Strávil jsem půl dne s Tekkenem. Byl jsem bit jak žito, ale chci víc

  • 5
Zajeli jsme si do polské Varšavy zahrát si chystanou bojovku Tekken 8. Že potěší dlouholeté fanoušky série už jsme si ověřili dříve, nyní jsme si potvrdili, že je přístupná i nováčkům.

Fanoušci bojovek čelí zvláštnímu úkazu, když hry tohoto žánru nevychází rovnoměrně rozvržené v čase, ale ve vlnách. Dlouhé roky nic a pak během pár měsíců vyjdou nové díly všech důležitých značek. Oproti obdobné situaci před pěti lety tentokrát vypadla značka Soul Calibur, jinak je vše při starém. Mortal Kombat a Street Fighter už letos svou sílu ukázali, poslední veliké jméno Tekken nás čeká již počátkem příštího roku.

Tekken 8 vychází jen na PC a aktuální generaci konzolí, proto vypadá parádně.

Už osmý díl legendární série pečlivě sledujeme od jeho oznámení a pro její fanoušky už náš expert na bojovky Honza Lysý nedávno připravil rozbor největších novinek z proběhlé bety (viz náš článek). Dovolte mi teď k tématu přispět i z pohledu člověka, kterého tento žánr pravidelně láká, ale kvůli extrémně náročnému ovládání a nárokům na rychlé reflexy není schopný se v něm dlouhodobě prosadit.

Ne tedy, že bych byl úplný Tekken panic, někdy v období puberty jsem strávil poměrně dost času v maloměstské herně, kde nás za nějakých 50 korun na hodinu nechali trávit čas u třetího dílu. Vystačili jsme si tehdy s drcením náhodných tlačítek na ovladači, které bohatě stačily k tomu, aby si rozpixelovaní rváči na vysvícené CRT obrazovce vcelku efektně ubližovali. Obzvláště taekwondista Hwoarang byl se svou dlouhou sérií drtivých kopů naším favoritem, co na tom, že nám zůstala většina jeho pokročilejších úderů utajena.

Tekken 8 nabídne 32 bojovníků a bojovnic.

Když proto o nějakých 25 let později přišla možnost, zahrát si v polské centrále Cenegy chystaný osmý díl, trochu jsem váhal. Přesvědčil mě až argument, že si autoři jsou vědomí jistého elitářství fanoušků bojovek a tento díl by rádi usnadnili i širší hráčské obci.

Abych nejel úplně nepřipraven, střihl jsem si ještě alespoň krátkou příběhovou kampaň minulého dílu (naše recenze). Na prostřední obtížnost a stejně jsem umíral. A taky jsem vůbec nepochopil, o čem to celé vlastně bylo, dodnes si jen pamatuji nečekaně krutou scénu svržení miminka ze skály.

Cestou z letiště jsem dostal příběhovou „nalejvárnu“ od novinářského kolegy, z níž jsem pochopil, že celá série je v tomto ohledu nečekaně propracovaná. Odehrává se na časové ose několika generací jedné rodiny a vystupují v ní roboti, pandy vycvičené v kung-fu a sexy školačky, které jsou ve skutečnosti něčí matky.

Že autoři cílí na nováčky rozhodně v kampani neukazují. Ta začíná vizuálně opulentní scénou, ani po čtyřech prvních kapitolách jsem se však nestihl zorientovat, o co že v ní pořádně jde.

Prosklená místnost s výhledem na noční Varšavu patří mezi ty hezčí místa, kde jsme si kdy mohli zahrát.

I tak jsem se ovšem bavil, protože vývojáři dokázali na obrazovce rozpoutat neskutečnou podívanou. Je plná typické japonské nadsázky a tak po sobě hlavní hrdinové házejí motorky, vyskakují z vrtulníků a kolem se bortí mrakodrapy. Je to hodně filmová záležitost, každá kapitola trvá přibližně deset minut, přitom obsahuje jeden, maximálně dva souboje a po zbytek času se v nich jen mluví. Děj přeskakuje z postavy na postavu, všechny souboje jsem však byl nucen absolvovat za titulní postavu Jina. Jestli to tak bude i po zbytek kampaně netuším, byla by to však trochu škoda.

