„Vzít si bačkory a natáhnout se na zápraží? Dejte pokoj! Nevydržel bych to,“ chrlil ze sebe, když vyklidil jabloneckou kancelář, sedl za volant a vyrazil domů do Prahy.
Chtěl jsem se zeptat, jestli pro vás konec není po posledních týdnech trochu úleva, ale vidím, že asi ne.
Vůbec. Ze mě to nespadne, dokud se Jablonec nezachrání. Budu sedět u televize a kousat si nehty.
Tolik jako na lavičce se nervovat nebudete, ne?
Jenže já nervy potřebuju. Teď jsem v autě a řeknu vám, že bych byl nejradši, kdyby mě na dálnici někdo předjel, dal mi myšku a já mu mohl vynadat. Jiný už nebudu, takhle dotrénuju i dožiju. Vím, že vy novináři z toho někdy máte legraci, že mě za to někdy kritizujete, ale prostě se už nezměním.
Taky jste vždycky říkal, že neutíkáte z boje. Co teď?
To platí pořád. Viděl jste mě někdy unaveného? Vyčerpaný nejsem, sil mám dost. Jen hledám to nejlepší pro klub. Známe se s Mírou Peltou celou moji trenérskou kariéru, v Jablonci jsem byl dohromady devět let, máme speciální vztah. V létě mi stejně končí smlouva, o odstupné mi vůbec nejde. Sedli jsme si na kafe a impuls k tomu, že skončím, vzešel ode mě.
Kouč Rada po dohodě s Peltou končí, Jablonec zkusí zachránit asistenti |
Proč?
Protože nejde o moje ego, nejde o Peltu, jde o klub a o záchranu. Už v zimě před soustředěním jsme se bavili o změně, ale shodli jsme se, že věříme, že se to ještě otočí. Míra mi tehdy říkal: Za ty čtyři roky by vůči tobě bylo nefér, kdybys teď měl skončit.
Co se od té doby změnilo?
Došel jsem k tomu, že impuls už je opravdu nutný. Nechci, aby sezona skončila nějakou tragédií. Zažil jsem krize, třeba se někdy měsíc prohrávalo, ale tohle už je fakt dlouhé. Odehráli jsme spoustu dobrých zápasů, ale trpěli jsme na neproměňování šanci a individuální chyby.
 |
Dobře, ale změní se něco, když po vás tým převezmou vaši asistenti?
Budu doufat. Během kariéry jsem nikdy nespadl, takže kdyby to teď přišlo, vyčítal bych si to. Velká část viny by šla za mnou. Budou to mít těžké, ale přeju jim, aby to zvládli.
Jak moc vás deptalo, že jste od půlky února nevyhráli?
Takové období jsem nezažil. Po každém pokaženém zápase jsem sedl za volant a najel tři sta kilometrů autem, abych se uklidnil. Jel jsem do Hradce, do Plzně, jen tak, abych měl čas přemýšlet.
Taky jste měl konflikt s fanouškem v Ďolíčku, při zápase s Pardubicemi.
Dvacetiletý chlapec začal do ampliónu vyřvávat, že jsem ču... To, že jsem mu řekl, ať jde dolů, že mu dám facku, bylo podle mě spíš výchovné. Přitom od disciplinárky jsem pak dostal dopis, že jsem ho zesměšnil, ponížil... To jsem si říkal: Páni, já snad toho chlapa zabil! Jednou vám to snad dám přečíst.
Disciplinárka pokutovala Spartu za pyrotechniku i rasismus, Rada dostal důtku |
Vidím, že to ve vás pořád vře.
Když mi řeknou, že mě za to potrestají, odpovím: Potrestejte, ale já to příště udělám znovu. Pardubice dostaly třicet tisíc pokutu, ale to jsem nechtěl, o to mi nešlo. Takové věci si vyřídím sám. Povím vám upřímně: Kdyby mě nebolelo koleno a na Bohemce nebyla mříž, tak jsem vylezl na tribunu a dal mu facku. Tak jako by to udělal můj otec, kdyby mě viděl takhle na někoho řvát.
Kdekdo asi řekne, že byste se nad pokřiky z tribun měl povznést.
Kdyby mi řekl: Jsi blbej trenér, měli by tě vyhodit, nemám s tím problém. Ale tohle? To nejde! Jak to mám snášet? Půjdete s manželkou po ulici, někdo vám tohle řekne a vy to necháte být? Jestli utečete, tak je to špatně. Až vás ten člověk potká příště, může se stát, že vám dá flaškou přes hlavu.
Tuším, že tenhle incident vás nemrzí. Je něco jiného, co byste změnil?
Asi bych si víc dupl, aby neodešlo tolik hráčů. Jablonec není Sparta, Slavia ani třeba Baník, prodávat potřebujeme, ale tohle jsem asi podcenil. S Mírou jsme měli blízký vztah, trochu jsem tomu podlehl. To zřejmě byla chyba.
Peltův svět se třese: Jablonec tone v bažině a krvácí |
Je fakt, že na hráčích, kteří zůstali, byla vidět nervozita.
Taky jsem to vnímal a pořád jsem o tom přemýšlel. Sám jsem z jiného těsta. Když chce někdo hrát ligu, musí si zvyknout na tlak a ustát to. Trenér je první na paškálu, ale jsou věci, které neovlivní. Srážela nás i zranění, vypadlo sedm osm hráčů, ale na to si stěžovat nechci: vždycky říkám, že když je nás jedenáct, musíme jít hrát a zvládnout to.
Nepotřebujete si teď od fotbalu chvíli odfrknout?
Ne! Jak jednou zpomalíte, je konec. Už mám nějaký věk a vím, že kdybych si dal pauzu, zpátky nenaskočím. Chci fotbal dýchat, chci ho prožívat. S hráči, s diváky, s vámi novináři, s reportéry z televize. Sednout si do křesla a dát nohy nahoru, to ne. Každý by měl mít cíle. Někdo chce vylézt na osmitisícovku, třeba i za cenu zranění, následků. A já chci dělat fotbal. Ještě vás chci chvíli zlobit.
Co když to nevyjde?
Může se stát. Třeba si všude řeknou: Ten Rada je rapl, už ho nechceme. Co bych mohl dělat? Za hráčskou ani trenérskou kariéru se stydět nemusím, co jsem si vysnil, to jsem si splnil. Život se má žít naplno, a to chci dělat dál, dokud budu mít sílu.
