Braziloameričan David Ivy z firmy Uniland od pohledu holduje pivu. Mohutný, proplešlý padesátník ve žluté flanelové košili mě silným stiskem ruky vítá v saopaulské restauraci Emporio Alto dos Pinheiros. Prodávají tu 34 točených piv a dalších 800 značek v lahvích.
Z té záplavy Ivy objedná každému půllitr točeného czechvaru, jak se po dlouholetých sporech s americkým Budweiserem jmenuje Budějovický Budvar pro trhy na západní polokouli. Můj spolustolovník se jako obchodní zástupce českého podniku snaží využít toho, že Brazilci chytili pivní slinu.
„Ten problém se jménem jsme převrátili v pozitivum. Lidé tu mají rádi nápoje s příběhem. Když se dozvědí o při s Budweiserem, je to přesně ten typ znalosti, se kterou se rádi blýsknou před přáteli a dál nám dělají reklamu. Navíc si Czechvar automaticky spojí s Českem,“ říká. Ale dodává, že v dvousetmilionové zemi kromě pár znalců lidé nemají o naši pivní tradici tušení a za jednoznačné království chmelového moku považují našeho západního souseda.
„Abychom z široké nabídky stylově podobných německých piv vybočili, musíme zaujmout netradičními akcemi,“ říká. Ukazuje přitom na mobilu fotku „našeho“ trabantu polepeného etiketami Czechvaru, u kterého se mohli ochutnávající zájemci vyfotit po boku dvou „slovanských“ blondýn. „Takový snímek si každý dá rád na Facebook,“ směje se spokojeně.
Někdo to rád mrazené
V restauraci, kde se setkáváme, stojí Czechvar 21 realů (160 Kč), což je pro českého konzumenta značně přepálená cena. Ale pohled na ceduli nad výčepem ukazuje, že patří k nejlevnějším v nabídce. Částky stoupají až ke 100 realům (750 Kč).
Zahraniční piva se v Brazílii řadí k luxusnímu zboží, ale poptávka po nich v posledních deseti letech prudce vzrostla. Když se chce mladík vytáhnout před svou vyvolenou, vezme ji na dvě lahvinky kvalitního piva, za které se platí z evropského hlediska absurdní sumy.
Částečně za tím stojí vysoké daně na alkohol a dovozní cla, nicméně zákazníci jsou zvyklí a ochotní za nadstandard draze platit. Pro zahraniční pivovary, které na tamním trhu představují jen dvě procenta, z toho plynou velice vysoké marže, kvůli kterým se i přes malý objem vyplatí o vzdálené kolbiště bojovat.
Brazilci se přitom dlouhodobě považují za pivařský národ. Vždyť i globálně největší firma v oboru AB InBev sídlí v Sao Paulu. Jenže masově kupované značky pivo příliš nepřipomínají.
Slad z drahého dováženého obilí doplňují nebo rovnou nahrazují v zemi dostupnější kukuřice, rýže či juka. Chmel se v nich nachází ve stopovém množství, pokud vůbec. Zato oxidu uhličitého je v něm nadbytečné množství.
Když Brazilec pije opravdové „cerveja“, přijde mu po prvním hltu kvůli své hořké chuti zkažené. „Běžně prodávaným značkám říkám kukuřičná limonáda. Lidé jsou tu zvyklí, že jejich pivo je sladké, ale především velice studené,“ směje se Jeroen de Winter tomu, jak se tamní bary chlubí tím, že etikety jejich lahví kryje námraza.
Tento Nizozemec, který se se svými kolegy z firmy Mr. Beer snaží Brazilce nalákat mimo jiné na náchodského Primátora, vysvětluje, že musí neustále bojovat s hospodskou mantrou způsobenou rovníkovým vedrem.
Ta zní „cerveja bem gelada“ – tedy „pořádně vychlazené pivo“. Jenže nízká teplota chuť zabíjí, takže v restauracích, kde nabízejí dovozovou produkci, barmany nejdříve učí na ledničce ubrat.
„Co by řekl klient, kdyby za Primátora zaplatil osminásobek, ale necítil by kvůli nízké teplotě žádný rozdíl od běžné kukuřičné limonády, jejíž nechutnost naopak chlad zakrývá? To bychom ho od dalšího experimentování odradili,“ říká de Winter v saopaulském sídle firmy.
Pij méně, ale lépe!
Pro jeho společnost bylo z prestižních důvodů důležité mít ve svém portfoliu také pivo z Česka, byť pro nepoučené klienty to žádnou přidanou hodnotu nemá.
„Vybočit z té nepřehledné houštiny etiket se snažíme tím, že na lahve dáváme medaile, které Primátor získal v soutěžích. Brazilci hodně dají na různé žebříčky. Prosazujeme ho pod heslem: Pij méně, ale lépe!“ dodává.