Nabídka bojovníků, kterou jsme si mohli vyzkoušet v jiných režimech, je totiž opravdu bohatá. Celkem jich bude 32, což je dvojnásobně oproti proběhlé betě, další pravděpodobně přibudou v placených DLC. Nabídka je pestrá a vybere si jistě každý, narazíme zde na úplné nováčky i staré známé. Někteří z nich přitom od minula výrazně změnili image, například Paul má místo ikonického „sloupu“ z vlasů jen obtížně pojmenovatelný rozcuch. Z těch nových mě zaujala MMA bojovnice Azucena z Peru, která mezi jednotlivými komby zvládá ještě tancovat na místě. À propos vývojáři mají nějaké debaty o přílišné sexualizaci ženských postav evidentně na háku a tak si většinu z místních prsatic můžete svléknout až do bikin.

Muži jsou svalnatí a ženy sexy, přesně tak jak to mají fanoušci japonských her rádi.

Kromě standardní nabídky režimů, která se tradičně opírá především o online soupeření, zaujme i tak zvaný Arcade Quest. V něm si vyrobíte vlastního hrdinu a v lehce infantilní grafice připomínající Pokémony běháte po světě a bojujete s ostatními v arkádových hernách. Kombinace roztomilé grafiky dětských postaviček s velmi násilnými souboji, kdy se do detailů vymodelovaní svalovci realisticky kopou do halvy a slabin, je typicky japonsky ujetá, ale jde o vítanou porci zábavy pro ty, kteří chtějí ještě více potrénovat na soupeření s živými soupeři.

V nich je právě gros hry, několika minutové potyčky vám dokážou instantně vstříknout do žil pořádnou porci adrenalinu a na minimální ploše zprostředkovat dech beroucí zážitek. Vývojáři hráče odměňují za aktivitu, protože útočící postavě dává mnohé výhody. Samozřejmě to neznamená, že byste si mohli zanedbat obranu. Pointou hry je maximálně využít každého zaváhání soupeře a převzít iniciativu. Co mě zarazilo oproti Mortal Kombatu je fakt, že některé úspěšné údery opravdu bolí, často jsem se ani nerozkoukal a půlka energie byla pryč. Ani v tu chvíli však nic není ztraceno, správně provedený „counter“ dokáže situaci v aréně úplně otočit, čehož jsme byli v novinářském turnaji svědky mnohokrát. Oproti Street Fighteru a Mortal Kombatu nejsou souboje až tak postaveny na dokonalém zvládnutí prstokladu, ale účinná komba jde vyvolat i „mashováním“ několika málo tlačítek.

A kde je tedy to tolik propírané zjednodušení pro nováčky?

Stiskem jediného tlačítka se můžete přepnout do speciálního módu, který má složitější komba navázaná na jednodušší kombinace. I naprostý nováček tak má možnost vychutnat si efektní série úderů aniž by si u toho zlámal ruce. Že to degraduje podstatu hry a znevýhodňuje zkušené hráče?

Tak jednoduché to není, i tyto útoky jde samozřejmě zablokovat, navíc lze rychle vysledovat, které údery má protivník předpřipraveny a přizpůsobit tomu taktiku. Zjednodušeně řečeno, i když se mi občas podařil nějaký ten efektní zásah, většinou jsem od zkušenějších dostal naloženo.

Jenže i prohrávat je zábava. Tekken je poměrně transparentní v tom, že poznáte, co jste udělali špatně, čímž vytváří spoustu prostoru pro zlepšování.

Celkově musím konstatovat, že sliby o přístupnosti nováčkům nejsou jen prázdným heslem. Rozhodně tedy v kontrastu s přímou konkurencí. Příběhová kampaň je dostatečně efektní na to, aby si ji člověk užil aniž by hlouběji rozuměl motivaci jejích aktérů, samotné souboje pak nabízí dostatek cest k úspěchu, aby si každý našel tu svoji. Pokud byste tedy rádi objevili kouzlo bojovek, Tekken 8 se zatím tváří jako ideální vstupní brána. Ani tak ovšem nečekejte, že se vám jen tak poddá zadarmo.


Témata: Tekken, Tekken