Nejde jen o děti, jejichž mámy vyjde gorilí maso levněji (čtěte zde). Cestu do záchranných stanic primátů už absolvovalo zhruba 500 dětí a Toulavý autobus už s nimi najezdil desetitisíce kilometrů. Ale stále je kde pokračovat.
Důležitá je i materiální a morální podpora strážců rezervací (více o nich zde), kteří to nemají jednoduché, ani co se týká jejich ne zrovna ideálního počtu na rozlehlé území rezervace.
Z Kamerunu se právě vrátila Lucie Vejmelková, koordinátorka in situ projektů Zoo Praha, z nichž k těm stěžejním patří právě Toulavý autobus ve střední Africe a Návrat divokých koní v Mongolsku. Můžete se tedy na situaci v Kamerunu podívat jejíma očima:
Nám se odtud nechce, protože tu jsou zvířátka, říkají děti
Děti z vesnic ležících v těsném sousedství pralesa se tu sice narodily a většinou se nikdy nepodívaly ani do hlavního města, nicméně živého lidoopa se jim jen tak spatřit nepodaří. Stejně jako sloni či jiné ohrožené druhy se gorily stahují do těch oblastí pralesa, kam lidská noha pronikne jen zřídka. Děti je tedy znají jen jako maso na talíři.
I děti ze škol Mboumo a Awebe na jižní hranici biosférické rezervace Dja pravděpodobně před odjezdem na základnu v Yaoundé posnídaly maso divokých zvířat, přesto jich po návštěvě záchranné stanice pro primáty v Mefou většina chce právě tady o prázdninách brigádničit a starat se o sirotky lidoopů.
„Nám se odsud nechce, protože tu jsou zvířátka,“ prohlásily pro změnu děti ze základních škol ve vesnicích Mellen a Zama před večeří na základně v Yaoundé, kde jsou účastníci během výprav Toulavého autobusu ubytovaní. Stejně jako většina dětí, které program absolvují, tu totiž viděly vůbec poprvé ve svém životě živou gorilu, šimpanze nebo mandrila, a velice to na ně zapůsobilo.
Naděje umírá poslední. Do ekoklubu chodí i děti pytláků
Potírání pytláctví je způsob, jak od něj odradit dospělé, kteří se živí lovem. Starého psa novým kouskům nenaučíš a nezbývá, než hledat šanci u mladých. Jenže když se narodíte ve vesnici na okraji biosférické rezervace Dja, odmala dostáváte k snídani, obědu a večeři maso, a vaši rodiče loví v pralese, kde lovili i vaši prarodiče, nepřijde vám na tom nic divného.
Vzdělávání je jedním z mála prostředků, jak lze část těchto míst ochránit. Ekoklub založený v srpnu 2013 v Somalomo je toho příkladem. Dnes má 47 členů, kteří nejenže začínají navrhovat další aktivity a chystají se založit další odnože, ale především chtějí sami dál šířit informace, jak chránit životní prostředí. A noví členové mají jedno společné: jsou to děti pytláků.
Účastní se výsadby stromů, chovu řekomyší, pěstování plodin, navrhly založit školku kakaa a chystají se vydat brožuru o historii města. A konečně nedávno je napadlo vyrazit do rezervace se strážci na poznávací výpravu, aby mohly při troše štěstí spatřit některé chráněné druhy a zároveň založit arboretum s chráněnými druhy rostlin a stromů. Některé se již začínají zajímat o ekoturismus.
Cesta k nápravě je dlouhá a jeden malý ekoklub nezachrání celý ekosystém. Nicméně jsou to první vlaštovky, které byly před dvěma lety jen zbožným přáním. Když ale místní vezmou tyto aktivity a záchranu životního prostředí za své a budou tomu věřit, což je možné právě v mladém věku, bude mít tropický prales vyhráno. Ekonomický tlak, těžba dřeva a pěstování palmy olejné hrají proti, přesto naděje umírá poslední.
Strážců je málo, rezervace obrovská. Boj Davida s Goliášem
Kontrola na lesní cestě, v zelených uniformách jsou strážci rezervace.
Djoum ležící na jihu biosférické rezervace Dja, kterou chrání UNESCO, má něco málo přes 22 tisíc obyvatel. Je to zároveň jižní základna strážců rezervace o rozloze 526 tisíc hektarů. Pečuje o ni pouhých 61 strážců.
