Na hru Super Smash Bros. Brawl už pár let čeká celý svět. Někteří proto, že si oblíbili předchozí díl, jenž má být dokonce nejprodávanější hrou pro GameCube, někteří proto, že se tu objeví Solid Snake ,a jiní třeba proto, že mají rádi bojovky všeho druhu. A někdo třeba jen proto, že když už všude ve světě tato hra sbírá tak skvělé ohlasy, tak na tom přece musí něco být. Čímž se dostáváme ke skutečnosti, že v Japonsku a Americe už tato hra vyšla, Evropa si klasicky ještě nějakou dobu počká.
Jak tedy vyjádřit dojmy ze hry, které se v Japonsku za první týden prodalo značně slušných 850 tisíc kousků? Vcelku jednoduše: je skvělá. A důvody? No, tak to bude už těžší. Zejména pokud tedy nechceme tento článek vydávat knižně v sérii několika svazků. Takže ve velmi zhuštěné kostce by se dalo říci asi toto: hraje se to skvěle a nabízí to tolik věcí, že to rozhodně nebude jen krátkodobá záležitost, kde si 
odemknete závěrečné filmečky u všech postav a tím to skončí.
Na začátku je to sranda, protože nějak vždycky něco namačkáte.
Základní myšlenka je naprosto jednoduchá – mlátit všechny okolo tak dlouho, až se vám je podaří vykopnout z obrazovky, respektive arény. Zajímavé je pak to, že míra zdraví zde není znázorněna klasickým ukazatelem, ale procentuálním vyjádřením. Začíná se ale na nule a čím víc toho slíznete, tím vyšší vaše procenta budou. Toto číslo se tak dá označit řekněme za úbytek hmotnosti, s čímž koresponduje i skutečnost, že čím vyšší číslo na svém kontě máte, tím dále a snadněji budete poletovat mimo arénu a pochopitelně tím obtížnější pak je se vrátit zpátky.
Zpočátku to oproti klasickým bojovkám působí značně svěže, přestože jsme to už 
viděli na GC, ale časem zjistíte, že to zase až taková bžunda není. Vzhledem ke značně pozitivnímu vysokému počtu postav totiž po krátké chvíli zjistíte, že se vlastně musíte naučit všechny. Každá z nich totiž bojuje do jisté míry unikátním stylem, takže přinejmenším těch pár svých oblíbených se musíte naučit alespoň pro mulťákové bitvy. Základ mají všechny pochopitelně stejný – základní a speciální úder, skok, chytačku, kryt a silný úder – ale třeba jen onen silný úder má u různých postav rozdílnou účinnost, dosah a tím pádem i využití, takže zatímco si nacvičíte nějakou taktiku třeba se Samus, tak pokud se vám vzápětí dostane pod kontrolu třeba Kirby, musíte bojovat do značné míry jinak. Některé postavy speciálním útokem něco střílí, ale jiné místo toho provádějí třeba nějaký průrazný pohyb na krátkou vzdálenost. Zkrátka každý pes jiná ves.
Podobné je to i s orientací jak v boji, tak i ve hře. V bitkách se totiž na scéně 
objevuje celá řada předmětů ať už jde o různé zbraně (baseballová pálka, laserový meč, pistole, plamenometná květina, předměty které se dají sebrat a hodit po protivnících atd.), power-upy (brnění, zvětšení nebo zmenšení postavičky, uzdravující jídlo atd.) nebo všemožné „sběratelské“ předměty (samolepky vylepšující vlastnosti postav a kdoví co vlastně všechno ještě). Abyste si tedy všechno pořádně zažili a sbírali předměty opravdu cíleně a takticky a nesbírali všechno, co se ve vaší blízkosti objeví, tak to nějakých pár hodin praxe bude chtít. A až při prvním odemknutí jedné z trofejí zjistíte, kolik tu toho na odemknutí ještě čeká (a za jakých podmínek) tak na vás buďto přijdou mdloby nebo budete radostí skákat metr dvacet, protože vám bude jasné, že minimálně půl roku žádnou další hru potřebovat nebudete.
To tak třeba bojujete a najednou koukáte, že bojujete pouze na šedém pozadí, abyste se za okamžik ocitli někde úplně jinde.
Podobný „zmatek“ pak panuje i v oblasti samotné hratelnosti. Na začátku je to sranda, protože nějak vždycky něco namačkáte a protivníka nakonec vždycky ven z arény nějak vykopete, ale nemějte strach, již brzo zjistíte, že se tady vlastně vůbec neorientujete. Tento okamžik nastane s největší pravděpodobností v okamžiku, kdy se v aréně objevíte čtyři, ať už stylem všichni proti všem nebo dva na dva. V aréně v tu chvíli totiž nastává hodně poctivý brajgl, kdy zpočátku vůbec netušíte, kdo je kdo, víte jen, že rozkaz zněl jasně, vydržet do konce za každou cenu. V první chvíli nám to připomnělo nějakou typickou japonskou bojovku v japonské herně – plno efektů, zvuků a rychlých pohybů, takže vlastně netušíte, co se děje a jen bezhlavě drtíte tlačítka. Tento stav ale postupně začíná mizet. Sice docela pomalu, ale o to jistěji. Zažijete si pohyby svých oblíbených postav a najednou začnete zjišťovat, že se i v těch zdejších melách začínáte docela orientovat.
