„Jen mě teď akorát přibrzdilo zranění, kvůli kterému jsem už tři týdny mimo. Ale měl bych být brzy ok a už se těším, až na to zase vlítnu,“ říká slávistický odchovanec v obsáhlém rozhovoru pro iDNES.cz, v němž se z něj vyklube poutavý vypravěč sršící zajímavými historkami a informacemi.
Jak jste vůbec prožíval to dlouhé období nejistoty? Neztrácel jste naději, že se do NHL prokoušete?
Já to bral s naprostým klidem, protože jsem se s tímhle potýkal odmala. Už od šesté třídy mi říkali, že jsem hrozně pomalý a že na to v sedmičce nebudu mít. Za rok to samé a takhle se to táhlo až do loňska. Když jsem byl na farmě v AHL, tak mi řekli, že nevědí, jestli s tím mým bruslením budu mít na NHL.
Tak špatné bylo?
Nikdy jsem na něj neměl nadání od boha, ale makal jsem. Kdybyste mě viděli před šesti, sedmi lety... Když jsem šel v patnácti poprvé do reprezentace, trenér Jirka Kučera mi domluvil v Praze na Hase krasobruslařku, ke které jsem chodil dva roky dvakrát týdně a po odchodu do zámoří jsem dvě léta chodil na power-skating. A ohromně jsem se posunul díky kondičním trenérům.
Z Detroitu do CarolinyŠest let čekal Andrej Nestrašil v zámoří na šanci v NHL. Draftoval ho Detroit, tudíž bylo dopředu jasné, že ho nečeká jednoduchý osud. Letos se však v prvním týmu začal prosazovat, vedení ho přesto na konci listopadu umístilo na listinu volných hráčů, odkud si ho okamžitě stáhla Carolina. Tam 23letý slávistický odchovanec okamžitě zapadl a hned v prvním zápase skóroval. |
O kolik procent se člověk může zlepšit?
Tak o dvacet až pětadvacet. Třeba takový Tomáš Jurčo je bruslař od boha, ten kdyby měl 120 kilo, tak bude rychlý a pořád bude mít ten svůj krásný skluz. Když jsem se rozjel já, dělal si ze mě v Detroitu trenér Babcock pořád srandu, že za sebou tahám piano. Chvíli před mým odchodem vyjel na led při hymně malý kluk a stoupnul si k hráčům, což byl takový zvyk. Byl úplně tragický. Ten byl rád, že vůbec na tu modrou dojel. Babcock mi zaklepal na rameno a řekl: Vidíš ho? Ten bruslí jak ty!
Nepřibrzdilo vás, že jste byl v Detroitu, kde se na šanci dlouho čeká?
Já toho nelituju, protože mi to hrozně dalo. Ale vzpomínám si, že když jsem šel na draftu z pódia, měl na sobě dres Detroitu a byl nadšený, tak mě hned u schodů můj bývalý agent Robert Spálenka zchladil, když řekl: No, tak to je v pr.... Já na něj koukal a nechápal, byl jsem šťastný.
Lidi v Česku vás moc neznají. Zkuste přiblížit, v čem je vaše síla.
Musím být silný na puku v útočném pásmu. Něco jako Jarda Jágr, který má na sobě dva hráče, ale pořád ten puk udrží a pak ho někomu dá do šance. Pak si věřím na přesilovku, v té mám potenciál. Vyhovuje mi, když se hraje čtyři na čtyři a je na hřišti místo. Ale musím jít postupně. Pro mě je momentálně nejdůležitější být hodně dobrý vzadu a nedělat chyby. A každopádně musím být víc produktivní, to je můj malér.
Zkuste porovnat, jaký je to skok, když člověk přijde z AHL do NHL.
