„Prožili jsme spolu fantastických čtyři a půl let. Říkám, že se ze mě stal nejúspěšnější asistent,“ povídá s úsměvem Jurík.
A hned vysvětluje proč: „Když jsem přišel, hráli jsme finále, které jsme nešťastně prohráli. Kdyby dal Očko (Zdeněk Okál mladší) gól z tutovky, vyhráli jsme. Další rok jsme už titul získali. Pak jsme postoupili přímo do čtvrtfinále, kde jsme v sedmi zápasech vypadli s Brnem. No a nakonec jsme v předkole vyřadili Třinec, což bylo pro fanoušky ještě větší potěšení, než kdybychom šli přímo do čtvrtfinále. Akorát v něm už jsme nestačili na Spartu.“
Brzy padesátDo Zlína přišel v osmnácti hrát hokej a už tady žije 32 let. Rodák ze slovenské Skalice Juraj Jurík příští týden oslaví padesátiny. |
Po předčasném konci ve Zlíně si Jurík dal chvíli pauzu, loni vedl druholigový Dvůr Králové nad Labem. Nyní je zpátky v regionu, trénuje extraligové juniory Vsetína.
Bral jste titul jako zadostiučinění, že se vám to povedlo aspoň v roli trenéra?
Ano. Na druhou stranu obdivuju lidi, kteří jsou schopni vykládat, co bylo před deseti, patnácti lety. Dělám hokej, protože mě strašně baví. Člověk si něco pamatuje, ale žije přítomností. V každém zápase, kdy stojí na střídačce a je součástí mužstva, nové prožitky vytlačují ty starší. Co bylo, to už se nevrátí. Díváš se dopředu a chceš být u něčeho, co se děje. Chceš zase být u radosti. Když vyhraješ v jakékoliv kategorii i soutěži, je to nepopsatelný pocit. U sportu je to strašně důležité.
Probírali jste někdy s kolegou Vlachem, jak to tehdy na ledě vypadalo?Ještě jako hráči jsme se potkali ve Skalici, ale nijak jsme nešpičkovali. Ale samozřejmě si to dobře pamatujeme. Kowal (Pavel Kowalczyk) tehdy ztratil puk za brankou a Rosťa rozhodl. Co se dá dělat. My jsme se probojovali do finále přes Kladno na pátý zápas (tehdy se hrálo na tři vítězná utkání – pozn. aut.). Jeli jsme tam a nikdo nám nevěřil (Zlín vyhrál 5:1). Finále začínalo ve Vsetíně, kde jsme vyhráli 6:3. Zlomilo se to ve druhém zápase, kdy jsme nehráli tak cílevědomě jako v prvním. Dostali jsme nešťastný gól, vidím to jako dnes. Honza Krajíček lehl do střely a tuším, že Jack Jenáček ho nastřelil do hokejky. Přelobovalo to Čavara (Jaroslav Kameš) a prohráli jsme 1:2. Pak jsme nezvládli třetí zápas, který je v sérii na pět utkání strašně důležitý. No a Vsetín už si to ve své euforii a hráčské kvalitě, kterou měl, pohlídal.
Ve Zlíně jste strávil osm sezon. Přišel jste v osmnácti ze Skalice. Jak se vůbec vaše zdejší angažmá zrodilo?
Už od šestnácti jsem hrál slovenskou národní ligu a ve Skalici působila spousta hokejistů i trenérů ze Zlína. Nebylo to daleko, tehdejší Gottwaldov měl přehled o hráčích na pomezí. Doma jsme se pak rozhodovali, jestli jít do Zlína, Slovanu, nebo Sparty. Nakonec jsme vybrali Zlín, pro mě to bylo dobré životní rozhodnutí.
Poprvé jste na sebe výrazněji upozornil v roce 1987, kdy jste se na mistrovství dvacetiletých na Slovensku dostal do All Stars a s pěti góly byl druhým nejlepším střelcem Československa. Na šampionátu, který proslul velkou bitkou mezi Kanadou a Sovětským svazem, jste získali stříbro. Jak na to vzpomínáte?
