Byl to pro něj výjimečný měsíc, a tak ho MF DNES a iDNES.cz zvolily nejlepším extraligovým hráčem září. „Zažívám hektické, ale šťastné období. Povedl se nám vstup do sezony, do toho se narodila dcera. Hlava je uvolněná, tím pádem i tělo.“
Dcera rozhodla i o tom, že jste se v létě vrátil ze Švédska?
Ano, hodně. Nechci se koukat jenom sám na sebe. Vycítil jsem, že syn už má věk, ve kterém je strašně znát, když babičky a dědečkové chybějí. Když jsem z Plzně před pěti lety odcházel, řekl jsem, že se vrátím sem. Řešil jsem jen, jestli rodné Budějovice postoupí, ale v 31 letech jsem ještě nechtěl hrát první ligu. A vztahy rozhodly – všichni se mě ptali, co se za ty roky v Plzni změnilo, a já říkám, že ze spoluhráčů jsou trenéři a lidi ve vedení. Když jsem odcházel, měl jsem v lajně Jirku Hanzlíka, vlevo Vlasyho (Vlasáka) a na centru Stráču (Straku).
Jste obětavý táta?
Paní mi někdy vyčítá, že bych se mohl starat víc. Ale občas je to v sezoně těžké, zvlášť když se nedaří nebo když je zápasů hodně a tělo je unavené. Kluk je dost aktivní, má hodně koníčků, takže hlava sice někdy nechce, ale dělám to přece pro něj. Bude mu šest, už začal hrát hokej a na tréninky zatím chodí manželka. To mě mrzí, rád bych viděl, jak se zlepšuje. Chybí mi, že to nezažívám. Zápas ještě neměl, ale v sezoně trenéři něco vymyslí. Těším se.
Nejlepší hráč měsíce záříAnketa reporterů MF DNES a iDNES.cz Čtvrtý ročník ankety MF DNES a iDNES.cz o nejlepšího extraligového hráče měsíce začal velmi těsným vítězstvím útočníka Milana Gulaše z Plzně. Od 16 reportérů, kteří hlasují vždy pro tři hráče (3 body-2-1), získal 23 bodů. Druhý skončil třinecký střelec Tomáš Marcinko (22) a na třetím místě byli Dominik Kubalík z Plzně a chomutovský brankář Ján Laco (oba 21). Celkem v září bodovalo 15 hráčů. |
Nechybí mu po čtyřech letech Švédsko?
Chodil do švédské školky a s dětmi to tam umí, takže měl kamarády, kteří za ním chodili, a on se po nich ptá. Zůstalo mu to v paměti.
Švédsko čelí problémům s migrací. Vnímali jste to v Karlstadu?
Měli jsme štěstí, že jsme bydleli za městem u lesa, kde byl absolutní klid. Ale tu temnější stránku stejně spatříte – přijedete do města a problémových lidí vidíte hodně. Když jsme pak přijeli na zápas do Malmö, Stockholmu, Göteborgu, tak to bylo extrémní. Kluci radili, že je lepší vůbec večer nevycházet ven, zvlášť do nějakých čtvrtí, kde to mají uprchlíci ošéfované. Na druhou stranu ta situace Švédy trochu probudila ze sna. Oni rádi pomáhají, jsou pozitivní a sociálně nastavení, mají to v sobě. A teď se jim to trošku vymstilo. Probrali se, když se v dubnu stal ve Stockholmu atentát. Slyšel jsem, že teď ty počty lidí začnou omezovat a dávat si pozor, koho si do země vezmou.
Mluvili jste o situaci se spoluhráči, švédskými přáteli?
Jsou jinačí než my, a tak se snaží být pořád pozitivní. Já se o to zajímal, ale oni o migraci nechtěli mluvit. Nechtěli problém hledat a najít ho. Chtěli to zamést pod koberec. Byl jsem z té reakce překvapený, když jsem se ptal lidí z vedení.
Sám jste si udělal názor?
Všiml jsem si incidentů, které se ani nedostaly do médií. Nechtějí problémy moc ukazovat. I v Karlstadu a Örebru, které bylo hodinu od nás, se staly incidenty, ale oni je nechtěli řešit. Nevím, jak se k tomu budou dál stavět, ale snad vidí, že je to velký problém.
Když už zmiňujeme Karlstad a místní klub Färjestad, vzpomínají tady na Jaroslava Špačka?
Byl tam jeden rok, jenže oni vyhráli titul a k tomu Jarda přidal zlato z Nagana. Měl neskutečnou formu, takže v šatně visí jeho velká fotka, jak drží pohár. Hned jak jsem do kabiny před čtyřmi roky vešel, vyfotil jsem to a fotku mu poslal. Měl z toho radost. Ale fakt na něj vzpomínají hodně, protože to byla mistrovská sezona a těch si váží.
Jenže ani vy jste tam nebyl do počtu. Ze tří plných sezon jste dvakrát vyhrál týmové bodování.
Když přijde cizinec do mančaftu, musí hrát. Kdyby ne, nevydrží. Ale mě kluci vzali perfektně mezi sebe, cítil jsem se tam jako doma, a když to tak je, klape to i na ledě. Jsem na tohle citlivý. Když mám čistou hlavu, vše okolo rodiny klape, tak se daří. Ale třeba v Magnitogorsku, kde jsem byl před Švédskem, jsem to měl naopak. První sezonu jsem tam byl sám, v té druhé jsem se zranil už před začátkem. Měl jsem zlomené zánártní kůstky a pak se to se mnou táhlo. Měsíc jsem nehrál, nemohl posilovat nohy, takže když jsem se vrátil, pochopil jsem, že je konec.