Je to spíš o psychice. AHL je super liga, to lidi doma nevědí. Moje babička si myslela, že když jdu na farmu, tak tam budu kydat hnůj a že ani nebudu hrát hokej. Ale AHL je srovnatelná s extraligou, i když se to kvůli jiným velikostem hřiště nedá porovnávat. Hlavně je to o atmosféře na zápasech. Třeba Chicago, to je něco neskutečného. Tam máte husinu, na mladého kluka je to obrovský tlak. Najednou máte energie a jste tak rozlítaný, že jste všude, ale zároveň nikde. Staří jsou v klidu. Třeba Zetterberg není dobrý bruslař, ale ví, kde má být. Čte hru. V tom je největší rozdíl.
Do zámoří jste odešel už v sedmnácti letech. Proč?
U nás byla vždycky první škola. Když jsem začal hrát za nároďák, tak táta zjistil, že by ze mě něco mohlo být. Pomohlo mi, že ve Slavii byl tehdy našlapaný mančaft a já měl malou šanci prosadit se do áčka. To jsem nevěděl, že se situace bude po mém odchodu tak rychle měnit. Třeba Hertlík je o dva roky mladší, takže pro něj bylo dobré zůstat.
Nemrzí vás to, když byl ve Slavii trenér Růžička, který se nebál dávat šanci mladým?
To je kdyby. Růža se mě snažil ukecat, ale já byl rozhodnutý. A pak už mě nekontaktoval, protože jsme se nerozešli zrovna v nejlepším. Já ale věděl, že musím jít, protože z české juniorky bych se neprosadil.
Jak se vám žilo ve zkrachovalém Detroitu?
První měsíc jsem byl na hotelu přímo v downtownu vedle haly. Tam v podstatě nikdo nebydlí, je to vybydlený, špatný. Pak jsem se ale přestěhoval do klidné čtvrti na okraji. Situace v Detroitu by se měla otočit, protože staví novou halu a v rámci přestavby budou předělávat celé centrum. Majitel Red Wings vlastní také baseballový tým Tigers, kasino, jemu patří vlastně celé město. Chce to tam probudit. Jmenuje se Mike Ilitch a začal tím, že dělal u sebe doma pizzu a rozvážel ji po sousedech. Dnes je majitel Little Ceasers Pizza, což je momentálně nejvíc rostoucí pizzerie v Americe.
Ukázka amerického snu?
Neuvěřitelné, co dokázal. A to ještě není Američan. Narodil se tu, ale rodiče jsou Makedonci. Takže on bude s novou halou stavět nové části města, kde se bude dát žít. Nové restaurace, školy... Stadion otevřou za dva roky - bude úžasný, asi nejlepší na světě.
Jak je na tom vylidněný Detroit s atmosférou fanoušků?
Dobře, oni se lidi sjíždejí z okolí. Zato třeba na Floridě jich chodí pár tisíc, to je šílený. Odtamtud to budou muset odstěhovat, protože to je finanční ztráta pro celou ligu. Hlavně pro hráče, kteří platí daně a pak ještě čtrnáct procent lize. Když NHL vydělá víc než má, tak se přebytek mezi hráče rozdělí. Ale poslední rok se klukům z těch čtrnácti procent vrátily jenom dvě. Takže z částky, kterou vyděláte, okamžitě vrátíte šedesát procent. Což je strašný. Ale zase je tady jisté, že ty peníze dostanete.
„Z platu okamžitě 60 procent vrátíte zpátky. Ale zase ty peníze máte jisté. A životní úroveň, ta se s Ruskem nedá vůbec porovnávat.“ |
Narážíte na problémy KHL?
Když jsem viděl, jak třeba Lev Praha napodepisoval hráče a pak jim řekl: Sorry... Nechtěl bych být v situaci těch kluků. Já být generálním manažerem jiného týmu, tak bych tomu hráči nabídl tak malé peníze, protože vím, že to vezme, jinak nebude mít nic. Tohle by se tu nikdy nestalo. Daně jsou velké, ale životní úroveň je jinde. Když jsme třeba byli v Montrealu na zápase, byl v hotelu záchod za pět tisíc dolarů a prkýnko se samo zvedlo. Všechno na dotek, na pohyb. Nebo jídlo, obrovský výběr: steak, filet z lososa, kuře, avokádo, tam jsou plné stoly jídla. Nemyslím si, že je to v Rusku stejné. Vláďa Sobotka dával na internet fotku pokoje, když byl někde na tripu s Omskem. To bylo hrozný. Kluci mi vyprávěli i o zážitcích ze Soči.