A to i přesto, že svým způsobem rébusem je v této hře i každá aréna. V některých každou chvíli něco přiletí, jinde se zase znenadání propadnou plošinky a jinde zase celá scéna scrolluje třeba zespoda nahoru, a vy tak vedle snahy nabušit všem ostatním musíte navíc dávat pozor, abyste nezůstali pozadu, a nedostali se tak mimo arénu čistě jen tím, že stojíte na místě. A co takhle různé speciální úkoly jako například v Aréně WariWare, kde se najednou ocitnete úplně někde jinde a máte za úkol třeba držet se pod deštníkem, abyste nezmokli. Ostatně někde jinde se tu objevíte každou chvíli. To tak třeba bojujete a najednou koukáte, že bojujete pouze na šedém pozadí, abyste se za okamžik ocitli někde úplně jinde. To může zpočátku opět působit značně matoucím dojmem, ale po chvíli se ukazuje, že jde o skvělý tah, protože se zkrátka pořád něco ve vysokém tempu děje. O zdejších arénách se pak dá říci úplně to samé jako o všem ostatním v této hře – je jich hodně 
a jsou pestré. Vyjmenovat je úplně všechny snad ani nejde, takže jen namátkou: hradní opevnění, křídla Star Foxovy rakety, džungle a opomenout nesmíme ani zajímavosti jako Picto Chat level, v němž se plošinky porůznu kreslí a mizejí stejně jako kdyby je někdo vytvářel stylusem na NDS. Je toho všeho zkrátka hodně. HODNĚ. A aby toho nebylo málo, tak tu máme různé další nástrahy, kdy musíme dávat pozor na projíždějící motokáry (úroveň Mario Kart) nebo vznášedla (F-Zero).
Množství vlastně všeho, co tato hra nabízí, je úplně jinde než ve standardních bojovkách
A to se stále pohybujeme v klasickém režimu, v němž procházíte úroveň za úrovní, dokud se nedostanete k souboji se závěrečným bossem, jímž je jakási Velká Mocná Dlaň. Pak tu ale máme i jakýsi řekněme adventurní režim, v němž si zahrajete na střídačku za celou řadu postav v rámci zdejšího příběhu. Ten je vyprávěn zcela beze 
slov, takže jsme pochopili akorát to, že Wario s pomocí temných sil a ukrutné blaster-pušky mění postavičky ve figurky, ale vem to čert, i bez hlubší znalosti příběhu je to skvělá zábava. Celý režim je rozdělen do úrovní, v nichž v různých prostředích s různými postavami bojujete proti ještě různějším (a šílenějším) nepřátelům. A to nejen v klasických arénách, ale i v pasážích, kterými je potřeba procházet ve stylu starých mlátiček typu Final Fight. A tady jsme narazili zatím snad na jediný vážnější problém, protože některé úrovně jsou takové … divné. Například když musíte před něčím utíkat a ještě likvidovat protivníky, působí to trochu nuceně. Většinou ale máte na seřezání všeho okolo dostatek času, takže si to užijete. Otázkou navíc zůstává, jak je tento režim vlastně zamýšlen a zda jsme do něj nevlezli moc brzo a nechtělo to trochu více tréninku.
Zodpovědně ale prohlašujeme, že to zjistíme, i kdyby čert na koze rajtoval, protože 
noví Smash Bros. jsou tak chytlavou a návykovou hrou, že se od ní jen tak odtrhnout nejde. Pokud tedy od ní nebudete čekat něco, čím není. Například s klasickými bojovkami typu Tekken ji srovnávat vůbec nelze. Jednak díky stylu hratelnosti, kde zkrátka nefunguje to, že tento čudlík je úder pravou rukou a tento zase kop levou nohou. Množství vlastně všeho, co tato hra nabízí, pak je úplně jinde než ve standardních bojovkách a minimálně rozdílností postav dává tato hra jasně najevo, že i přes „infantilní vzhled“, je zde značný prostor pro hardcore nadšence. A proto na tomto místě čestně prohlašujeme, že dalšímu hraní této chuťovky se budeme v následujících dnech a týdnech věnovat na 120%, protože objevit, pochopit a osvojit si všechno, co tento titul nabízí, je úkol hodný pouze skutečného úderníka. Snad to do evropského vydání všechno stihneme.
Index očekávání: 93%
