O místo v sestavě chtěl bojovat během dlouhé suché přípravy, nástupu na led a letního poháru. Stopku ve snaze mu ovšem přivodilo nesmírně nepříjemné zranění.
Drsná rána pro mladého beka indiánů. A v zatím nepříliš dlouhé kariéře rozhodně ne první. „Začínám přemýšlet, čím to je, že se mi zranění tolik stávají. Pro hlavu je to fakt těžké,“ přiznává Kvasnička.
Nyní už je opět na ledě, do zápasu však vyjet kvůli vládním opatřením stejně nemůže.
Do nynějších tréninků s plzeňským týmem jste se zapojil kvůli zranění později. Co se vám stalo a jak dlouho jste s problémem zápolil?
Zranění se mi stalo na začátku srpna při tréninku. Měl jsem přetržený vaz v rameni, ještě ten samý den jsem musel jít na operaci. Momentálně už je to tedy nějakých dva a půl měsíce, co se mi zranění přihodilo. Jsem sice v plné tréninkové zátěži, ale pořád se do toho dostávám. Není to stále úplně stoprocentní.
Jak probíhala vaše rekonvalescence?
Prvních čtrnáct dnů jsem jen nosil ortézu. Měl jsem úplné volno a byl doma. Neměl jsem žádnou zátěž, následně jsem ortézu sundal a začali jsme s rehabilitací. Ale bylo to opravdu pozvolné, protože ruka byla v podstatě úplně mrtvá. Dělali jsme jen takové mikro pohyby, abych s ní zase začal fungovat. Asi po měsíci jsem pak začal lehce cvičit s gumami.
Není to poprvé, co vám takto nepříjemné zranění zbrzdilo kariéru. Berete to tak, že takové věci prostě k hokeji patří? Nebo je to něco jako osud?
Čím více zranění přibývá, tím je to pro mě těžší psychicky. Už zase, říkal jsem si tentokrát, že snad nebudu mít jedinou sezonu, kdy se nic nestane a celou dobu budu zdravotně v pohodě. Na to, že mi je jednadvacet let, tak to poslední dobou opravdu není dobré. Začínám více přemýšlet, čím to je, že se mi zranění tolik stávají. Jestli je to moje chyba, nebo jsou to prostě náhody. Pro hlavu je to fakt těžké.
Do tréninků jste se sice vrátil, nicméně do ostrých zápasů s celým týmem kvůli opatřením, která se týkají koronavirové situace v zemi, stále nemůžete. Jaký je váš komentář na toto téma?
Asi jsem jeden z mála, když to tak řeknu, že mi to i pomohlo. Já bych aktuálně stejně stále kvůli ramenu nehrál, teprve se do všeho zase dostávám.
Před pauzou se indiánům dařilo. Berete to tak, že pro vás bude těžší vybojovat si místo v sestavě po opětovném rozjetí extraligy?
Viděl jsem samozřejmě kluky, jak hráli. Všem to šlo. Byl jsem moc rád, že se vyhrávalo, nepohybovali jsme se někde vespodu tabulky, protože z toho by asi nepramenila úplně dobrá atmosféra. To, že je v Plzni hodně beků, všichni jsou navíc velmi kvalitní, jsem viděl už v létě. Také jsem věděl, že je jen na mně, abych se o místo v sestavě popral.
Příprava plzeňské Škody je momentálně kvůli opatřením různě kombinovaná – trénuje se jak na suchu, tak na otevřené ledové ploše v Dobříši, navíc hokejistům chodí individuální tréninkové plány od kondičního kouče Jana Snopka. Jak specifickou přípravu vnímáte?
Hlavní je, že něco takového ještě nikdy nikdo nezažil. Pro všechny jsou tyto situace úplně nové. Je hlavně zvláštní, že už máme přelom října a listopadu a my musíme trénovat venku. Buď na parkovišti, nebo v Dobříši na ledě. Ale má to i něco do sebe, hlavně třeba tréninky na ledové ploše pod otevřeným nebem. Je to pro všechny nová věc, snažíme se aspoň si to užít.
Myslíte si, že zmíněná situace s poslepovanými tréninky může mít nějaký vliv na jejich kvalitu? Zažil jste někdy podobné bojové podmínky – dojíždění za přípravou, převlékání za pochodu?
Takovým způsobem jsem tedy nikdy netrénoval, vždycky to bylo pouze na zimáku. Maximálně někdy během zimy, když jsme se šli sklouznout na rybník, tak jsem se převlékal někde na lavici. A pokud jde o kvalitu – led se na otevřené ploše po chvilce rozjezdí, takže to není úplně ono, puky nám přes hokejky dost poskakují. Není to tak přesné, jaké to bývá na ledě v Plzni.
V Dobříši na ledě je to ovšem lepší než v Plzni na Homolce vybíhat kopce, ne?
Tak to je stoprocentně lepší! Jako hokejisté potřebujeme být na ledě..