Z olympiády?
Ano. Oni jsou zvyklí, že tu má každý svůj pokoj, kde je king size postel. Pak přijeli do Soči, kde spali na pokoji, který vypadal jak ubytovna. V NHL dostáváme třeba na tripu sto dolarů stravné, což asi jinde není.
Pro vás musí být přechod z AHL z tohoto pohledu jako ve snu, že?
Člověk, který přijde z nižší soutěže, si toho nesmírně váží, protože si uvědomuje, jakým sítem musel projít. Jasně, cestování je v NHL také náročné, ale kdo prošel farmou, tak ví, že tohle je luxus. Tam se do vzdálenosti deset hodin cesty jezdí autobusem. Jinak linkovým letadlem s přestupy, takže jste stejně cestovali osm hodin. V NHL přijedeme na letiště zezadu, v letadle má každý obrovské křeslo, jídlo, jaké chcete, netaháte bágly, starají se o vás servírky. Loni jsem měl v AHL Samuelssona, který byl v NHL dvacet let, a rychle zdrhnul.
Nesrovnal se s tím?
Nejen s tím, ale i s rozpisem zápasů. V pátek třeba hrajete v Milwaukee, kam jedete pět hodin. Zápas je v sedm večer, domů přijedete ve tři ráno a v sedm máte zápas. Po něm jedete zase čtyři hodiny do Rockfordu, kde se hraje od čtyř, protože je neděle. Na tělo je to pecka. Jinak je ale zázemí v AHL skvělé.
Když jste mluvil o stravování: jak hodně dbáte na jídlo?
Hrozně, jím pravidelně a hlavně dobře spím, to je důležité. Ale s tím rozpisem zápasů je to těžké. Hrajete třeba v New Yorku v osm, takže zápas skončí v jedenáct. Do letadla se dostanete v půl jedné, takže jíte v jednu ráno. Přiletíte ve tři a do postele se dostanete ve čtyři. Navíc večerní jídla se ukládají do tuků. Na druhou stranu vím, že když mě čeká další zápas, tak tělo potřebuje energii. Jím hodně ryby, maso, zeleninu a snažím se vyhýbat chlebu a těstovinám. To je zlo, radši si dám rýži. Když jsem přijel na kemp, měl jsem jenom šest procent tuku. Řekli, že je to fajn, ale že by chtěli, abych šel na deset až dvanáct procent, aby mělo tělo v náročné sezoně z čeho brát.
Co vám servírují v kabině?
V Detroitu jsme měli na snídani chlápka, který nám dělal omelety. A dietoložku, která nám dělala přednášky a jídelníčky. Před zápasem jsme pili džus z řepy na krev, rozšiřuje to cévy, takže se víc kyslíku dostane ke svalům. Ale v letadle je to horší, tam je jenom catering. Doma máme po zápase pizzu a pak nám donesou kvalitní večeři. Jíst je důležité, protože tělo je po zápase tak rozjetý, že než si uvědomí, že už zápas skončil, tak spaluje energii. Když se po zápase nenajíte, tak spalujete dál. Ale když se najíte, tak si tělo uvědomí, že je konec a začne odpočívat.
Je něco, co vás na zázemí NHL fascinovalo? Co člověk nevidí?
