„Mně přijde i spravedlivější,“ vychrlí pro iDNES.cz bývalý útočník Pavel Richter. „Dřív nebylo tolik špičkových týmů, teď je to lepší. A vidíte, jak může být šampionát vyrovnaný, vezměte si Kanadu s Rakouskem a srovnání z 1:6 na 6:6.“
Mistr světa z pražského turnaje v roce 1985 přitom zažil na první pohled férovější systém, kdy se hrála jedna osmičlenná skupina, která se podle výsledků následně rozdělila na finálovou a sestupovou část. Čtyři nejlepší se pak v duelech „každý s každým“ porvali o titul.
V krátkodobé soutěži se o medailistech rozhodovalo různými postupy, které se pravidelně vyhýbaly play off, až do roku 1992.
Nehrozil tedy takový smutek, jaký Češi zažili na domácím mistrovství 2004, kdy triumfovali ve všech šesti střetnutích základní a osmifinálové skupiny, než pak ve čtvrtfinále narazili na Spojené státy a po nevydařených nájezdech jen se zdrcenými výrazy hleděli ze střídačky.
Osudové prohry s Američany v Praze. Špaček a Kovář vzpomínají |
Podobné zklamání zažili také v Rusku (2016) pod koučem Vladimírem Vůjtkem, když v základní době neprohráli. Avšak opět skončili po dovednostní soutěži s Američany.
V letech 2003 a 2011 se vítězné tažení zastavilo v semifinále. „Ale to je hokej,“ hlásí Richter. A hojně používanou větu posléze vytahují i další dva oslovení reprezentanti – Vladimír Martinec s Miloslavem Hořavou starším.
Ti si zavedený systém s play off pochvalují i kvůli vyšší atraktivitě. „Dřív Rusáci všechno vyhrávali, takže to byla docela nuda,“ líčí Hořava, jenž zažil jak akci s finálovou skupinou, tak s vyřazovacími boji.
Americký vynález, který děsí konzistentní mužstva rychlým vypadnutím, má ale i při hokejových mistrovstvích delší tradici.
Vždyť hned první šampionát před 104 lety se v rámci letních olympijských her vedl tzv. Bergvallovým systémem. Při sedmi účastnících měl jeden štěstí na volný los. Nejprve Kanada získala zlato a celky, co s ní po cestě prohrály, pak v dalším pavouku bojovaly o stříbro. Obdobný proces následoval i u přidělení bronzu. Nejpozději tak byl znám majitel nejméně cenného kovu.
A můžeme pokračovat dál. V roce 1930 se kvůli nuceným odkladům play off aplikovalo výjimečně. Dokonce se ani nehrály skupiny! A Československo se s turnajem rozloučilo okamžitě po porážce se Švýcary.
MS 1933, 1934 a 1938 ještě po základních a čtvrtfinálových skupinách vrcholily klasickými boji o medaile, jak je známe dnes.
Do hokeje se tak v devadesátých letech nezaváděl žádný nový prvek. Ač se může zdát nespravedlivý, obzvlášť v tuzemsku, kde se oceňuje každá získaná medaile, lidé se baví, dostávají víc napětí.
Jeden duel má zásadní roli ve většině kolektivních a individuálních disciplín. Navíc formát drží krok s dobou, jak konkurence roste. „Za nás jezdívali ze zámoří amatéři a byli jsme jen my, Sověti a Švédi, později Finsko,“ líčí Martinec.
Jistě by se dalo hrát i s menším počtem účastníků, ale ubylo by senzací, co zápolení dodávají šmrnc. A přináší je i vyřazovací klání.
„Takhle to vyhovuje všem,“ nechal se slyšet někdejší šéf IIHF René Fasel v roce 2012, kdy federace naposledy výrazně měnila formát a přešla ze čtyř čtyřčlenných skupin na dvě osmičlenné. Program je pak známý déle dopředu, což se cení hlavně u prodeje lístků.
Při vyšším počtu mužstev se bez play off navíc operuje hůř, protože by akce trvala ještě déle. Zrovna u hokeje v Evropě už jsou problematické termíny na konci května, nebo dokonce v červnu. Nepřeje jim počasí ani nabité ligové kalendáře v jednotlivých státech.
Ba co víc, v Praze teď i díky truchlivým vzpomínkám vznikl daleko šťastnější příběh. Už kvůli němu nemá cenu naříkat a něco měnit.