Mušketýrská vizáž Moravce se za 20 let téměř nezměnila, živé zůstaly v paměti také momenty z nervydrásajícího finále proti Finsku.
Třetí zlato v řadě, k tomu Nagano. Předtím ještě Vídeň i dva světové bronzy z roku 1997 a 98. Jak hráči výjimečné období brali?
Byli jsme hodně sebevědomí, věřili si. Nebyli jsme ale nabubřelí, že bychom soupeře přehlíželi. Byl tam respekt. Jezdila řada kluků z NHL, kteří dobře věděli, v čem je jaký hráč soka silný. A tak jsme se navzájem upozorňovali, na co si dát pozor, což nás nejvíc posouvalo. Je nutné říct, že mistrovství nebyla vždy růžová, že bychom všechny drtili. V Norsku v roce 1999 moc nechybělo a nedostali jsme se do bojů o medaile. Až s odstupem to vypadá, že jsme byli jako bývalá ruská mašina.
My jsme si na Finy věřili. Vždycky jsme si opakovali, že to psychicky nevydrží, že to zvládneme. A zaplaťpánbůh to tak i dopadlo.