Když jsem tu byl poprvé, tak mě překvapilo, jak jsou tu hvězdy v týmu strašně fajn lidi. Zetterberg, Dacjuk, Kronwall nebo teď Eric Staal a další jsou úplně pohodoví kluci, na nic si nehrajou. Není to tak, že by někdo z nich přišel do baru a řekl: Hele, já hraju NHL, tak mi dejte stůl. To by se tu nestalo. Jsou to lidi, kteří to někam dotáhli, takže si nic nepotřebujou dokazovat. Tohle dělají spíš mladí kluci. Ti si budou hrát na velké hokejisty.
Je tohle chování specificky české?
V Americe se vás každý zeptá, jak se máte. I když jste cizí. To by se v Čechách nestalo. Tam když přišel nový kluk do týmu, tak se s ním první dva měsíce nikdo nebavil a teprve když začal hrát dobře, tak ho kluci začali brát do party. Tady vás hned představí, ptají se na všechno možné, udělá se akce, aby byl tým pohromadě, aby se všichni poznali, manželky, přítelkyně, aby byli všichni pospolu.
Proč se jmenuje AndrejNe, Nestrašilův otec není Slovák, jen má zálibu s libozvučných jménech. "Jeden můj brácha se jmenuje Boris a druhý je Viktor. Když ta jména táta řekl v porodnici mámě, myslela si, že je to vtip. Ale on chtěl, abychom měli netypická jména. Jen nejmladší je Václav." |
Ještě zpátky k Detroitu, opravdu je to tam tak zlé, jak se povídá?
Jsou tam šílené části, kde bych se bál zastavit autem. Zvlášť večer. Vybydlené domy a gansteři. Ale v okolí, kde bydlí hokejisti, to jsou hrozná hezká místa.
Musí si člověk v downtownu dávat opravdu pozor?
Přes den je to úplně v pohodě. Není to nebezpečný, akorát to není hezký. Jsou tam hezké části, ale zase uvidíte mrakodrap, který je naprosto vybydlený - nic tam není. Dám příklad: nám se v Detroitu nechtělo jezdit do Buffala, protože je to město o ničem. Ale měli jsme v týmu beka Kylea Quinceyho, který nám říkal, že když hrál v LA a v Coloradu, tak si říkali to samé o Detroitu. Tady jsou kluci nejvíc nadšený, když se jede do San Jose nebo do Phoenixu. Do tepla a hlavně jsou to hezká města.
V Carolině máte za spoluhráče Tlustého, Jordána, v Detroitu byl Kindl. Jak to máte s Čechy v ostatních týmech? Zdravíte se třeba na ledě při rozbruslení?
Ne. Já za nima jezdit nebudu, protože by to vypadalo, že jim lezu do zadku. To nechci. Ale když jsme hráli ve Philadephii, tak mě poplácal hokejkou po zadku Voráček, i když se s ním neznám. Pozdravili jsme se a prohodili pár vět. Já spíš čekám, co oni, protože jsem zobák. Ale na ledě se potkáváme. Třeba Židlický mě jednou sprostě podrazil. (úsměv)
Opravdu?
No jo, ale to není nic ve zlém, žertuju. Já taky nemůžu dělat rozdíl, jestli jedu na Marka Židlického. Je to blbý, ale musím ho vosekat jako koholi jiného, i když je to v mých očích nejlepší český bek. Kdybych to neudělal, prohodí mi puk mezi nohama, dostaneme gól a já si půjdu příště sednout s popcornem do třetí řady. Jenže ty hráče to vytáčí.
Máte příklad?
Třeba Tomáš Tatar osekal Jardu Jágra a ten se z toho mohl zbláznit. Ale Tomáš je takový typ, že je mu to ukradený a seřval ho zpátky. Respektovat hráče můžeš, ale ne na ledě. Protože to jim dává výhodu. Když Zetterberg dostane puk, tak si bek dvakrát rozmyslí, jestli po něm má vystartovat. A to je ta vteřina, kterou má navíc. Kdežto já, když dostanu puk, tak mě hned napálí. Musíte ukázat, že jste nebezpečný, abyste si vydobyli renomé.
