Životní cyklus konzole PS4 se chýlí ke konci a stejně jako v případě minulé generace se studio Naughty Dog loučí ve velkém stylu. Po sedmiletém vývoji již brzy vypustí do světa pokračování svého největšího hitu The Last of Us a už teď je jisté, že jejich dílo bude po následující roky opět etalonem toho, jak má vypadat vysokorozpočtový interaktivní zážitek pro dospělé.
Ne všechny problémy je potřeba řešit plížením.
Recenzentskou kopii máme k dispozici už dlouho, takže je dostatek času hru prolézt skrz naskrz, bohužel kvůli přísnému embargu toho zatím nemůžeme příliš prozradit. I přes to, že klíčové části zápletky již před měsícem unikly na internet, nic jiného, než že namísto Joela si tentokrát zahrajeme za „křehkou“ Ellie, se od nás z příběhu nedozvíte. O čem však napsat můžeme, je způsob, jakým se The Last of Us 2 hraje.
Zjednodušeně řečeno úplně stejně jako první díl, kvůli obrovskému počtu malých vylepšení je však celkový zážitek ještě víc pohlcující. The Last of Us 2 je samozřejmě v základu pořád o plížení a opatrném postupu, autoři však tentokrát hráče nepenalizují za použití zbraní. Nebojte, minimálně na těžkou obtížnost rozhodně nehrozí, že by se ze hry stala střílečka, když vás však nějaký nepřítel spatří, nemusíte hned nahrávat pozici.
I přes schopnost rentgenového vidění, díky které lze sledovat pohyb nepřátel i skrze zeď, se jim občas povede vás nemile překvapit, a tak je potřeba mít zbraň v neustálé pohotovosti. Než dlouhé minuty čekat na volné okénko v pohybu stráží, se tak občas vyplatí pustit se do jejich likvidace po hlavě.
Navzdory tomu, že jsou lidští protivníci o dost chytřejší a mají k dispozici i hlídací psy, kteří vás dokážou vyčuchat, i když jste skryti, je hra o dost jednodušší než první díl. Průběžně se ukládá i v rámci jednotlivých střetů, nemusíte tedy opakovat zdlouhavé pasáže, což motivuje k improvizaci, protože se nebojíte zkoušet nové nápady. Pokud by vám předdefinované nastavení obtížnosti nevyhovovalo, můžete si ji díky mnoha nastavitelným faktorům přizpůsobit podle svého vkusu.
Kvůli explicitnímu zobrazení násilí není hra vhodná pro citlivé povahy.
Čím The Last of Us vyloženě vyčnívá, je intenzita zobrazeného násilí. Už první díl byl nepříjemně syrový, The Last of Us 2 jde však ještě mnohem dál. Příběh se odehrává ve světě, kde pro slitování není prostor a postavy se podle toho k sobě chovají. Explicitnost některých scén je šokující. Už jen samotné „podřezávání“ stráží zezadu je kvůli jejich posmrtnému chrčení a bublání krve nepříjemné, v příběhových animacích se vývojáři nebáli jít do vyloženě nechutných detailů.
Stejně jako minule tu sbíráte šroubky potřebné pro modifikaci zbraní a pilulky, díky kterým se učíte nové schopnosti. Je zde daleko více možností, jak si postavu vylepšit, vyplatí se proto prošmejdit každý kout hry.
 |
Co se týče grafické prezentace, nelze mít nejmenších výhrad. Je neuvěřitelné, co dokázali vývojáři z dosluhující konzole vymačkat, na rozdíl od Days Gone se hra obstojně hýbe i na základní verzi konzole, byť intenzita hučení větráku je na hranici akceptovatelnosti. Celá hra působí jako reklama na technologii HDR, ostré přechody mezi světlými a tmavými scénami na „obyčejných“ televizích nevyniknou.
Je toho spoustu, co by se o The Last of Us 2 dalo napsat, většinu z toho si však necháme na recenzi. Pokud jste fanoušci prvního dílu a chcete ze hry dostat co nejvíce, doporučuji se na pídění o dalších informacích vykašlat a jít do druhého dílu „naslepo“. Tento risk se vyplatí, věřte mi.
