Za běžných okolností by se měl zaměstnavatel v otázkách zdravotního stavu svých zaměstnanců spokojit s posouzením lékaře, se kterým uzavřel smlouvu o pracovnělékařských službách (jinak řečeno s posouzením svého závodního lékaře), který vydá posudek, zda zaměstnanec je nebo není schopen vykonávat práci odpovídající jeho pracovní pozici, resp. jaká má omezení pro svou práci. Konkrétní diagnóza by zaměstnavatele zajímat neměla a ani by se ji neměl dozvědět.
Zaměstnanec má COVID-19 je citlivý osobní údaj
Současnou situaci ale ani zdaleka nelze označit jako běžnou. Dosud obvyklé postupy pro řešení otázek týkajících se zdravotního stavu zaměstnanců a jejich schopnosti vykonávat práci nemusejí fungovat. Aktuálně se například při nástupu nového zaměstnance dokonce zdravotní průkaz a vstupní prohlídka dají nahradit čestným prohlášením připraveným podle vzoru zveřejněném přílohou k usnesení vlády České republiky č. 214.
Lucie KalašováJe advokátkou spolupracující s bpv Braun Partners. Věnuje se především právnímu poradenství v oblasti pracovního práva a zastupování v pracovněprávních soudních sporech.  |
Informace o tom, zda zaměstnanec onemocněl nemocí COVID-19, je informací o zdravotním stavu, kterou se zaměstnavatel může dozvědět a zpracovávat pouze za striktně stanovených podmínek. Informaci o zdravotním stavu lze označit v donedávna používané terminologii za citlivý osobní údaj požívající zvláštní ochrany.
Jako důvod opravňující zaměstnavatele tento citlivý údaj zpracovat, může zaměstnavatel využít svou zákonem danou povinnost vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.
K otázce, zda zaměstnavatel může sdělit ostatním zaměstnancům, že jejich kolega je nakažený novým typem koronaviru, se na svých webových stránkách vyjádřil Úřad pro ochranu osobních údajů, který uvedl:
„Zaměstnavatelé musí také v rámci preventivní povinnosti informovat o rizicích vhodným způsobem ostatní zaměstnance. Takové riziko může spočívat v tom, že na pracovišti se vyskytuje nebo vyskytovala nakažená osoba. Tehdy zaměstnavatel postupuje tak, že učiní veškerá nezbytná opatření. Skutečnosti o konkrétní osobě sděluje zaměstnavatel pouze v rozsahu nezbytném k ochraně zdraví, vždy tak, aby nebyla dotčena důstojnost a integrita této osoby.“
Preventivní opatření jsou na zaměstnavateli
V praxi si lze jen těžko představit, že zaměstnavatel nařídí všem svým zaměstnancům, aby podstoupili zdravotní test zjišťující nákazu koronavirem. Proto zaměstnavatelé přistupují k jiným dostupnějším opatřením. Mezi ně samozřejmě prioritně patří práce z domova. Pokud práce z domova není možná, pak musí zaměstnavatel přistoupit k zavedení takových preventivních opatření organizačního charakteru, které mohou riziku nakažení předcházet.
Nošení roušek je bez ohledu na charakter pracoviště v současné době pro všechny povinné. Nad tento rámec může zaměstnavatel zavést například stanovení kvóty pro maximální počet lidí v jedné místnosti, upravení pracovních míst v místnosti tak, aby zaměstnanci mezi sebou měli rozestupy alespoň dva metry.
Dále může také minimalizovat osobní jednání a setkávání zaměstnanců – upřednostnění spíše telekonferencí a jiných distančních metod komunikace, organizovat střídání směn tak, aby se střídající se směny na pracovišti nepotkaly, dezinfekci rizikových ploch (např. klik u dveří) mezi střídáním směn. Zavedení co největšího počtu preventivních opatření lze jen doporučit.
