Doma po výhrách nad Sověty 2:0 a 4:3 vypuklo šílenství. Kdekdo od té doby slyšel a četl o stovce tisíc jásajících lidí na pražském Václavském náměstí, troubících autech i rozbité výloze sovětské letecké společnosti Aeroflot – výtržnosti, kterou patrně zosnovala StB.
 |
Bek Olda Machač později líčil, jak jeho dům hned po konci druhého zápasu obklopily davy. Jeho matku nesli na ramenou ulicemi. Manželka k fanouškům promluvila z balkonu. Zdi jim popsali hesly „Už jsou v háji“ nebo „Ať žije Machač!“.
Taky v Hodoníně si rozjařený shluk spoluobčanů žádal setkání s mým otcem, který byl ale příliš skromný, aby mu vyšel vstříc a přijal synem vyvolanou popularitu.
Tušili jsme, že republika díky nám blázní. Museli jsme si ovšem spěšně přepnout hlavy na nedělní odpoledne a poslední mač. Remíza se Švédskem by nám stačila k zisku zlatých medailí. Drahocenná odměna, která se často blyštila jen kdesi v dáli, najednou byla tak zvláštně blízko. Jenže my na ni nedosáhli.
Stezku k pokladu nám zatarasili mí oblíbení Švédové, které jsme ve čtyřech předchozích utkáních v sezoně porazili 2:1, 5:2, 5:2 a 3:2.
Jenže v Hovetu jsme se proti nim nedokázali prosadit ani napodruhé. Podvyživené výsledky 0:2 a 0:1 znamenaly, že se na špičce tabulky se 16 body natlačily týmy SSSR, Švédska a Československa. Bohužel právě v tomto pořadí, které určilo jejich celkové skóre.
VELKÝ NEDO: Tenkrát v Československu. Dva dolary kapesného a děravé rukavice |
Švédové si během turnaje užívali mimořádné volnosti, kterou jim dopřáli jejich šéfové a jež se promítala do jejich výkonů na ledě. Odvděčili se za důvěru, bojovali, urputně bránili a hlavně Leif „Honken“ Holmqvist byl téměř neprůstřelný. Oprávněně ho poté vyhlásili nejlepším gólmanem šampionátu, jedinkrát v kariéře.
Šancí jsme ve dvou partiích měli haldu. Neproměnili jsme jedinou. Existuje fotka, na níž Holmqvist leží na ledě a jen bezmocně zírá na postavený kotouč trčící na čáře. Kdyby se zastavil o pár centimetrů dál, stali bychom se přesně dvacet let po triumfu Konopáska, Zábrodského, Macelise, Bouzka či Bubníka i my mistry světa. Nejpohotověji ovšem zakročil jeden ze švédských zadáků a titul byl pro nás ztracený.
Přesto jsme se druhý den vydali do plesající země. Na palubě linky Stockholm–Kodaň se popíjelo pivo i šampaňské. Do jiskřivé nálady nám po přistání zasáhlo kázání členů velvyslanectví mířících do Prahy. „Vy jste teda vyváděli, ta ostuda!“ vyčítali nepodávání rukou a přelepené hvězdy na dresech. Kdo je slyšel, trochu zkoprněl.
Po prvním výstražném signálu následoval druhý na staré Ruzyni, kde jsme hodinu čekali na ploše ve vydýchaném vzduchu. Nikdo nesměl ven, než vstoupil divný chlap, upjatý a nafoukaný. Fízl. Dozor zesílil. Ocitli jsme se zpátky v realitě.
VELKÝ NEDO: Šampionát je podívanou jen pro vlastence. Super hokej se hraje jinde |
Všechno ovšem soudruzi nezvládli, a tak houfy našich přívrženců překonaly zátarasy a nahrnuly se k autobusu, který nás popovezl k letištní budově, kde proběhly oficiality s politiky a svazovými funkcionáři. Museli jsme k ní ujít asi třicet metrů, na nichž jsme se proplétali mezi radostí opojenými ženami a muži. Třímali transparenty s nápisy: „Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to.“ „Vítáme vás, hoši, zpátky. Děkujeme za ty pátky.“
Postupně jsme se dozvídali, co všechno se v naší nepřítomnosti dělo doma. Dodnes mě hřejí všechny nadšené a vděčné reakce blažených fanoušků. Každý z nás si nějakou dobu připadal jako miláček národa.
Já jsem celou pouť domů ukončil přesunem nočním letadlem z Prahy do Bratislavy, které přepravovalo poštu. Seděl jsem na balíku ranních novin a připadal si jako v první třídě nebo v soukromém tryskáči.
Teprve po letech jsem pochopil, co se nám vlastně povedlo. Proč se mladým klukům s hokejkami dostalo tolika díků a takového obdivu. Stále se setkávám s lidmi, co na páteční večery ve švédské metropoli s dojetím vzpomínají.
