmi rychlým Pentiem III či Duronem. Na testovací sestavě vybavené 400 MHz procesorem, 96 MB RAM a 16 MB grafickou kartou hra stěží zvládala střední detaily.
Combat Flight Simulator 2 je v současné době asi nejlepším leteckým simulátorem z prostředí druhé světové války. Připočteme-li fakt, že je součástí hry také skvělý mission editor, máme před sebou skutečně velmi dobrý produkt, kterému k dosažení dokonalosti chybí opravdu velmi málo (snad jen trochu realističtější letový model a přistávání na letadlovkách). A nezapomeňte – cesta z Wake do Tokia je dlouhá, velmi dlouhá...
Perlička na závěr – díky otevřenému systému, který umožňuje přidávání nových letadel, se můžete vžít do role pilota F-14, který se ve filmu „Tajemná záře nad Pacifikem“ utkal s několika japonskými Zery. Pak teprve poznáte, jaký obrovský skok udělalo vojenské letectví za 40 let. Model letadla je k dispozici zde, sound pack pak tady. Příjemný nadzvukový let...
| Combat Flight Simulator 2 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
