Berte těch pár předchozích vět jako stručné vysvětlení, proč jsem do her točících se kolem druhé světové války tak hrr a proč se rvu o každou válečnou FPS, na kterou narazím. Po Call of Duty jsem skočil hned a není divu. Vývojářská společnost Spark Unlimited, která vytvořila vlastní engine speciálně pro PS2 a vyvrátila tak pochyby o kvalitě konverze, má totiž ve svých řadách desítky lidí podepsaných pod předchozími díly série Medal of Honor. V původních slibech autorů figurovala často slovní spojení jako „největší bojové scény“, „samostatně válčící postavy“, „volně řiditelná vozidla“, „výrazně lepší AI“ a na úvod snad mohu prozradit, že ne všechno bylo splněno. Na druhou stranu, to co splněno bylo, bylo splněno s vyznamenáním. A jestli je CoD lepší než nepřekonatelný MoH: Frontline? No to si ještě rozmyslím.
Bohužel se nemůžu pořád zbavit srovnávání těchto dvou her, ale pokusím se obejít i bez toho. Obě hry mají sice podobnou atmosféru, přesto však nejsou příliš porovnatelné. Ve Frontline jste procházeli jednotlivými etapami vývoje druhé světové války na vlastní pěst, v CoD bojujete ve skupině. Příjemným překvapením hned v úvodu byla volba obtížnosti, přičemž i na
tu nejnižší jsem se v některých pasážích hry pěkně zapotil. Jednotlivé levely jsou totiž občas nevyrovnané a párkrát se mi stalo, že jsem některé musel několikrát opakovat a jiné proběhl na jeden zátah. Nevyrovnanost se týká také délky levelů - někdy jsou záležitostí několika málo minut, někdy se jedná o rozsáhlejší kampaň a level se rozdělí na checkpointy. Ukládat však lze, stejně jako u MoH, jen po ukončení celé úrovně. Někdy je to k vzteku, ale hra je natolik chytlavá, že hru prostě budete chtít pokořit stůj co stůj.
Na obrazovce se pořád něco děje - pořád někde někdo střílí, pořád něco někam padá, nahoře pořád něco lítá, pořád po vás někdo něco hází.
Velkým, avšak na první pohled nenápadným plusem, je větší interakce s postavami. Vojáci s vámi komunikují, pomáhají, radí, rozkazují a vy je za odměnu občas vyléčíte vlastní lékárničkou. A to už se dostáváme k jádru pudla. Oproti starší PC verzi je zde sice také interakce s ostatními počítačem řízenými vojáky pomocí příkazové ikony, ale rozhodně jí není tolik. Pokud máte náhradní lékárnu, svého druha můžete zčásti nebo úplně uzdravit přiblížením k postavě a stisknutím tlačítka. Ikona příkazu se zobrazí v závislosti na situaci, takže můžete vojáka podobným způsobem poslat vyrazit dveře nebo ho jen vyslat vpřed. Poslední zmiňovaný příkaz se často hodí, zejména pro později popsané situace týkající se AI vašich vojáků. Vraťme se ještě k příkazu uzdravování. Stupně zranění jsou zobrazeny
zbarvením jména nad vojákem od zdravé zelené do kritické červené. Na realitě to pak dost přidává, neboť kdokoli z vaší čety může kdykoli zemřít. A to při velkých bitvách, kde vy sami máte co dělat, většinou znamená brzký konec. V tomto je CoD nekompromisní a hra se tím více blíží reálné válce. Na rozdíl od Frontline je CoD více epická, máte pocit větší soudržnosti se svou postavou a díky in-game animacím, které se tu a tam vyskytnou a umocní tak prožitek ze hry, autoři vypíchli i vztahy mezi vojáky. U CoD máte často pocit, že se díváte na válečný film, do kterého občas vstoupíte. Musím říct, že právě tyto prvky dělají ze hry něco víc, než jen klasickou FPS střílečku.
V čem je však CoD výjimečná je používání vozidel, povětšinou tanků, přičemž máte dostatečnou svobodu pohybu a jezdit můžete prakticky kdekoli, lze přepínat mezi několika druhy pohledu, prostě paráda. Zkuste si představit, jak pod pásy tanku padají nepřátelé a na zemi po nich zůstávají jen jejich zbraně. Sem tam jde i rozstřílet nějakou stěnu nebo prostě jen projet tankem skrz dům. Nedočkáme se sice možností takto rozbořit celé město, ale v rámci možností jde o velmi zajímavou inovaci, kterou na PS2 jen tak nenajdeme. Pochopitelně lze používat předměty a zbraně používané nepřítelem. Takové vystřílené kulometné hnízdo se lecky hodí na pokropení větší hordy blížících se nepřátel.