Celá rezervace má dohromady čtyři základny na čtyřech světových stranách. Dvě ukryté v lese, dvě hned vedle vyasfaltovaných křižovatek. Strážci neboli ecoguards v tmavě zelených uniformách pořádají výpravy do rezervace a hledají pytlácké tábory, hlídkují ve vesnicích na okraji pralesa i na silnici.
Na přístupových cestách do pralesa o šířce pěti metrů to není takový problém, je-li ale šířka dvanáct metrů, jeden kamion střídá druhý a cest vedoucích městem je několik, kontrola je téměř nemožná a navíc zcela neúčinná. Echo o kontrole si dávají pytláci telefonicky, veškerá snaha strážců jde vniveč. Smysluplnější by byla síť informátorů a inkognito kontroly, což je ovšem v uniformách poněkud obtížné.
Ochrana životního prostředí a potírání pytláctví má ještě jedno úskalí. Místním nic nepřináší. Naopak. Kdykoliv místní něco uloví, zvláště pak chráněné druhy, strážci je zabaví a lovec tím přichází o výdělek z prodeje. Strážci jsou tak příčinou jisté frustrace a ve vesnicích kolem Djoumu už kvůli tomu došlo k mnoha konfliktům, někde dokonce místní obyvatelé cesty do vesnice přehradili a zakázali strážcům průchod. Vyřešilo by to zřízení loveckých revírů, na to ale v tuto chvíli nemá ministerstvo lesů a vod ani peníze, ani lidi. Je to tedy prozatím pořád nerovný boj Davida s Goliášem.
Čas tu běží jinak a velká voda všechno mění
Život ve střední Africe plyne v rytmu střídání období sucha a dešťů a závisí na něm celý cyklus pěstování plodin – manioku, arašídů či brambor. Veškerá výsadba probíhá na začátku období dešťů, aby měly rostlinky čas se pořádně chytnout, načerpat sílu a překlenout období sucha.
Na základnu v Somalomo z hlavního města Yaoundé je to pět hodin cesty, z Yaoundé do Djoumu - což je dvě stě sedmdesát osm kilometrů - je to hodin šest. Což je ovšem odhad. Naposledy cesta trvala osm hodin a dvacet minut, bez pauzy. Do Somaloma na severu biosférické rezervace Dja jsme dojeli poměrně bez problémů, až na pár promáčených úseků a dva pobořené mosty byla cesta dobrá. Většinou prší v březnu a dubnu a pak znovu v září a říjnu, v listopadu už by měly deště citelně ustupovat. Jenže letos tu bylo na jaře i v létě sucho, zato listopad si to vynahradil dvojnásobně.
Některé řeky se rozvodnily, někde dokonce odnesly mosty. Strážní domek, který je za běžného stavu vody přibližně patnáct metrů od řeky, stojí už ve vodě. Během jednoho týdne se tu několik lidí málem utopilo, protože chtěli jako obvykle přejet řeku na piroze, kterou řídí jeden člověk a dá se na ní převézt i motorka či dvě. Teď to nejde. Přestože za řekou jsou plantáže většiny lidí z vesnice, v posledních týdnech se přes ni téměř nikdo neodváží. Navíc si tu - na dosah pralesa - vesele skotačí komáři i muchničky, kterým místní říkají „mut-mut“.
Na hrbolatých cestách, zvláště na jihu rezervace, odkud vede komunikace z Gabunu nebo Středoafrické republiky, se prohánějí náklaďáky s objemnými kmeny nebo obřími kontejnery, které míří do přístavu v Douale, a zvláště v období dešťů se nějaký převrhne, nebo může mít poruchu. Stejně tak jako stromy, které při silnějších poryvech větru mohou spadnout přes cestu a na které je třeba motorovou pilu. Mačeta, kterou má snad každé vozidlo skoro jako povinnou výbavu, na kmen o průměru padesáti až šedesáti centimetrů nestačí. Zdržení je tedy různé: někdy hodina, někdy celý den.
V hlavním městě jsou to potom dopravní zácpy, které jsou na denním pořádku. Ovšem délka zdržení se den ode dne může lišit. A pokud se prezident vydá z paláce na cestu, počítejte rovnou s několikahodinovým zpožděním, jelikož jsou komunikace, kterými bude projíždět, zavřené hodinu před a hodinu po jeho projezdu.
Čas je totiž v Kamerunu velice relativní. I pravidelné schůze ekoklubu mají začínat ve dvě hodiny odpoledne, většinou se ale začíná ve tři. Samotní obyvatelé Somaloma tuhle „dochvilnost“ nazývají nemocí Afričanů. A s tou tu musíte počítat. Občas se totiž nepodaří přijít někam včas ani vám.
