Kdekdo má naprosto jasný názor na hokejistu Pavla Zachu. Česká sportovní „katovna“, nemilosrdná porota, která kolikrát vynáší soudy bez špetky znalosti, jenom srší břitkými výroky. Na mistrovství světa podle smečky expertů přiletěl tatínkův mazánek, protiva a náfuka, který pohrdá národním mužstvem. Snadno se vžil portrét nevděčného fracka a odrodilce, který schválně nebere trenérům a manažerům telefon.
Tahle podobizna ovšem není přesná. Kdo Zachu poznal víc, obvykle o něm mluví jinak. Nedávno se ho zastal bostonský parťák Jakub Lauko, velebil ho bývalý forvard Radek Duda, názor si na něj po osobní schůzce opravil taky kouč Radim Rulík. Taky je třeba vnímat okolnosti, v nichž se jeho vztah k reprezentaci zrodil a vyvíjel.
Měl jsem příležitost sledovat jeho kariéru přibližně od roku 2012.
Poprvé jsem ho potkal jako patnáctiletého kluka. Zrovna doma ve Velkém Meziříčí odpočíval na gauči, koukal do mobilu. Pak mi v suterénu neokázalého rodinného sídla ukazoval branku, do níž denně pálil stovky puků. Na nohou měl legrační pantofle, kterým jsme se později oba zasmáli.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