Bitku jsme neviděli. Hráli jsme s Finy v Nitře a stačila nám remíza, abychom měli titul. Bohužel jsme prohráli. Pak jsme se přesouvali na závěrečný ceremoniál do Piešťan, kde jsme se dozvěděli, jak bitka probíhala. Viděl jsem to jen na videu. Hráči, kteří se pak prosadili v NHL, si to pěkně rozdali.
Nastupoval jste v reprezentační osmnáctce i dvacítce, ale pozvánku do seniorského týmu jste nikdy nedostal. Měl jste k ní někdy blízko?
Odehrál jsem dva zápasy za béčko proti Kanadě, potom už žádná příležitost nepřišla. Po rozpadu federace jsem si vzal české občanství. Objevila se možnost, že bych mohl hrát za slovenský nároďák. Ale musel bych se vzdát českého a vzít si slovenské občanství. A to jsem nechtěl. Mám slovenské kořeny, ale už od roku 1986 žiju ve Zlíně. Cítím se jako Moravák. Ostatně vždycky se říkalo, že ve Skalici žijí moravští Slováci.
Když jste opouštěl rodné město, určitě vás nenapadlo, že v jeho dresu si jednou zahrajete extraligu. A přece se to stalo. Jaké angažmá v letech 1997–2003 ve Skalici bylo?
Za mého mládí to nepřipadalo v úvahu, ale po rozpadu federace tam byl silný partner a byli na vzestupu. Když se naskytla příležitost, vrátil jsem se domů. V soutěži jsme se zabydlovali jako nováček, naším cílem bylo dostat se do osmičky. Většinou se nám to povedlo. Skalica byla vždycky hokejovým městem. Zápasy bývaly vyprodané, chodilo na nás 3,5 tisíce lidí. Měli jsme sezony, že jsme doma všechno vyhráli a venku všechno prohráli.
Na začátku ročníku 1998/99 jste nastupoval v jednom útoku s hvězdným Žigmundem Pálffym. Jak se s ním hrálo?
Byl v rozpuku, takže dobře. Řeknu jednu perličku. Na zápasy jezdil autem. Hráli jsme v Banské Bystrici a po dvou třetinách vedli asi 5:1 a on dal tři góly. Tak řekl trenérovi, že má něco doma, že musí odjet. Po zápase za ním přišli novináři na rozhovor a on už byl doma.
Pálffy taky pochází ze Skalice a je o čtyři roky mladší než vy. Neexistovala možnost, že by vás jako junior následoval do Zlína?
Pokud vím, tak tu na zkoušce byl. Asi dva týdny. Ale tuším, že měl zlomenou ruku. Odešel pak do Nitry, kde vytvořil skvělou dvojici se Stümpelem, a poté přestoupil do Trenčína. Život je o rozhodnutí. Buď jsou dobrá, nebo špatná. Jemu to jeho pomohlo.
Kariéru jste ukončil v roce 2005. Kdy jste se rozhodl stát se trenérem?
Končil jsem ve třetí lize v Brně. Občas jsem se chodíval dívat na tréninky mládeže a zaujalo mě to. Bavit mě to začalo postupem času. Potom přišla nabídka ze Zlína. Standa Přikryl (tehdejší sportovní manažer) hledal trenéra pro čtvrtou a pátou třídu a zavolal mi, jestli bych neměl zájem. Tak jsem to zkusil a našel se v tom.
Fakta: Juraj Jurík- Hokejový útočník a nyní trenér se narodil 21. července 1968 ve slovenské Skalici. - Extraligu hrál hlavně ve Zlíně, oblékl také dresy Trenčína, Olomouce, Opavy a Skalice. Vlastní federální stříbro s Trenčínem z roku 1990 a české se Zlínem z roku 1995. - Nastupoval v mládežnických reprezentacích. Z mistrovství světa dvacetiletých 1987 má stříbro a dostal se do All Stars šampionátu. - Kariéru ukončil v roce 2005, vzápětí začal trénovat děti ve Zlíně. - Nejúspěšnější trenérské angažmá zažil v exraligovém Zlíně, kde byl čtyři a půl roku asistentem Rostislava Vlacha. V roce 2014 vyhráli titul, o rok dříve byli stříbrní. - Od letošní sezony vede extraligové juniory Vsetína. - Hokej hráli oba synové. David už skončil, Juraj mladší působí na Slovensku. Manželka Zuzana je bývalá extraligová házenkářka. |
Měl jste v týmu hráče, kteří to dotáhli až do extraligy?
