| Michal Florian |
|
Narozen 14.8 1968 v Praze. Rodiče krátce poté emigrovali do USA, tam vystudoval psychologii. V roce 1990 se vrátil do Čech, kde jeho matka restituovala majetek, což mu umožnilo být nezávislý. Žije střídavě v Londýně a v Praze, má psychologickou poradnu zaměřenou na problémy dětí a mládeže, včetně drogových a jiných závislostí.
|
Škodí počítačové hry?
Hlavně starší generace se dívá na počítačové hry s despektem, považuje je dokonce za nebezpečné. Psycholog Michal Florian, který si všechny níže jmenované sám vyzkoušel, to ovšem vidí trochu jinak. Podle něj mohou být i přínosné, je nutné rozlišovat.
Pařanský slovník
Úmyslně k jejich hodnocení používá „pařanský“ slovník - pochytil ho od svého čtrnáctiletého syna - podle něj by jinak bylo pro mladou generaci nevěrohodné.
Začněme obecným konstatováním. Děti sice umí již od útlého věku odlišit virtuální realitu od skutečnosti, nicméně hry, stejně jako kterákoli jiná činnost, nepochybně ovlivňují vývoj jejich psychiky; jde o proces učení.
Pokud vizuálně vybočují z uznávaných norem lidského jednání, případně ukazují scény příliš morbidní či jinak patologické, pak na ně působí záporně, dokonce i tehdy, kdyby byly myšleny v humorné nadsázce, ony nerozumí vtipům dospělých!
Občas se v tisku objeví zprávy, jak jeden chlapec zabil druhého, jelikož se domníval, že má několik životů jako ve hře, k tomu pan doktor dodává: Ano, podobné případy se stávají, i když zřídkakdy. Hra - ale třeba i filmový horor - v tomto případě opravdu představuje jakýsi „spouštěcí mechanismus“, nicméně hlavní příčinou činu je vážná duševní porucha. Je pravděpodobné, že by k podobnému činu došlo stejně, jen za jiných okolností.
K drastickým scénám v počítačových hrách pak podotýká: Většina akčních filmů, vysílaných v i před 22 hodinou, je mnohem drsnějších a umírání v nich pochopitelně vypadá realističtěji než na monitoru, i přes skvělou 3D grafiku.
To, že sami výrobci dávají na přebaly doporučenou věkovou hranici (i 18 let) vítá, ale podle něj jde mnohdy z jejich strany spíš o alibismus.
Kde jsou hranice?
Odstrašujícím příkladem je pro něj GTA: San Andreas: Zde už nalezneme scény zobrazující násilí společně se sexem, lze třeba ukrást auto, naložit do něj prostitutku, souložením s ní se „uzdravit“, poté jí zabít a oloupit!
To je extrémně nebezpečné, duševně nevyspělý jedinec s násilnickými sklony pak má dojem, že to k pohlavnímu styku patří a podle toho se pak bude dál chovat. A pokud kluka baví přejíždět lidi, později se u něj mohou za volantem projevit sklony k agresivitě, bezohlednost.
Nic podobného by prostě do rukou děti dostat neměly! Bohužel, ty hrají GTA nejčastěji, pro dospělé je zápletka kolem postavy Carla Johnsona a války gangů až příliš primitivní.
Nemusí u toho myslet, celé je to jen o rychlosti, lstivosti a brutalitě. Obdobně jsou na tom další „střílečky“ liší se jen prostředím a použitými zbraněmi. Primárním účelem je zabíjení, nic kromě něho nenabízí.
Jako poněkud monotónní vidí i sportovní gamesky, nicméně ty hodnotí pozitivně: Champions League (fotbal), NBA (basket), či NHL (hokej), jsou jiné víceméně jen tím, že jde o různá odvětví, princip zůstává stejný. Jde hlavně o postřeh, rychlost reakce, periferní vidění, což jsou ale schopnosti, jejichž zlepšování se vždycky hodí. Pomáhají ventilovat emoce, i to je přínosné, navíc stimulační faktor v podobě touhy po vítězství posiluje soutěživost.
Jsou ovšem méně náročné na intelekt, tedy až na hru Fotbal Manager, ta už je o něčem jiném. V ní nejde jen o vítězství v zápase, ale řeší se chod klubu, to, aby vydělával, k čemuž patří i mzdová politika, přestupy, prodej permanentek apod.
World of WarCraft prozradí charakter
K nejoblíbenějším hrám zcela určitě patří „ akční adventury“ a hlavně „erpégéčka“: Trochu mě zaráží až příliš vulgární slovník v Zaklínači, možná by šly ty výrazy trochu zjemnit, aniž by tato jinak vcelku povedená hra ztratila na zajímavosti. Mnohem výš bych tak hodnotil onlinovky World of Warcraft a nově i Warhammer On-line.
Menší výhrady bych měl jen k soubojům (pvp) mezi znepřátelenými tábory Aliancí a Hordou. Ty mi příliš připomínají přehnaný sportovní klubismus, zarputile hájí své barvy a nemilosrdně se navzájem likvidují.
U„wowka" lze vcelku dobře odhadnout charakter, hodně o něm napoví už postava. Pokud si někdo zvolí tu, jejímž úkolem je „healovat“ (léčit) ostatní a tím jim pomáhat - Priest, Paladin, aj. - je předpoklad, že se ochranitelsky chová i v reálném světě.
