Obránce Petr Kadlec (40) ve středu ve čtvrtfinále proti Liberci překoná dosavadního rekordmana v počtu odehraných zápasů, dalšího obránce Františka Ptáčka.
Za 22 sezon - 19 jich odkroutil ve Slavii - se nejspíš změnilo mnohé, ale jedna věc ne: Kadlec stále patří mezi nejdůležitější obránce týmu. Vždyť v dresu Plzně má nejvyšší čas na ledě ze všech hráčů týmu.
„I v tomhle mi Miloš pomohl, posunul mě na vyšší úroveň,“ děkuje na dálku dnes uznávanému trenérovi.
Utkání číslo 1 210 je extraligový rekord, jak vám to zní?
Upřímně, vůbec nic to se mnou nedělá. Kluci mi to tady občas připomenou, ale jinak to nesleduji.
Trochu jsem čekal takovou odpověď. Když jste odehrál 1 000. utkání, odpovídal jste podobně.
Vždyť to nejsou žádné výhry nebo body, pouze číslo. Není to, že bych něco vyhrál. Tituly a medaile jsou ve sportu daleko víc.
Vzpomínáte si na první utkání?
Soupeře si teď přesně nevybavím. Vrací se mi pouze takové střípky, že to bylo v Edenu a po zápase za mnou přišel Robert Kostka a poplácával mě po ramenou. Nezklamal jsem. Dobře si ale vzpomenu na můj první gól. Dal jsem ho Rudovi Pejcharovi, co tady teď v Plzni trénuje brankáře. Koukal určitě někde po holkách, že mu to tam spadlo od takového bažanta.
Jaké jste měl pocity, když jste v Edenu poprvé vstoupil do kabiny dospělých?
Bylo mi sedmnáct, trénoval jsem s týmem už od léta. Nebylo to, že bych tam najednou přišel během sezony. Ale dřív to bylo jiné, co řekl starší hráč, to platilo. Na tréninku jsme je třeba ani nemohli dohrávat.
Kdo vám v kariéře nejvíce pomohl?
Od začátku jsem hrál s Milošem Hořavou. Ten mi toho dal po hokejové stránce nejvíc. Reprezentant s velkými zkušenostmi ze zahraničí. Ohromně chytrý hráč a člověk, naučil mě připravovat se na utkání. I díky němu hraji tak dlouho. Jeho čtení hry na ledě bylo unikátní.
Později jste ve Slavii s Janem Hejdou vytvořili asi nejlepší obrannou dvojici v lize.
Honza je vysoký hráč a já nejsem zrovna urostlý, tak ho dali ke mně. Začali jsme se skvěle doplňovat. Já chtěl být hodně na puku. On to za mě odbránil a v přesilovkách jsme oba dělali body. Brzy pochopil, jaká je jeho role, to mu v kariéře hodně pomohlo. Dotáhl to do NHL.
Proč jste vy, i přes zkušenosti z reprezentace, nikdy nehrál v zahraničí?
Nabídek jsem měl poměrně dost. Dřív to ale nebylo finančně tak zajímavé, Slavie na tom byla dobře. To spíš sem chodili hráči z Ruska. Měli jsme na Slavii snad tři.
V reprezentaci jste se velkého úspěchu nedočkal.
Nejdřív mě minula ta vlna úspěchů. Pak jsem se dostal na šampionát a skončili jsme čtvrtí. Později už přišli mladší, kteří hráli výborně.
Jak těžký byl pro vás odchod ze Slavie po tolika letech?
Hodně nepříjemný. Člověk si něco plánuje, a pak je to všechno jinak. Vzpomínám, jak jsem chtěl prodloužit smlouvu. Sedli jsme si s vedením a začal jsem se ptát, jak bude vypadat mužstvo a jaká je jejich vize. Nešlo o finance. Tenkrát mi odpověděli tak, že jsem hned věděl, že setrvání nedává smysl. Nulová perspektiva.
Asi jste tedy tušil, že může přijít extraligový konec Slavie?
Tušil? Nechci vypadat nějak chytře, ale já to věděl. To byla jen otázka času. Když vám manažer po sezoně řekne, že má podepsáno sedm hráčů a z nich ani jeden není z prvních dvou řad, víte, že je něco špatně. Štvalo mě to. Po těch letech jsem cítil, kdo je pro mužstvo důležitý - a z nich měl zůstat jediný hráč. Nechtěl jsem být součástí pádu.
Pořád tam ale zůstali hráči jako Furch a Bednář.
K tomu pádu už to směřovalo. Poslední roky už to bylo špatné. Jednou jsme hráli play-out a rok nato se dostali přes předkolo senzačně do semifinále. Všichni se najednou plácali po ramenou. Já z toho byl vykulený a říkal jsem, vždyť jsme zas těsně utekli play-out, takhle to dál nejde. Všichni najednou rychle zapomněli. Odešli dva kluci a za ně nikdo nepřišel. Jelo se dál.
Jak to bral trenér Růžička?
Štvalo ho to. Nemohl s tím ale už nic dělat. Spíš takové trápení. Podle toho vypadal i můj poslední rok ve Slavii. Pak jsem se poradil s lidmi, kterým v životě důvěřuji, a došli jsme k názoru, že je čas odejít.
Jak se vám na Slavii teď kouká?
Je mi to líto. Je těžké sehnat finance a paradoxně v Praze je to těžší. Těch možností je tam hrozně moc. Není to Třinec, kde je na vrcholové úrovni jeden sport a tam se dává většina prostředků. Navíc ani nechodí moc lidí. V tom se podle mě projevuje česká nátura, fandí se, jen když se daří. Lidi radši sedí doma a koukají na seriály, do divadla nebo na sportovní akce ani nejdou. Přijde jim to drahé, nechtějí utrácet za zážitky. V Německu vám na třetí ligu v házené přijde pět tisíc lidí, a to je hokej tady národní sport.
Jak dlouho chcete ještě hrát?
Uvidím. Nejhorší je rutina. Člověk si řekne: Zahraje si hokej a pak si poleží na gauči. Když to ale děláte tolik let, tak to leze na mozek. Příprava bolí. Až v play-off mě hokej baví.
