„Máme kliniky v Praze, Liberci, stavíme další v Brně a jsme teď před něčím velkým. Ale to ještě nemůžeme prozradit,“ říká starší z bratrů Marek Kufa. Jeho tvář veřejnost nezná, ale když se postaví vedle bratra Romana Kufy, předního českého plastického chirurga, podobnost nezapřou.
Buďte úspěšníZačněte svou profesní kariéru na jobDNES.cz. Vyberte si z nabídky volných pracovních pozic. Vykročte z řady a uspějte před konkurencí. Vytvořte si profesionální životopis. |
Oba bratři říkají, že v mládí mezi sebou neustále soutěžili a každý měl svou partu. „My se strašně prali, kvůli všemu,“ přiznávají. Dnes jsou na jedné lodi, ale soutěživost v nich zůstala. „Je to celkem zdravé, v životě i v podnikání,“ shodují se.
Příjmení Kufa není v Čechách příliš obvyklé, ale na Moravě a v okolí Českého Těšína, odkud pocházejí a kde vyrůstali, je běžné. Má však i cizokrajný nádech. „Jeden pacient, kterého jsem operoval, se zabýval původem jmen a rodokmeny. Říkal mi, že jméno Kufa pochází někde z oblasti Iráku, kde je i stejnojmenné město Kufa,“ říká plastický chirurg.
ProfilIng. Marek Kufa (1967)
Mudr. Roman Kufa (1970)
|
Proč jste se rozhodli začít podnikat spolu?
Marek: Do společného podnikání mě přizval bratr. Měl jsem s podnikáním zkušenosti, ale o zdravotnictví jsem toho moc nevěděl. Lákala mě práce s bratrem. Najednou to byl adrenalin zkusit něco spolu.
Roman: Já bráchu oslovil, protože jsem potřeboval vybudovat kliniku. Přitom jsem musel operovat, věnovat se medicíně, pacientům a lékařům. Nebyl čas věnovat se stavbě a řízení firmy.
Vás lákalo podnikat v medicíně už během studií. Věřil jste, že uspějete?
Roman: Když jsem byl na medicíně, přišla sametová revoluce. Předtím žádné podnikání nebylo. Bylo to něco, co mě hodně lákalo. Ale měl jsem před sebou studia, pak nastoupil na chirurgii a vidina podnikání byla v nedohlednu. Záviděl jsem bratrovi, že začal podnikat. I já chtěl podnikat a rozhodovat sám za sebe. Když je člověk v nemocnici, nemůže vybočit ze zajetého systému, posty jsou zde rozdané. V podnikání je to jiné, můžete něco vymýšlet a posunovat vše dál. Když jsem bratra oslovil, abychom to zkusili spolu, měl jsem obavu, abych ho nevlákal do něčeho, co ho nebude bavit.
Váš bratr hned nekývl, trvalo delší dobu, než se nechal přemluvit. Proč?
Marek: Nevěřil jsem, že plastická chirurgie bude tak úspěšný obor. Nakonec mě to pohltilo a dnes je to můj hlavní úvazek. I když jsem dříve pracoval v různých oborech, tento mě hodně zaujal.
Plastické chirurgii se i přes krizi daří. Znamená to, že lidé považují investici do vzhledu za dobrou investici?
Roman: Myslím, že ano. V jádru to má každý tak, že chce vypadat dobře. Jde o to, že lidé nechtějí stárnout. To tak prostě je. Zda o tom uvažují jako o investici do sebe, je otázka na každého z nich.
Marek: Nikdy jsem se na to takto nedíval. Jsem možná zaslepený chodem a řízením kliniky. Pro mě jsou to čísla. Mým úkolem je připravit vše pro to, aby se tady klienti cítili dobře. Slovo investice pro mě zní trochu divně.
Čím se ve společném podnikání doplňujete?
Roman: Mě baví vymýšlet projekty. Mám to nastaveno tak, že když se něco vymyslí a povede, jsem nadšený. Pak nadšení opadne a už vymýšlím zase něco nového. Jdu pořád dál, hledám, co je dalšího možné. To mě baví.
Marek: A já se považuji za „servisáka“ – realizátora nápadů a snů bratra. Když mám možnost realizovat věci, to zas baví mě.
Zajímavé profeseV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte zde. |
Nezlobí vás, že jste ve stínu bratra?
Marek: Ne, to vůbec. Nemám s tím vůbec žádný problém. Když jednám s obchodními partnery, nepřemýšlím, zda by mi pomohlo, kdybych měl známou tvář. V podnikání je důležité, když je člověk vstřícný a nedělá žádné podrazy na obchodní partnery. Myslím, že se to vrátí. Toho se držím.
Vaše tvář, Romane, je naopak velmi dobře známá. Má to výhody být známá osobnost?
Roman: Ze začátku vás to baví, má to i své výhody, ale pak zjistíte, že vás to může i obtěžovat, když vás lidé poznávají, když vás nečekaně oslovují. Otevírá to soukromí, což se rychle zneužije. Ale na druhou stranu jsem se stal tváří firmy a nějak se k tomu musím postavit, i když to přišlo nenápadně. Jako první jsme natočili pro veřejnost záznamy z operací. Byla to novinka, kterou nikdo neznal. Lidé na to slyšeli a začali mě poznávat.
Nefušujete si občas do řemesla, radíte si navzájem?
Roman: Diskutujeme o nákupech, zajímá mě, co se ve firmě děje. Ale nefušuji bratrovi do ekonomického řízení firmy, jen říkám své názory.