Když se před mým tankem skácela obrovská socha ruského komunisty, měl jsem chuť si nahlas zachrochtat blahem.
Teď si trochu zakritizujeme. Slibovaná vylepšená AI vašich spolubojovníků není popravdě zas tak závratná. Na rozdíl od nepřítele, který je schopen trefit se do vás na milimetr přesnou střelbou z těžkého kulometu ze vzdálenost cca 300 metrů, je inteligence spojenců na úrovni mentálně zaostalé krysy. Pomineme-li fakt, že se vám v těsných interiérech spíš pletou pod nohy a brání postupu vpřed, z nepochopitelného důvodu střílí třikrát pomaleji než vy, navíc se málokdy trefí a někdy se vrhají do bitevní vřavy jak příslušníci jednotky Kamikadze a pochopitelně okamžitě padnou. Co mě nejvíc dostalo byla situace, kdy jsme napochodovali do budovy a moji „inteligentní“ kolegové místo vystřílení místnosti v klidu vešli dovnitř a nepřítele vysloveně utloukli pažbou. Nedej bože, aby nepřátelský voják v těchto prostorách hodil granát. Vojáci nemají ani špetku pudu sebezáchovy a místo hromadného úprku schovají hlavu do kolen a čekají a čekají. Ve většině případů na smrt. Je tedy lepší, a někdy to ani jinak nejde, abyste se spoléhali spíš sami na sebe a kolegy brali jako pomocníky, kteří občas někoho trefí, nebo jen jako pohyblivé terče k odlákání dotěrných střelců. Občas vás budou štvát i jejich inteligenční úlety. Párkrát mi moji milí kolegové zhatili plány na stealth útok tím, že nepřítele vzali ztečí a mě tak prozradili. Nejednou mě také vytlačili z chodby, ve které jsem se kryl, do místnosti plné po zuby ozbrojených vojáků.
|
Co však autoři zanedbali na inteligenci postav, nahnali na celkové atmosféře hry, která se občas podobá animacím z připravované akce Mercenaries. Pořád někde někdo střílí, pořád něco někam padá, pořád se z něčeho kouří, nahoře pořád něco lítá, pořád po vás někdo něco hází … Ve spojení s naprosto realistickým ozvučením a nadprůměrnou grafikou s ještě lepšími pyrotechnickými efekty se autorům podařilo vytvořit válkou nasáklou akci s minimálními (ale přesto vůbec nějakými) taktickými prvky, ve které se bude rochňat každý maniak válečné tématiky.
Ve spoustě FPS her vlastně ani nevíte, za koho hrajete. Někdy znáte jméno a přibližnou podobu. Spark Unlimited to vyřešili po svém. Sepsal příhody vojáků britské, americké a ruské jednotky (kapitoly jsou rozděleny do kampaní Východní fronta, Západní fronta a Severní Afrika), které se různě střídají, přičemž každý voják má svou úlohu v příběhu. Jednou budete hrát za ruskou odstřelovačku Tanyu Pavlovnu, jindy třeba za amerického tankistu Sama Riverse. Postav je celkem šest a každému jsou věnovány 2 kapitoly z příběhu. V doprovodné animaci se vždy celkem pečlivě seznámíte s příběhem jednotlivých postav a vcelku rychle se
s nimi sžijete. CoD tak dopřeje hráči podívat se na hrůzy války z různých úhlů očima různých postav.
V doprovodné animaci se vždy celkem pečlivě seznámíte s příběhem jednotlivých postav a vcelku rychle se s nimi sžijete.
