Sezona, kdy začala nová fotbalová éraJiří Jarošík, bývalý hráč Chelsea |
Jsem vděčný, že jsem si to v Chelsea vyzkoušel.
I když to trvalo jenom půl roku, byla to zkušenost k nezaplacení. Posílila mě ve všech směrech.
Jiří Jarošík v dresu Chelsea
Rok 2005. Chelsea získala svůj první titul po padesáti letech, já si v Cardiffu zahrál vítězné finále Ligového poháru proti Liverpoolu, poznal jsem tempo Premier League a hlavně jsem pochopil, jak pracují hvězdy a nejlepší hráči své doby. Makelele, Robben, Lampard, Terry, Drogba, Gallas, Ricardo Carvalho. Zapomenout nemůžu na Petra Čecha, který mi se vším pomáhal, protože jsem moc neuměl anglicky.
Byla to sezona, ve které odstartovala nová fotbalová éra. Éra Chelsea.
Pod trenérem Mourinhem jsme prohráli jediný ligový zápas a nasbírali pětadevadesát bodů. Neskutečné. Anglie nebyla připravená, že projekt Romana Abramoviče vyjde a že zválcuje všechny.
Fanoušci si mysleli, že jen nakupuje ve velkém a bez konceptu, ale on věděl, co dělá. A ví to dodnes. Neplatil jen fotbalové celebrity, ale taky hladové a charizmatické frajery, po kterých se mi stýská. Když šlo do tuhého, všechny individuality potlačily svoje ego a byli jsme parta s velkým P.
To je Abramovičova práce, jak se Chelsea vyšvihla. Nejen tím, že investoval. Vybral si štáb lidí, kteří umí dělat fotbal, a nemluvil jim do toho. Umí řídit firmy a nesnažil se mluvit do práce odborníkům, kteří od něj dostali za úkol, aby Chelsea posunuli mezi největší velkokluby. Vnesl do Chelsea jistotu a stabilitu, zároveň s námi žil. Rychle jste na něm poznali, jak ho Chelsea baví. Častokrát přijel na trénink, koukal se, jak pracujeme, a pak s námi třeba poobědval. Já měl navíc výhodu, že jsem se v Moskvě naučil rusky, tak jsme občas pokecali.
Pro mě je Chelsea pořád srdcová záležitost, jen si nejsem tak jistý, jestli se její tehdejší duše náhodou nevytratila.
Den, kdy se modrá stala životní barvouJan Hardy Krůta, oddaný fanoušek Chelsea |
Nejsem fanatický fanoušek, který by mlátil hlavou do stolu, když Chelsea prohraje, ale když sedím na stadionu Stamford Bridge, při klubové hymně Blue is the colour mě mrazí v zádech. Chelsea je klub, který mám už pětadvacet let v srdci.
Jan Hardy Krůta, fanoušek Chelsea
A vždycky mít budu.
I kdyby hrál druhou ligu.
Kamarádi si ze mě utahovali, že první slova dcery byla jména hráčů základní sestavy. A vlastně to tak možná bylo.
Jak to všechno začalo? Psal se rok 1994 a mě, novinářské ucho, poslali do Londýna na zápas Poháru vítězů. Na Chelsea hrála Viktorka Žižkov. U nás tenkrát o Chelsea nikdo moc nevěděl. Ani já ne. Vždyť to byl docela průměrný klub. Roman Abramovič zrovna skupoval hutě na Sibiři, a kdyby tehdy v hospůdce u Stamford Bridge někdo řekl, že je ten Rus za pár let koupí, všichni by smíchy vyprskli poslední lok guinnesse.
Ani já netušil, že mi návštěva Chelsea změní život. Při zápase lilo jako z konve. Stadion v extázi, Chelsea po čtyřech minutách vedla 2:0. Skluzy, souboje, jízda až do konce. Klub mě chytil za srdce. Přitom neměl žádné hvězdy: Furlong, Sinclair, Peacock, Rocastle...
Nejvíc mě upoutal prcek v záloze. Rváč, který každému nakopal. Jezdec, ale taky technik a střelec. Dennis Wise se jmenoval. My, fanoušci, jsme ho milovali, zatímco všichni soupeři ho nenáviděli.
Wise už u toho nebyl, když zadluženou Chelsea koupil Abramovič a vytvořil z ní světový gigant. Vystřídali se tam unikátní hráči jako Robben, Drogba, Ševčenko, Zola nebo Desailly, ale mně byli vždycky bližší srdcaři. Hlavně John Terry s Frankem Lampardem, kteří by pro Chelsea dýchali čtyřiadvacet hodin denně. Jako já. Když JT, čili John Terry, ve finále Ligy mistrů 2008 v Moskvě podklouzl při rozhodující penaltě, rozbrečelo mě to.
Když o čtyři roky později Chelsea vyhrála, slzel jsem dojetím.
Nápad, který změnil jeden obyčejný klub klub poslal k výšinámPetr Zahradník, ekonomický expert, fanda Slavie |
Japonská firma Yokohama Rubber, výrobce pneumatik, platí každý rok přes sedm miliard korun za to, aby mohla být na dresech Chelsea. To mluví za všechno. Chelsea je celosvětový fenomén z fotbalového i obchodního hlediska.
I v regionech, kde byste to nečekali, narazíte na fanoušky v dresech Barcelony, Realu Madrid, Manchesteru United a Liverpoolu, což je z pohledu tradice v pořádku, protože jsou nejslavnější. Kromě toho ovšem uvidíte ještě modrou barvu, která patří Chelsea. A je jedno, jestli na zádech budou jmenovky Lampard, Terry, Čech nebo Hazard.
Ekonom České spořitelny Petr Zahradník
Chelsea je globální módní záležitost. Klub bez převratných dějin zhruba před patnácti lety určil nový trend. Investice Romana Abramoviče byly nejen ohromující, ale taky promyšlené. Chelsea kromě jiného aktivně vystupuje na sociálních sítích, čímž podchytila virtuální formu komunikace.
Čerstvou popularitu podtrhla reálnými úspěchy. Od roku 2005 vyhrála čtyřikrát Premier League, přidala Ligu mistrů, Evropskou ligu, anglické poháry. Reklamní část kráčela ruku v ruce s výkonností, takže se nikdo nemůže divit, že Chelsea patří mezi deset nejbohatších klubů planety.
Abramovič přišel ve správný čas na správné místo a ještě byl připravený. I když mám pocit, že Chelsea kupoval hlavně kvůli tomu, aby dal na odiv svou moc a finanční možnosti, brzy pochopil, že to může být funkční podnikatelský projekt.
Slavia - ChelseaÚvodní duel čtvrtfinále Evropské ligy sledujte ve čtvrtek od 21.00 online. |
Co by snad mohlo Chelsea přibrzdit nebo vykolejit, je nevyvážený vztah majitele s ruským prezidentem Putinem. Dřív měl Abramovič volné ruce. To, co v Rusku vydělal, mohl investovat podle svého, byl to Putinův kůň. Teď už není.
Starosti s neustálým prodlužováním víz vyřešil Abramovič tak, že loni požádal o izraelské občanství, ale něco sám vyřešit nemůže. Pořád se navíc čeká, co s Velkou Británií udělá brexit, ať už v jakékoli podobě. Je to docela riskantní koktejl.
