„Cítil jsem, že za mnou všichni stojí a že týmu dokážu pomoct, i když se mi ze začátku vůbec nedařilo. V bráně jsem potom byl hodně sebevědomý, pocity byly úplně jiné než v minulých sezonách. Bylo to vážně super,“ rozplýval se po opadnutí emocí z hořké porážky 1:8 v sedmém čtvrtfinálovém zápase v Třinci 27letý muž v masce.
Řadíte sám sebe mezi gólmany, kteří potřebují cítit tu jistotu jasné jedničky?
Rozhodně. Každému brankáři se chytá líp, když to na něm „leží“. Já jsem byl naprosto spokojený. Ta porce zápasů mi vyhovovala, klidně bych jich byl schopný odchytat i víc. Pan trenér Holaň se mě kolikrát ptal, jestli si nechci jeden zápas odpočinout, ale vždycky jsem řekl, že ne. Cítil jsem se fakt v pohodě, a když už jsem byl unavený, tak jsme měli dobře nastavený tréninkový plán. Bylo hodně dobrovolných tréninků, takže jsem nemusel na led a odpočinul si.
Po celý rok se v Pardubicích skloňovalo slovo „parta“. Co jiného se vám ještě bude vybavovat ve vzpomínkách na uplynulou sezonu?
Když to budu hodnotit jako celek, asi domácí zápasy ve čtvrtfinále. Takovou atmosféru jsem v životě nezažil. Během těch utkání mi opravdu běhal mráz po zádech. Taky se mi vybaví zvláštnost té sezony. Zprvu mi to vážně nešlo, ale najednou si vše sedlo. V půlce ročníku jsem šel do brány a už jsem v ní zůstal. To se mi ještě v kariéře taky nestalo.
Nakousl jste čtvrtfinále. V něm jako by Dynamo mělo dva týmy. Doma předvádělo bezkonkurenční hokej, jenže venku to skřípalo. Čím jste si ten velký rozdíl vysvětloval?
Naplnilo se známé pořekadlo: Můj dům – můj hrad. Doma jsme asi víc chtěli té hromadě diváků zpříjemnit to, že jsme se dostali do čtvrtfinále, nevím...
Na druhou stranu v Třinci jich vás také po celou sérii podporovalo víc než dost.
Jasně. Ale v tom byly i jiné věci. V Pardubicích jsme se nebáli hrát nátlakový hokej a nepustili je k ničemu. V Třinci jsme dobře odehráli hned první zápas, ale pak už jsme působili zakřiknutě. Nesráželi jsme se, nejezdily nám nohy... Fakt nevím, čím to bylo. V základní části takový rozdíl mezi naší hrou venku a doma nebyl.
Jak jste vnímal odlišnosti mezi výkony v domácích a venkovních utkáních ve čtvrtfinále vy z brankoviště?
Abych se přiznal, tak v domácích zápasech jsem byl ze začátku nervóznější. Pak to ale z člověka spadne a musí se soustředit na každý puk a neřeší, kde se hraje. Třinec nás, ať už to bylo v základní části, nebo v play off, u nich vždycky prvních deset minut jasně přejel. To byl nejzásadnější rozdíl. Měl úplně jiné začátky zápasů doma a venku.
Celou sezonu jste dřeli, čtvrtfinálovou sérii dovedli až do sedmého zápasu. Jak vám potom bylo, když jste v něm za stavu 0:4 střídal?
Pořád nedokážu pochopit, že jsme měli takový výpadek. Tloukli nám do hlavy, o co se hraje. V klubu to věděli úplně všichni, vedením počínaje a masérem konče. O první pauze jsme si v kabině vynadali, že jsme hrozně připos... Chtěli jsme na ně potom vletět, ale hráli jsme snad ještě hůř. Byl jsem hrozně naštvaný. Čtvrtý gól jsem měl chytit. Trenér to chtěl nakopnout a chudák Kloudy (Milan Klouček) to potom možná odnesl ještě víc než já.
Říkáte, že jste si po první třetině v kabině vynadali. Co tedy následovalo o druhé pauze za stavu 0:5?
Kdybyste tam hodil na zem špendlík, tak ho uslyšíte. Byli jsme ticho, nikdo nevěděl, co má říct. Všichni už jsme tušili, že s tím nic neuděláme. Celá sezona byla jinak skvělá, ale tohle se fakt nepovedlo. Bylo to smutné ukončení, řekl bych až nedůstojné. Pro všechny to bylo hrozně kruté.
Padlo jméno vašeho kolegy Milana Kloučka. Jak se gólmani navzájem podporují v takové situaci?
Když jsem střídal, počkal jsem na něj, až přijede do brány, a hlavně mu popřál, ať si to užije. Že je to sice 0:4, ale nic se neděje. Říkal jsem mu, ať si vychutná každý puk, sedmý zápas se nehraje každý den. O pauze byl potom Kloudy nešťastný. Snažil jsem se ho uklidňovat, protože s tím nemohl nic dělat.
Zápas dopadl, jak dopadl. Ale fanoušci i přesto po utkání obsadili prázdnou Werk arenu a udělali vám parádní děkovačku. Měli jste v plánu se mezi ně vrátit, nebo vás vyhecoval až jejich povyk?
Spíš ten povyk. My byli hodně naštvaní, ale ve finále jsme si řekli, že se jim musíme jít uklonit a poděkovat. Bylo to správné, protože sezona byla ve výsledku fakt skvělá. Užili jsme si ji, jak znělo v našem hashtagu pro play off.
Už je ovšem minulostí. Jaký je program týmu v nejbližších dnech?
Začala nám dovolená. Myslím, že ji máme do 30. dubna, ale to zatím nevím přesně. Ještě se sejdu s Dušanem Salfickým a něco si řekneme. Tam se dozvím víc.
O čem se budete s generálním manažerem bavit?
Já žádná velká témata neplánuji. Snad ani on ne, že by mě třeba chtěl vyhodit. (směje se) Spíš si řekneme nějaké drobnosti a detaily k letní přípravě gólmanů, výstroji a podobně. Taky bych mu chtěl poděkovat za zmíněnou důvěru celého vedení.
A potom zasloužená dovolená, že?
Konec sezony byl fakt hektický. Osobní život šel stranou, takže je toho spoustu na zařizování, asi se teď pár dní nezastavím. Potom bych ještě chtěl s přítelkyní stihnout nějaké hory a určitě taky vyrazíme někam do tepla.
Do Pardubic jste přišel z Hradce. Ten teď bojuje v semifinále, sledujete jeho počínání?
Sem tam si napíšu s Jardou Pavelkou (brankář Hradce). Ale že bych chodil na jejich zápasy, to ne. Hokeje už bylo dost, jsem rád, že si od toho taky budu moct oddechnout.
Přejete Hradci postup, nebo už ho vnímáte jako velikého rivala podobně jako většina Pardubáků?
Hraje s Třincem, který nás porazil. Navíc prohrává 1:3 na zápasy, takže to má těžké. Ale mám tam samozřejmě pořád plno kamarádů. Určitě klukům přeji postup do finále.
