Vždycky, když už se zdá, že se začíná blýskat na lepší časy, objeví se další komplikace.
A ta zatím poslední mu minulý týden definitivně zavřela dveře do extraligové Dukly Jihlava. Vedení jihlavského klubu totiž došla trpělivost.
„Samozřejmě že mě to mrzí, opravdu jsem se do Jihlavy moc těšil. Na druhou stranu chápu, že už nechtěla dál čekat,“ uvedl šestadvacetiletý rodák z Hliníku nad Hronom, který sice měl s Duklou podepsanou smlouvu, ovšem ani jednou se v jejím dresu právě kvůli vleklým zdravotním problémům neobjevil.
Už několikrát jste avizoval, že se blíží termín, kdy se budete v Jihlavě hlásit na tréninku. Proč to zase nevyšlo?
Nejprve to bylo to nešťastné koleno, které mi nakonec museli obrousit. Kdyby to udělali hned, mohlo být možná všechno jinak. Už jsem se z toho ale dostával, minulé pondělí jsem dokonce volal panu Ščerbanovi (jednatel Dukly – pozn. red.), že ještě týden zůstanu doma, že si dám nějaké věci do pořádku a pak přijedu. Jenže jsem šel v úterý na trénink ve Zvolenu a jeden bývalý spoluhráč mě narazil tak nešťastně, že jsem si poranil ledvinu.
Co vám v tu chvíli blesklo hlavou?
Já to zpočátku nepovažoval za nic vážného, ale pak se mi v moči objevila krev, a tak jsem musel honem rychle do nemocnice. Tam doktoři zjistili, že mám porušený obal kolem ledviny a že to tedy žádná legrace nebude.
Mohl jste o ni přijít?
Ano, říkali, že pokud by nepřestala krvácet, museli by mi ji odebrat. Naštěstí to přešlo a já dostal jen klidový režim. Za týden už bych měl pomalu zase začít trénovat.
Vy už jste toho letos zažil tolik, že to skoro vypadá, jako by si někdo vyrobil vaši panenku voodoo a teď do ní neustále píchá špendlíkem...
(usmívá se) To by ji ale musel mít už někdy od mých 16 let. Tehdy jsem vlastně tři roky nehrál kvůli zlomené pánvi. Hodně to poznamenalo moji kariéru. Ale dostal jsem se z toho, takže tyhle problémy mě teď nezastaví. Pořád věřím, že ještě ukážu, co ve mně je.
Jenže už ne v Jihlavě...
To se nedá nic dělat. Kdo ví, třeba se proti ní jednou postavím jako protihráč. (usmívá se) Jak už jsem říkal, já vedení Dukly chápu, že už dál nechtěli čekat. Respektuji jejich rozhodnutí. Nicméně jsem si říkal, že vzhledem k tomu, že jsem byl neplacený hráč, tak ten týden ještě počkat mohli.
Jak vlastně řešíte výdaje na domácnost, když vás už několik měsíců nikdo neplatí?
Víceméně jsme chod domácnosti pokrývali z toho, co jsme měli našetřené. Není to jednoduché, když se rodina ocitne bez příjmu, ale uskromnili jsme se a snad už bude jenom dobře.
Znamená to, že se vám rýsuje nějaká nová smlouva?
Zájem o mě mají třeba tady ve Zvolenu, ale ještě uvidím, co bude a kde to nakonec podepíšu. Nechci předbíhat.
Na to, co máte letos za sebou, působíte poměrně vyrovnaným dojmem. To věčné oddalování návratu na led se na vaší psychice nijak neprojevilo?
To víte, že to není lehké, ale já mám štěstí, že mám malou dcerku, která mi dává tolik radosti, že beru věci pozitivně. Každý den s ní rychle uteče, umí mě překvapit a potěšit. Jak říkám, není jednoduché, když přijdete o živobytí, ovšem zvládli jsme to a já věřím, že bude už jenom líp.
Dívala jsem se, že máte na svém facebookovém profilu pořád jako hlavní fotku logo Dukly Jihlava. Znamená to, že jste tuhle kapitolu v sobě ještě tak úplně neuzavřel?
Můj profil spravuje hlavně manželka a to logo jsme ještě nestačili vymazat. Navíc já na Duklu nezanevřel, přeju jí úspěch a klukům, aby extraligu uhájili. Jihlava si nejvyšší soutěž zaslouží.
Byl jste s někým z klubu v pravidelném kontaktu?
Z klubu ani ne, ale skoro každý den mi chodilo několik zpráv od nových lidí, kteří mě podporovali a věřili, že v Jihlavě budu hrát. Za tu jejich víru ve mě bych jim chtěl strašně moc poděkovat.
Macík: Jihlava hodně bránila, v Nitře hrajeme útočnějiPo svém jarním postupu do extraligy začala Dukla Jihlava hledat nové posily i za hranicemi. A hned dva hokejisté ji zaujali ve slovenské nejvyšší soutěži. Do Zvolena si sáhla pro Radovana Puliše a do Nitry pro Radoslava Macíka. Ani jeden z těchto útočníků však nakonec v jihlavském dresu sezonu nedokončí. Puliše nepustily na led zdravotní problémy a s Macíkem se vedení jihlavského klubu rozloučilo na konci října. Důvod? „To se musíte zeptat spíš na Dukle než mě,“ reagoval Macík na dotaz, proč už v dresu Jihlavy nepokračuje. Nakonec nicméně připustil. „Asi se mnou nebyli spokojeni,“ krčil rameny. „Ale já fakt nevím, nijak mi to totiž neodůvodnili,“ vysvětloval. Vyloženě šokovaný však ze svého vyřazení z kádru nebyl. „Každý hráč je překvapený, když něco takového přijde, ale takový je už život. Řekli mi, že je konec, ale žádnou velkou vědu jsem z toho nedělal. Věděl jsem, že hraju jen ve čtvrté pětce, takže jsem vlastně něco takového čekal,“ svěřil se pětadvacetiletý rodák z Liptovského Mikuláše. Na svoje krátké jihlavské angažmá však vyloženě negativní vzpomínky mít nebude. „Všechno bylo jinak pohodové, kluci výborní, parta dobrá a trenéři taky,“ pustil se do hodnocení Macík. „Nemůžu říct proti Dukle zlé slovo. Jsem spokojený, že jsem tam byl. Beru to jako pozitivní zkušenost,“ ujišťoval. „Jen jsem doufal, že dostanu víc šancí,“ doplnil. Stop vystavila zlomená žebra K tomu však nedošlo, a tak se vrátil zpátky do Nitry. Do týmu, s nímž si loni zahrál finále slovenské extraligy. „Jsem tu teď třetí rok. Oni vědí, jak hraju a co ode mě můžou čekat. Jsem tady spokojený,“ hlásil Macík. Zatím toho ovšem ani za Nitru moc neodehrál. „Jenže to bylo kvůli tomu, že hned v prvním utkání po návratu jsem si zlomil žebra, takže jsem byl měsíc mimo hru,“ prozradil. Po vyléčení už by měl znovu nastupovat pravidelně. A na pořádný zápasový zápřah se taky velmi těší. |