Jenže právě kvůli angažmá v Rusku jste nezažil mistrovskou tečku v Plzni. Před play-off jste odešel. Jak moc se to ve vás pralo?
Byl to první rok, kdy probíhaly nějaké námluvy, a já tušil, že bych mohl odejít. Rozhodovalo se, že půjdu já, nebo Honza Kovář. Oběma nám to lepilo, jako tým jsme hráli perfektně a volba nakonec padla na mě. Těšil jsem se. Vždycky byl můj cíl dostat se ven, kouknout se, jak to tam funguje, nabrat zkušenosti a zajistit rodinu. Jenže jsme brzy vypadli s Ufou, a tak jsem už byl doma, když kluci zvedali pohár. Byly to smíšené pocity, ale razím heslo: Co se má stát, stane se.
Fandil jste?
Bylo to dost intenzivní. Sezona byla od začátku až do konce fenomenální. Hráli jsme skvělý hokej a já cítil, že je to můj nejlepší rok. Fantazie pak byla dovršená, když dal Stráča rozhodující gól ve Zlíně.
Teď se o Plzni mluví znovu jako o černém koni a už září, kdy jste nasázeli dvě desítky, ukázalo, jakou útočnou sílu máte.
Jsem moc rád, že nám to klape a střílí. Kluci neměli minulý rok dobrý start, pak se v tom babrali celou sezonu. Vím, jak to ovlivní tým, když je nálada špatná. I proto jsme se hodně tvrdě připravovali na začátek – fakt jsme makali. Jsem jenom rád, že se to promítlo na ledě. Můžeme si v sobě vybudovat vnitřní sílu, že když plníme pokyny trenérů, vyplácí se to. Jen škoda, že víc gólů nepadá i venku.
Všiml jsem si, že vaše manželka Veronika je fotografka. Jak se jí stala?
Jednou si řekla, že by ráda fotila. Má kamarádky, které taky fotí. Zkusila to a chytilo ji to. Docela jí to jde a platí to jako v každé jiné práci – když vás to baví, je to pak radost.
Mimochodem, to je oblíbená práce u manželek hokejistů. Fotografuje žena Lukáše Mensatora i Marka Tomici. Fotí vás často?
Snaží se mě přemluvit, jenže já se nerad fotím, protože si na fotkách připadám hodně škaredej. Ale malého uplácí dobrotami, aby se nechal. Manželka je aktivní člověk a nedokážu si představit, že by byla zalezlá doma. Takže pořád vymýšlí nějaké věci, které by mohla dělat a skloubit s dětmi. Tohle je pro ni skvělý džob. Je pánem svého času, a když potřebuje odjet, hlídám. Jsem rád, že našla věc, která ji baví, a ještě si vydělá nějaký peníz.
Hodně lidí zajímá vaše příjmení. Užil jste si s ním hodně?
Jasně! Zvykl jsem si na Segedína, Guláš – to je klasika. A guláš s knedlíčkem miluji. Tedy vařit ho neumím, jsem jen klasický příjemce. A co se týče jména, tak se mi nejvíc líbí Robert Záruba, který s tím má velký problém. Dělám si z něj legraci – asi už je někdy hodně naštvaný – že se mu pletou Michal Gulaši (obránce Brna) a Milan Gulaš. Začínáme skoro stejně. Teď jsem v úterý koukal na zápas Komety se Spartou a zase jsem slyšel, jak říká Michala Gulaše.
Ale asi není sám, kdo si vás dva plete. Vím, že...
... no jo, občas vyběhne v bulváru něco na titulce. Je tam nějaká modelka, k tomu omylem moje fotka a najednou volají babičky, proč jsem se rozvedl s manželkou. A já to musím řešit. Úsměvné.
Milan Gulaš na plzeňském tréninku
Já jen připomenu, že Michal Gulaši žije s modelkou Vlaďkou Erbovou.
On je ročník ’86 a já ’85. Před 13 lety jsme byli oba na turnaji dvacítek a Lojza Hadamczik vůbec chudák nevěděl, který z nás je kdo. Mně říkal Michale, jemu Milane. Maglajz. Pak už jsme se nikde nepotkali, což je jediné štěstí pro lidi, kteří ty kluby řídí. Vlastně se moc neznáme, i když o sobě díky jménu víme dost.
Zmínil jste reprezentaci. Přijde mi, že jste poctivý „objížděč“ Euro Hockey Tour...
... to jste řekl krásně...
... jenže na mistrovství světa to nikdy nevyšlo. Proč?
Asi jsem na to nikdy neměl a trenéři se vždycky rozhodli dát šanci někomu jinému. Dělal jsem první poslední, abych se ukázal v nejlepším světle, ale nikdy to nevyšlo. Byl jsem tam sice jako náhradník v letech 2010 a 2014, jenže ze šampionátu jsem odjížděl dřív. Jindy jsem skončil v kempech. Asi na to nemám štěstí, ale já jsem rád i za tu zkušenost, že jsem mohl odehrát 40 zápasů. Teď už si vůbec nepřipouštím, jestli by mě vzali. Dřív jsem to dělal, ale jen to naruší přípravy na zápasy. Já hraju pro tým, pro diváky. Mám rád emoce ve hře. Aby to bavilo je i mě. Otázky na reprezentaci už kolem mě lítají, ale chci to vypudit z hlavy. Kouč Jandač má totiž plno možností!