Marek: Vždycky to je o komunikaci a debatě, navzájem se formujeme. I organizační struktura je taková, že nikdo nerozlišuje, kdo je kdo. Jsme tři společníci, tím třetím je chirurg Zdeněk Pros. Snažíme se to rozdělovat, aby lékaři měli svou lékařskou část a já zbytek. Ale jsou chvíle, kdy je třeba komunikovat dohromady hlavně u projednávání strategie, která má návaznost na všechno. Co dál, to vymýšlíme společně.
Nestalo se někdy, že by některý z vás třískl do stolu a řekl: bude to po mém?
Marek: Zatím za těch pět let jsme neměli potřebu udělat něco jinak než ten druhý.
Roman: Zásadní úlet a chybné šlápnutí vedle se zatím neudělaly. Až se tak stane, třeba budeme třískat do stolu (smích).
A jak dlouhé bývají vaše porady?
Marek: Někdy jsme projednávali strašně dlouho i banality, ale nebyl to promrhaný čas. Mluvením a diskusí se někdy udělá víc. Tím, že jsme sportovci, probíráme firemní věci i u sportu, ať je to golf, hory a další sporty.
Roman: Tam se pak na čas tolik nehledí. U chirurga je však nutné, aby věnoval čas pacientovi. V tom je to odlišné od veškerých profesí. Chirurg je zavřený na sále, máte jednu operaci za druhou a nejde žádnou přerušit. Nedostanete se ven, neskočíte si do banky. Pak si musím rozvrhnout čas, abych nevytěsnil realitu, protože jinak se z chirurga stane omezený člověk, který má svůj svět, což není dobře.
Kolik hodin nejdéle jste strávil na operačním sále?
Roman: Bylo to u replantování obou amputovaných končetin. V kuse jsem operoval 13 hodin. Už bych to nikdy v životě neudělal.
Chcete mít kontakt s realitou?
Roman: Určitě. Člověk musí být v obraze, i pokud jde o jiné věci.
Lékař sám sebe v anestézii operovat nemůže. Operoval byste bratra?
Marek: Ano, už se to stalo. Bratr mi operoval šlachy na ruce.
Roman: Operoval jsem i maminku a tetičky. Nemám s tím problém. Je to otázka rutiny. Čím více chirurg operuje, tím nabývá větší zkušenosti. Já osobně bych šel za chirurgem, který dělá 50 operací měsíčně, ale už bych váhal jít za někým, kdo má za sebou tři operace měsíčně, i kdyby měl třicet titulů. Chirurgie je hodně o manuální práci a rutině, můžete mít načteno sto odborných knih, ale musíte to mít „vyoperovavé“.
Dnes chce vypadat dobře i řada mužů a netají se s tím, že jsou ochotni podstoupit plastickou operaci. V čem se muži nechávají vylepšit?
Roman: Většinou tehdy, když se narodí s nějakou anomálií. Cílem té operace je nastartovat psychiku. Když zbavíte pacienta orlího nosu a komplexu, začne se mu dařit v životě i v práci. To opravu funguje a je to důvod, proč přicházejí i muži. Muži často přicházejí nejen na zkrášlující operace, ale i na takové, které mají zdravotní význam, jako je operace očních víček. Když víčka hodně poklesnou a zhoršuje to zrak, je operace na místě.
Veřejnost vnímá estetickou chirurgii jako zlatý důl. Je to zlatý důl?
Marek: Neříkám, že tento obor není ziskový. Je možná více ziskový než jiné obory. Ale vždy je něco za něco a nenazval bych to určitě zlatým dolem. Musíme si uvědomit, že jde o zdraví klienta, což je diametrálně odlišné od jiných oborů. Je to strašně moc starostí. V Česku umožňuje tento obor určité možnosti obratu, řadíme se mezi největší, ale není to honba za penězi. Náš tým je postavený velmi dobře, jsme parta nadšenců, kteří jsou rádi, že něco takového u nás vzniklo.
Roman: Je zde hodně důležité nedělat to hlavně pro peníze. I když peníze jsou dnes za vším, počáteční impulz musí být takový, že vás to baví. Když jsem začínal, strašně mě to bavilo a fascinovalo. Jezdil jsem do Švýcarska a Německa operovat ze začátku zadarmo. Když to nebaví, nikam se neposunete. Když dáte dohromady nějaký tým a zjistíte, že je to baví, můžete na tom stavět.
Takže to nejsou snadno vydělané peníze?
Roman: Určitě ne. Jen si spočítejte: studium na medicíně je šest let, pak máte 2,5 roku přípravu z chirurgie a potom čtyři roky z plastické chirurgie. Teprve pak dostanete diplom a jste na samém začátku. Máte sice diplom, který vás opravňuje operovat, ale nemáte pacienty, nikdo vás nezná. Vybudovat si jméno trvá dalších deset let. Když si spočítáte, kolik do toho vložíte času a peněz včetně studia, myslím, že je to finančně úplně jinak, než vás lidé vidí.
Marek: Firmu člověk nevybuduje sám, vždy je to o spolupracovnících a partnerech. Když firma funguje jako tým, podaří se řešit každý problém a úspěch se dostaví. Podnikání vidím jako práci s lidmi, nevidím to složitě. Peníze jsou všude, můžete si je i půjčit. Dnes je doba taková, že se dá cokoliv. Ale potřebujete k tomu schopné lidi a ty musíte samozřejmě zaplatit. V určitém momentu pak zjistíte, že peníze nejsou to nejpodstatnější, že je tu i něco navíc.