U mě začínal Chytil, byl tam Buchta, Hrazdira.
Dalo se už tehdy poznat, že by to Filip Chytil mohl dotáhnout až do NHL?
Přišel z Kroměříže spolu s dalšími hráči. Byl drobnější postavy, ale šikovný na puku. Bylo poznat, že na to má. Jeho taťka je veliký, takže měl všechny předpoklady dorůst. Někdy člověk vidí, že kluk na to má, ale přijde puberta a všechno se to zlomí. Filip měl to štěstí, že je dobře vedený v rodině. Děcka můžete vést, nasměrovat je, ale všechno začíná v rodině.
Může se výrazně prosadit v NHL?
Má to ve svých rukách, ale NHL je těžký konkurenční boj a někdy byznys přebije sportovní výkonnost. Našlápnuté má, musí to potvrdit. Podrží ho rok dva, berou ho do prvních dvou pětek. Ale když se tam neprocpe, tak to bude mít čím dál těžší.
Začal jste trénovat děti, ale později jste vedl juniory, byl jste v extralize i ve druhé lize. Je to hodně odlišná práce?
Liší se to hlavně podle věku. To, že jsem prošel všemi kategoriemi, je pro mě výhodou. Existuje strašně moc věcí, které musí člověk přizpůsobit kategorii a kvalitě.
Takže nejjednodušší je to v extralize?
Řekl bych, že ano. Tam je trenér většinou koučem, který vede mužstvo. Tam už by měli být hotoví hráči. Musíš pracovat s těmi, kteří přijdou jako mladí, ale obecně je to v extralize o koučování.
Co vás bavilo nejvíc?
Začátek. Začínal jsem po sportovní kariéře, měl ještě něco nabruslené, měl to v rukách a bavilo mě, když jsem mohl dětem něco ukazovat. Měl jsem to štěstí, že to byly ještě výběrové třídy. Nebyly náborové jako dnes. Měl jsem tam 25 schopných hokejistů, z toho 6–7 kvalitních. Byli z domova i ze školy vedeni k cílevědomosti, byli si vědomi svých povinností. Co jim člověk ukázal, to se snažili nějakým způsobem napodobovat a posouvat se dál. Neříkám, že teď to není, ale děti nejsou schopné se často soustředit. Vidím to i v juniorech. Hokej je hra, ale i velký dril.
V extralize jste ještě jako hlavní trenér nepůsobil. Loni jste jím mohl být ve slovenském Martině, kde jste podepsal smlouvu, ale klub pak nedostal licenci. Zůstává to vaším snem?
Jeden čas se něco šuškalo i v Česku, ale dokud není nic na stole, není potřeba o tom mluvit. Něco jiného to bylo na Slovensku, kde jsem měl podepsaný papír, ale bohužel to nevyšlo. Člověk má vždycky mít nějaký sen. Je potřeba vážit si každé práce, toho, že můžu dělat, co mě baví. A pak to dělat dobře, aby si vás někdo všiml a třeba vám práci nabídl.
Jak se zrodilo vaše současné angažmá ve Vsetíně?
Když jsem na jaře končil ve Dvoře Králové, byli jsme skoro domluveni. Pak se rozhodli pro někoho jiného a já si hledal místo. Když jsem se dozvěděl, že ve Vsetíně hledají trenéra k juniorce, dali jsme pár schůzek a domluvili se.
A díky tomu jste se vrátil na stadion, kde už jste působil...
Když jsem skončil ve Zlíně u mládeže, odešel jsem do Vsetína. Vedl jsem tam juniorku a pak rok a půl chlapy (v letech 2009–11). Překvapilo mě, že paní uklízečka si mě pamatovala. Probírali jsme, koho jsem tehdy trénoval. Je jasné, že mezi Zlínem a Vsetínem nějaká rivalita je. Ale lidé spolu musejí v rámci korektních vztahů vycházet. Jsme tu nablízku, nemůžeme se postřílet.
