Musel si ale počkat víc než rok. Minulou sezonu mu pokazilo zraněné koleno, pak přišla pandemie a než se opět dostal do sestavy, měsíc strávil mezi náhradníky.
„Od prvního dne za mořem jsem věděl, že rozhoduje, kdo je lépe připravený. Jsem realista, určitě jsem nebyl naivní, že hned dostanu super pozici,“ říká Hájek.
Trpělivost pomohla, aktuálně platí, že patříte mezi pouhých šest českých obránců v NHL. Necítíte se výjimečně?
To slyším poprvé. Asi by to měl být hezký pocit, že jde o něco výjimečného, ale já to tak nevnímám. Byl bych radši, kdyby nás tu z Česka bylo víc. Je vždycky hezké proti nim hrát.
Zrovna minulý týden jste dvakrát hrál proti Bostonu.
Proti Pastrňákovi, Krejčímu a Zbořilovi to bylo super, ostatně s Kubou Zbořilem jsem vyrůstal. Znám celou jeho rodinu, takže je hezký vidět, že i jemu se daří. Teď mi teda zrovna nadával, podařilo se mi vypíchnout mu při střele puk, který tak zamířil do sítě.
Co vám říkal?
“To jsi tam tu hokejku musel dát?!“ Tak jsem se mu omlouval: Fakt sorry, já musel... Koupím ti za to Colu, jo? On je výborný, taky si chudák hodně vytrpěl na farmě, než se dostal do NHL, tak si spolu vždycky postěžujeme.
 |
Pomáhá vám alespoň na dálku rodina?
Moc, často si s rodiči a přítelkyní voláme, protože na návštěvu to tuhle sezonu nejspíš nebude. Spoluhráč Kaapo Kakko se snažil přivézt z Finska přítelkyni, ale když jsem se ho po týdnu ptal, říkal, že to zařídit nešlo.
Přesto musíte být hlavně rádi, že se konečně hraje, viďte?
Jasně, navíc je tak zběsilé tempo, že o tom ani nemáme prostor přemýšlet. Každopádně mně život v Americe opravdu chyběl, takže si tu užívám každý den. Život se oproti Česku nedá srovnat, co jsem se tu všechno naučil, jak jsem se osamostatnil. Moc mě to tu baví.
Baví vás i město New York?
Je to takové moje Brno! (smích) Beru ho jako domov. Na New York jsem si zvykl, už vím, kam tu jít. Loni jsem bydlel snad ve 40. nebo 50. patře blízko centra, tak jsem měl šanci ho z výšky dobře poznat. Vždycky jsem koukal, kudy asi tak půjdu, kde zahnu...
Teď bydlíte jak?
Kousek od centra v takovém apartmánu. Samozřejmě tu mám bordel, ale je to pěkný, menší byt akorát pro jednoho. Autem pak jezdím do tréninkového centra v Tarrytownu, což je asi půl hodiny od Madison Square Garden. Máme tam zázemí, posilovnu, jezdíme tam i na předzápasová rozbruslení.
Po nich každý z vás jede autem na zápas?
Jina by to ani nešlo. Přesouváme se do hotelu vedle areny, přidělí nám pokoj, hodíme odpoledního šlofíka a jdeme na zápas.
Nerozčilujete se v autě při tom provozu?
Nervuju se hodně! Radši vždycky jedu o pár hodin dřív, abych se na hotelu stihl vyklidnit, protože řidiči v New Yorku jsou opravdu velcí experti, opravdoví blázni, kteří kvůli všemu troubí. V tomhle říkám zlaté Česko. Loni jsem i z toho padesátého patra pořád slyšel šrumec z ulice. Naštěstí teď bydlím v klidnější části.
To se spánek po cestě asi hodí.
Nespím nijak dlouho, ale na půl hodinky si odpočinout určitě potřebuju. Akorát mi vždycky ještě v areně trvá, než se úplně probudím.
Zlehčuje covid, pere se s parťáky. Průšvihář s talentem shání práci v NHL |
Že hrajete zápasy, k tomu vám pomohla i „kauza“ Tonyho DeAngela, jehož Rangers kvůli opakovaně nevhodnému chování a hádce se spoluhráčem začátkem února vyhodili z týmu, viďte?
Paradoxně ano, já mám Tonyho přitom hrozně rád, jsme velcí kamarádi a rozuměli jsme si. Možná podle sociálních sítí nevypadá jako nejslušnější člověk, ale to já neřeším. Nechodím na ně, takže nevím, co tam dával. Já ho znal osobně a měl ho rád. Jasně, byl trochu výbušný. Když se prohrávalo, byl tak zažraný do hry, že ho občas někdo musel usměrnit. Ale v dobrém, je to fajn kluk.
A Alex Lafreniére? Jedničce draftu se zatím moc nedaří, jediný gól ve čtrnácti zápasech...
Mně se líbí, jak hraje, je hrozně šikovný. Teď mu to sedí s Kakkem, to je zase dvojka draftu 2019. Oba mají neskutečné ruce, jsou rychlí, chytří, vyspělí a je jen otázka času, než Alex začne dávat góly. Vždyť mu není ani dvacet. Ty přechody jsou opravdu těžké.
Jak se daří Filipu Chytilovi? Ze hry ho vyřadilo nejdřív zranění, pak covid.
Filous je chudák pozitivní, ale říkal, že se cítí dobře. Teď člověk opravdu neví, zajdete k někomu domů na play station nebo večeři a můžete se nakazit. Takže tím spíš, když hraju, se snažím opravdu nikam nechodit a mýt si ruce. Nechci vypadnout.
Máte trenérovu důvěru?
Musím dělat postupné kroky, první čtyři zápasy jsem hrál devět, maximálně čtrnáct minut, to je chvilička, takže každé střídání musí být stoprocentní, abych si tu důvěru vybudoval. Dlouhá přestávka a zranění tomu moc nepomohla.
Podívejte se na krátký sestřih Hájkovy dobré obranné hry:
Some great stuff from Libor Hajek so far in this one #NYR https://t.co/J1FGONfEWt
David Quinn vás ovšem chválí za obětavost.
Měli jsme pohovor, ptal jsem se ho, jestli mi věří. On říkal, že jo, že se mu moje hra líbí, oceňoval právě tu obětavost. Jen se dopracovat k víc minutám (v noci na středu už proti New Jersey Hájek odehrál přes 20 minut). Quinn je dobrý trenér, hodně komunikativní. Zároveň to je profesionál, který ví, že s námi nemůže být vyloženě kamarád.
Tohle je vaše třetí sezona, kdy se snažíte naplno probít do NHL, jak moc vás brzdí ta zranění? První sezonu to bylo rameno, loni zase koleno.
Trochu mě brzdí, kvůli ramenu jsem před dvěma lety ztratil dva a půl měsíce, zbývalo ještě asi dvacet zápasů. Kdybych je odehrál, zase bych získal zkušenosti. Snad jsem si ta zranění už vybral, jsem na sebe opatrný.
Jak opatrný?
Vždycky jsem byl v juniorce i na farmě silnější, ale NHL je úplně jinde. Musel jsem ještě nabrat, posílit kolena a ramena, co se dají lehce zranit. Taky se snažím vyhýbat zbytečným hitům, lépe se stavět do soubojů.
Daří se?
No, stává se mi, že na to myslím vždycky až po hitu, když tam vlítnu a dostanu ránu. (smích) To si uvědomím, že jsem do souboje měl jít jinak. To si pak vyčítám.