Doteď to všechno vypadalo jako průměrná MoH-like hra s několika zajímavými prvky navíc. Ony ale právě tyto prvky po sečtení dávají dohromady velmi napínavou akční záležitost, ve které nechybí příběh, zajímavé a velmi rozmanité úkoly a hlavně hromadné bojové scény, kterými se hra často a právem pyšní. Právě tyto velké bitvy jsou ve hře skutečně fascinující. Sečtěme si několik prvků, které jsme si tu vyjmenovali, zasaďme si je do bojů a představte si toto: postupující tanky, vy se společně s hrstkou statečných kryjete za nimi a chráníte M12 před útočníky s tarasnicemi. Tanky samy útočí na odstřelovače, válcují zmatené nepřátele, kolem sviští kulky, vojáci padají k zemi, vaši pročesávají postranní budovy. Pak tank ustřelí kus stěny a vy dostanete rozkaz zlikvidovat vojína s panzerschreckem ve druhém patře. Naklušete nahoru, vystřílíte vše, co se hýbe, vrátíte se k jednotce, uzdravíte zraněné lékárničkami a kolona s tanky v čele vyrazí opět kupředu. Když se pak před mým tankem při dobývání Stalingradu skácela obrovská socha onoho sovětského komunisty, měl jsem chuť si nahlas zachrochtat blahem. Ano, takhle by měla vypadat reálná válečná akce. Nebo jinak: vzpomínáte si na sestřelování letadel ke člunu v MoH: Rising Sun? Taky se vám tyto scény líbily a štve vás, že byly v MoH jen zřídka? V Call of Duty jsou podobné boje na denním pořádku a
užijete si jich dosytosti, ať už jde o sestřelování letadel děly nebo odstřelování kulometčíků v oknech. Přestože se ve hře vyskytuje hodně naskriptovaných událostí, o většině z nich si budete myslet, že se staly jen tak mimochodem - jsou rafinovaně skryté ve válečné atmosféře a sem tam se prostě stanou. Za zmínku stojí i zajímavý efekt při kontaktu vašeho svěřence s výbuchem: podobně jako ve filmu Saving Private Ryan (Zachraňte vojína Ryana) se celé dění zpomalí včetně zvuků nebo řeči a obraz se jaksi rozmázne, jako v nějakém drogovém rauši. Podle síly výbuchu trvá tato vaše indispozice buď kratší nebo delší dobu a přidává celé hře napětí a strach ze smrti. Často se mi také stalo, že jsem v zápalu boje přestal kontrolovat ukazatel zdraví a umřel jsem tak dřív, než jsem se stačil vyléčit. Bohužel hra na přicházející game over nijak zvlášť neupozorňuje, takže budete mrtví možná častěji, než je zdrávo.
Na začátku jsem se zmínil o tom, že na CoD pracovali vesměs lidé odpovědní za sérii MoH a na hře je to velmi znát. Zvuky a styl grafiky v menu jsou se známou sérií téměř shodné. Zezačátku se dokonce může zdát, že je to jasná práce pánů z EA, ale jakmile hru spustíte, bude vám jasné, že tohle je skutečně o něčem jiném. Celou hrou vás navíc doprovází soundtrack, který jako bych už někde slyšel. Po krátkém pátrání v credits mám jasno: mistr válečných soundtracků z posledního dílu
MoH a PC verze Call of Duty Micheal Giacchino opět boduje!
Call of Duty je hrou, která se od svého PC bratra velmi liší, přesto však mají obě díla něco společného.
Call of Duty je hrou, která se od svého PC bratra velmi liší, přesto však mají obě díla něco společného. Atmosféru válečné akce, kde nebojujete sólo, ale bok po boku se svými bratry, které vidíte často i umírat, přičemž ztráty zaznamenáte velmi záhy při důležitých přestřelkách. Hra má spád, na obrazovce se pořád něco děje a někdy máte pocit, že hra prostě „žije“ a dělá si sama co chce. Kolem vás padají vojáci, vybuchují granáty, oběti létají vzduchem, do toho slyšíte střelbu z děl, všude je prach a plno kouře. Občas vám nad hlavami přelétne letadlo, které není jen kulisa, ale lze (a doporučuji) jej sestřelit. Ani u jedné z popsaných bitevních scén si nevšimnete jediného zpomalení, což je vzhledem k počtu pohybu na obrazovce přinejmenším chvályhodné.
Bohužel, vzhledem k neschopnosti mého internetového poskytovatele jsem si nemohl vyzkoušet multiplayer, který jede jen on-line. Je to škoda, kooperativní mód na splitscreenu není nikdy na škodu a konkrétně u hry MoH: Rising Sun se jednalo o velmi vítaný element, zvyšující finální hodnocení hry. Údajně bychom měli mít možnost hrát on-line v týmech nebo sólo (klasický
deathmatch typu „nejslabší, máte padáka“), eliminovat všechny nepřátele a plnit zadané úkoly. On-line mód podporuje i headset pro komunikaci se soupeři.
Jak je vidno, i v samoobsluze Spark Unlimited dostanete „vždycky něco navíc“. Nahlédneme-li do složky Extras, můžeme si prohlédnout, jak probíhal vývoj hry, jak postupovala grafika, návrhy na podoby postav ve hře, ukázky dabingu, animace v raném stádiu vývoje nebo ukázky z natáčení soundtracku.
Když tedy pomineme slabou a místy zmatenou inteligenci postav, přináší nám Call of Duty: Finest Hour jakýsi interaktivní obraz druhé světové války pohledy různých postav různých národností. Jejich očima sledujeme akční konzolový epos, který se zatím nejvíce ze všech titulů na trhu přibližuje realitě. Škoda jen, že právě onen nedostatek se slabou AI shazuje jinak výtečný prožitek ze hry dolů víc, než by bylo zdrávo.
| Call of Duty: Finest Hour | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
