V Hradci Králové jste byl pět let. Překvapilo vás to, že tak dlouho?
Samozřejmě. Někdy v pětatřiceti letech jsem si určitě nemyslel, že ještě téměř ve svých čtyřiceti letech budu hrát extraligu.
Už jste věděl dopředu, že tato sezona bude v Hradci Králové vaše poslední?
V jejím závěru jsem už věděl, že tady dál pokračovat nebudu. Ale co bude dál, to zatím ještě nevím. Teď to řešíme s agentem.
Máte v hlavě i myšlenky, že s hokejem skončíte úplně?
Moc dopředu nekoukám. To bych si mohl říkat už třeba v 35 letech nebo před každou sezonou, co teď budu dělat. Pořád mě hrát baví. Budu se tedy přes léto připravovat jako normálně na sezonu, ale uvidíme, co nakonec bude. Jsem ale připravený i na variantu, že už hrát nemusím.
Vás by nelákal návrat do svého mateřského klubu? Hodně se o tom v Budějovicích povídá.
Ano, za Motor a doma bych si zase zahrál rád. Tedy i tato varianta přichází v úvahu. Záleží ale na tom, jaké má klub a trenér Venca Prospal představy a podmínky.
Hradecký Jiří Šimánek (uprostřed) si proklestil cestu před brankáře Šimona Hrubce z Třince.
Nebo budete spíš pořád koukat na týmy z nejvyšší soutěže?
Záležet bude hlavně na tom, aby případná nabídka dávala smysl a aby to bylo to nejlepší pro celou rodinu.
Nedávno vás Motor pozval na slavnostní zahájení zápasu, při kterém se děkovalo hráčům, kteří v Budějovicích odehráli 10 a více sezon. Naprostá většina Budvar arény vám tleskala, ale na druhou stranu se ozýval i pískot na vaši osobu, protože jste byl hráčem hradeckého Mountfieldu, který na jihu řada fanoušků v lásce nemá. Zaregistroval jste to?
Dole na ledě toho moc slyšet nebylo. Reakce od diváků jsem se dozvěděl od známých, co seděli v hledišti. Přeci jen jsem hrál v Budějovicích šestnáct let a jsem rád, že nezapomněli, co jsem předtím v domovském týmu odvedl za práci.
Sledoval jste, jak si za těch pět let vedl váš domovský klub?
Přes léto, když jsem byl v Budějovicích, jsme s klukama zašli na golf a popovídali si. I výsledky jsem pravidelně sledoval. Letos jsem Motoru asi věřil nejvíc, že do extraligy postoupí.
Jak vidí případné pokračování kariéry vaše rodina?
Děti by byly rády, kdybych ještě hrál. I manželka říkala, že by mě ještě ráda viděla radovat se po gólu.
Kdybyste mohl porovnat vaše obě štace, v Českých Budějovicích a v Hradci Králové, kde vás to bavilo víc?
Snažil jsem se užívat si všech dvacet let, co hraju. Vždycky se líp vzpomíná na úspěchy, ty ale bohužel byly jen dva. Jeden bronz v Budějovicích a jeden v Hradci. V obou týmech to bylo opravdu kousek do finále. Škoda, že jsem se tam ani jednou nepodíval. Sice jsem veliký týmový úspěch, jako například titul, nikde nezažil, ale teď už beru jako úspěch to, že se tu spolu bavíme v mých skoro čtyřiceti letech ještě pořád o extralize.
V Hradci Králové jste měli téměř v každé sezoně výborný tým, ale titul nikdy nepřišel. Mrzí vás to víc, než to, že jste se nepodíval do extraligového finále s Budějovicemi?
Je to úplně jedno. Bylo k tomu blízko jak letos, tak i loni, kdy jsme dvakrát prohráli 2:4. V Budějovicích jsme zase prohráli sedmý zápas s Karlovými Vary.