Jan KubišBrazilské pivo s granátem na etiketě |
Chlubí se tím, že se mu za rok 2015 podařilo prodat 15 tisíc litrů českého nápoje. Na začínající značku, která si musí poradit mezi stovkami dalších, to není špatný výsledek.
Úplným nováčkem v Pelého vlasti Primátor není, jenže při předchozí zkušenosti se spálil se svým obchodním partnerem. „Brazílie je nesnadný trh s řadou byrokratických překážek, které mohou být pro firmu z Evropy nepochopitelné. Navíc veškerá dokumentace musí být v portugalštině, s angličtinou si nevystačíte,“ vysvětluje de Winter, který si pochvaluje pomoc státní agentury Czechtrade při navazování prvních kontaktů.
To humpolecký Bernard už se u organizátorů nastávající olympiády zabydlel. „Zastupujeme ho od počátku roku 2013, v minulém roce jsme prodali 100 tisíc litrů,“ říká za společnost Interfood třicátník Horacio Teles.
Mladík v kožené bundě mě vítá ve skladu, kde na zákazníky Bernard čeká vedle drahých vín, oliv, sýrů a dalších pochutin. Teles jednu půllitrovou lahev otevře, naleje rovným dílem do sklenice sobě i mně a zbytek zašpuntuje. „To, že si můžete flašku po nalití zase zavřít, se našim zákazníkům velmi líbí,“ zmiňuje, čím produkty z Vysočiny na pultech vybočují mezi ostatními.
Přestože země prochází hlubokou ekonomickou krizí, prodeje Bernardu se nepropadly, což Teles v dané chvíli považuje za výhru. Podobnou spokojenost se stagnací vyjadřuje i zástupce Czechvaru, byť s odkazem na obchodní tajemství odmítá prozradit přesná čísla.
Nebylo by lepší kvůli vylepšení obchodních výsledků snížit cenu z 19 realů (144 Kč), kolik Bernard na pultech vybraných obchodů stojí? „Rozhodně ne. Tady platí a vždy platilo: co je drahé, to je kvalitní. Kdybychom šli s cenou dolů, tak by si nás klienti zařadili na úroveň místních a méně kvalitních značek. Ztratili bychom atraktivnost,“ reaguje Teles.
Ze stejných důvodů žádný ze tří zmíněných pivovarů neuvažuje o tom, že by přesunul výrobu pro jihoamerický trh do Brazílie. Kvůli nutnému dovozu sladu a chmele by se na tom nakonec ani neušetřilo. A i kdyby se povedlo uvařit stejně kvalitní mok, stejně by se ztratil punc tradice, díky níž si mohou nárokovat vysokou marži.
Pivo ke knedlíkům?
Na to se nemusí ohlížet Ivan Zábojník, který rozjíždí ve městě Angra dos Reis svoji značku. Slibuje levné a dobré pivo plzeňského typu. Mimochodem právě nejznámější české jméno Pilsner Urquell na trhu chybí.
Dlouhovlasý čtyřicátník, který vlastní penzion na proslulém Zeleném pobřeží tři hodiny autem na jih od Ria, zkouší z Česka dovážet sušenou mladinu, kterou by podle něj v Brazílii nikdy tak kvalitně nezvládli udělat.
V pronajatém pivovaru mu tuto, zjednodušeně řečeno, instantní směs přidáním vody dodělají v pivo. To je nejčastější model, jak v zemi začínají podobné projekty, kterých především na jihovýchodě vznikly už stovky.
První vzorky svého výrobku, nad jehož jménem stále ještě váhá, nechal ozkoušet příslušníky z české komunity v Riu a Sao Paulu. Chce je do budoucna využít jako „dobrovolné šiřitele zvěsti“. Vzbudil mezi nimi velký zájem.
Zatím však nemůže jejich žízeň uhasit, další objednávka mladiny mu uvázla na byrokratických formalitách v přístavu. „Potenciál vidím v roční produkci ve stovkách hektolitrů. Prodávat budu především do restaurací a hotelů v oblasti Angry. Do Amazonie se se zbožím nepoženu,“ líčí otec dvou dcer, který sní o skutečném minipivovaru spojeném s restaurací, ve které by se podávaly i české pokrmy s knedlíkem.
Zábojník si uvědomuje, že přichází na poslední chvíli. Po časech boomu a nadšeného zkoušení všeho nového Brazílie pivařsky dospívá a na jejím trhu dojde mezi stovkami kvalitních značek zahraniční i místní minipivovarnické provenience k darwinovskému boji o přežití. Tak jako čeští velkovýrobci věří, že skončí mezi vítězi.