I podle způsobu hraní lze leccos odvodit, pro ty, kdo mají sklony k záludnosti a postrádají odvahu, je typické, že si v úkrytu počkají, až se protivník vyčerpá jiným soubojem a pak ho jen dorazí, případně útočením ve velké přesile. Sdružování hráčů do „guild“ naopak pěstuje týmový duch, navíc jsou z různých zemí a také spolu chatují, což pomáhá rozšiřovat obzor i znalosti angličtiny, v tom bych viděl další plus.
Výchovné hry
Úplně nejvýš staví pan doktor strategie: Ty lze rozdělit do několika kategorií - budovatelské (např. Caesar I-IV), tahové (Medieval II-Total war) a realtimové - Age of Empires III.
Studovat taktiku protivníka a překvapit ho svou vlastní, bojovat, ale zároveň si přitom hlídat zázemí - pečovat o mužstvo, mít dostatek zásob, střeliva - to už primitiv prostě nezvládne, k tomu je zapotřebí nejen značná inteligence, ale i logického uvažování.
Do stejné kategorie lze zařadit i „šéfoviny“, v nichž se řeší chod nějaké instituce, většinou takové, co je pro mladé něčím přitažlivá - zoologické zahrady (ZOO Tycon), sportovního klubu (již zmíněný Fotbal Manager).
K tomu je nezbytné umět hospodařit s daným rozpočtem, sladit příjmy a výdaje, plánovat rozvoj, zajistit dostatek financí na výplaty zaměstnanců, bez toho to prostě nejde. Jedná se o skvělou příručku pro budoucí studenty ekonomických a manažerských oborů!
Některé hry - třeba The SIMS - mají už vyloženě výchovný charakter. Vytvoření rodiny, kterou je nutné uživit, učí odpovědnosti.
Dítě musí zvládnout rozvrhnout čas, aby vše stihlo, což mu pomáhá při učení a plnění školních povinností. Samostatné rozhodování o chodu domácnosti zvyšuje sebevědomí, v pečlivém zvažování co si může finančně dovolit, je zastoupen prvek spořivosti.
Ještě dál jde SPORE. Začíná stvořením buňky, která se postupně vyvíjí a ve finále může dobýt celý vesmír. Aby se tak ovšem stalo, je nutné ji k tomu dát potřebné vlastnosti a ty pak dál pěstovat a rozvíjet což nejde vždy snadno, jak se říká: „hodně povolaných, málo vyvolených“. Hráč si také zvolí její podobu a tu různými způsoby vylepšuje, v tom se uplatní fantazie a představivost, zkrátka - nemá to chybu.
Erotiku ne
S těmito prvky, bohužel, pracují i erotické hry - na síti jich je spousta. Obvykle jde o to, že se hezká dívka (na fotce či animovaná) postupně svléká, buď po pouhém kliknutí myší či splnění úkolů - včetně toho, že hráč součásti jejího oblečení sestřeluje brokovnicí (Strip that girl) nebo si „lovením žen“ pěstuje vlastní harém (Pasha´s Gotcha).
Zde platí to samé, co bylo řečeno o GTA. Ale i u obyčejného striptýzu hrozí hned několik rizik. Především mohou chlapci v před a pubertálním věku nabýt dojmu, že stejně snadno to jde i v „reálu“, navíc si mnozí nebudou uvědomovat, že sex má být závěrečným vyvrcholením delšího chození, zamilovanosti, lásky a ne jenom „výměnou tělesných tekutin“.
To může později vést k pocitům citové prázdnoty, neschopnosti navázat plnohodnotný vztah s opačným pohlavím, promiskuitě, bisexuálnímu chování.
Jen tak mimochodem, nejen, že jsou tyto adresy zcela volně přístupné, ale některé nabízí jako „doplňkovou aktivitu“ pod každou hrou i sex po telefonu.
Diskuse se vedou i nad tím, jakou dobu má dítě strávit u počítačových her, zde má pan doktor jasno: Optimálně dvě, maximálně tři hodiny denně s pauzami, kdy by se dítě mělo věnovat jiné činnosti, nejlépe jít ven. U předškoláků doporučuji postupovat opatrněji, měli by být u počítačů jen minimálně, nebo vůbec, hrozí jim totiž riziko závislosti.
Nedovedou se pak bavit jiným způsobem, chovat se v kolektivu, čím se z něj samy vylučují, nemají kamarády. To vše může vést k depresím a někdy - u přecitlivělých jedinců - dojde až na ambulantní či dokonce ústavní léčbu.
Bohužel, drtivá většina rodičů svým potomkům sice „cenzuruje“ televizní pořady, ale to, co hrají na počítači, je vůbec nezajímá, mnozí se v něm ani nevyznají…
Jak je vidět, počítačové hry přinášejí kromě zábavy i prospěšné prvky, záleží na tom, co a jak dlouho se hraje. Určitě nejsou v rozumné míře škodlivé. Jediné, proti čemu Mudr. Florian výrazně protestuje, jsou různé soutěže, kdo vydrží „pařit“ nejdéle, kdy jsou hráči u monitorů nepřetržitě 24 hodin - i déle: Pro mladý organismus to je obrovský nápor, následky mohou být trvalé, nejen z fyzické, ale především psychické únavy zaviněné napětím a stresem, může dojít i k celkovému kolapsu kdy je nutná okamžitá hospitalizace!
