"Kde jsme jen mohli odbočit špatně?" lámu si hlavu nad mapou mexického pohraničí, zatímco Michal trpělivě odráží další ze série náletů místního pobudy, který se nám s obdivuhodnou vytrvalostí snaží vnutit své služby.
Lidí jako on je tu spousta. Číhají na místech, kde musíte zastavit - při retardérech a světelných křižovatkách, aby vám přeleštili sklo, nabídli něco k zakousnutí, prodali barevnou cetku.
"Teď ne!" snažím se odbýt vytrvalce už asi popáté. Tentokrát pro změnu ve svém rodném jazyce doufaje, že ho tím zmatu. Stojíme uprostřed obrovského tržiště, všichni se navzájem překřikují, ze stánků se na nás vytrvale valí decibely mexického popu přerušované troubením podivných trojkolek, které se odvážně proplétají řekou proudících lidí.
Mexická tržiště mají vždy úžasnou atmosféru, nás ale tentokrát záplava barev a zvuků moc netěší. Podle mapy jsme měli být již dávno na hranicích.
"Aspoň, že se nenudíme," říkám si, když sleduju počínání zarostlého "amiga" za oknem embéčka. Vypadá to, že změnil taktiku. Doteď nám chtěl umýt auto, náhle se ale rozhodl nám nejspíš něco prodat. Vytáhl tu blyštivou věc zpod ošuntělého svetru a mává nám jí před nosem.
Proč se při tom tváří tak veledůležitě, pochopíme, až když rozeznáme, o co vlastně jde. O umytí auta pak již nediskutujeme. Věc, kterou drží v ruce, je totiž odznak guatemalského celního úředníka.
Pak už jde konečně všechno ráz na ráz. Povinná dezinfekce vozidla, pár razítek do pasu, pojištění, nákup kraťasů.
Za necelou půlhodinu máme vyřízeno vše, co je potřeba. Potřeba k překročení tržnice-hranice.
Plodná GuatemalaOd roku 1900, kdy měla Guatemala pouhých 885 tisíc obyvatel, došlo v krajině k populační explozi, která dosud neměla obdobu v žádné jiné zemi západní polokoule. Za uplynulých sto let stoupl počet obyvatel téměř 14x až na současných 13 milionů. Významný podíl na populačním růstu měla právě indiánská část obyvatelstva, tvořící v současnosti téměř polovinu obyvatel Guatemaly. Na jednu dospělou ženu připadá v Guatemale v současnosti 4,4 dítěte, děti ve věku do 14 let tvoří 40 % celkové populace. Necelá polovina obyvatel - asi 6 milionů - přitom žije v Guatemala City. Guatemala City se díky tomu může chlubit titulem nejlidnatějšího města Střední Ameriky. |
Vítejte v Guatemale
Ještě ten den se pak nad námi tyčí neuvěřitelně strmé kopce guatemalských hor. Jejich sytě zelené svahy se šplhají do oblak v téměř surrealistických úhlech, výhrůžně se naklánějí nad cestou, až má člověk strach, aby se najednou nepřevrátily a nesesypaly se mu rovnou na hlavu.
"To je přece blbost," uklidňujeme se navzájem a funguje to do chvíle, než se od místních dozvíme, že něco podobného se právě nedávno stalo. Severní trasa, kterou jsme původně chtěli jet, je kvůli rozsáhlým sesuvům půdy neprůjezdná. Musíme oklikou přes Guatemala City.
Celou cestou do hlavního města pak potkáváme indiánské ženy v barevných přehozech a čepcích. Na hlavě nesou potraviny, na zádech svoje nejmladší a kráčejí po cestě až do míst, odkud dál do hor vedou už jen úzké stezky. Za jejich pestře vlajícími sukněmi zpravidla cupitá několik černovlasých potomků.
Od Guatemalce, který nám nabídne, že se u něj můžeme osprchovat, se dozvídáme, že mít pět a více dětí tu není ničím neobvyklým. On sám jich má doma sedm. Pořád však ještě zaostává za svou mámou, která měla dětí čtyřiadvacet.
Z klauna politikem
Vzít to přes Guatemala City se nakonec ukáže být dobré rozhodnutí. Cestou totiž potkáváme profesionální klauny. Stojíme u vodopádu a fotíme, když se najednou zpoza zatáčky vyřítí obrovský motocykl s žonglujícími artisty. Překvapeně se díváme na to obří kolo a jeho pestrou posádku, na oplátku klauni si také můžou nad Julčou hlavu ukroutit. Zbývá jen rozvinout transparent: Spontánní setkání netradičních vozítek s mezinárodní účastí.
Slovo dá slovo, z rozhovoru vyplyne pozvání. Když dorazíme do Guatemala City, už nás čekají. "Kdysi jsem žongloval i s mačetami," vypráví Pancho, jeden z klaunů. "Teď už to ale nedělám, přijde mi to moc bulvární," dodává se smíchem. Sedíme nad kouřícím šálkem kávy v jejich pestrém domečku a tlacháme o všem možném.
Pancho se svým kamarádem procestoval celou Střední a Jižní Ameriku. Dva roky byli na cestách a živili se pouličním hraním. Teď už mají v Guatemale slušné zázemí, připravují představení pro národní divadlo i televizi. Pancho chce svou postavu Pan Choriza (ve španělštině "Chléb Salám") co nejvíc proslavit, aby se s ní pak vydal na turné a měl možnost mluvit s dětmi o významu vzdělání. Nebrání se ani případné politické kariéře, jeho země prý potřebuje spoustu změn.
Z klauna politikem, to není špatný nápad, říkám si. U nás to je většinou naopak.
SERiÁl Embéčkem kolem světa
Hlavní je mít dost hlavní
Pancho nás také upozorní na problémy, s kterými se Střední Amerika potýká ve všech svých státech. Jedním z nich je vysoká koncentrace střelných zbraní. Ať už jde o pistole, poloautomaty či automaty - na ulicích jsou k vidění v široké škále kalibrů a tvarů. Nejoblíbenější zbraní "Centrálameriky" je pak nepochybně krátká brokovnice. Vídáme ji pověšenou přes ramena Guatemalců, Hondurasanů i Nikaragujců.
Téměř každý obchod, restaurace či fastfood má před vchodem postaveného uniformovaného muže, jenž s prstem na kohoutku dohlíží v okolí na bezpečnost. Lidé si v minulosti, bohaté na konflikty a občanské války, na zbraně už přivykli a neradi se jich zbavují. Ostatně, nikdo neví, co přinese zítřek...
Brokovnice jsou hojně k vidění také v okolí luxusních vil, které nám svými rozměry a luxusním vybavením vždy znovu vyrážejí dech. S hrubými, několik metrů vysokými stěnami a malou soukromou armádou hlídající jejich brány, vypadají spíše jako nedobytné pevnosti. Jejich obyvatelé se prý za zdi svých paláců jen málokdy vydají bez osobního strážce.
Pro vysvětlení není třeba chodit daleko - vilové čtvrti dělí od ghetta někdy pouhých pár desítek metrů. A sytý hladovému nevěří.
Pěknou tečkou za řečeným je historka, kterou nám vyprávěl majitel diskotéky v Tegucigalpě. Nedávno u něj měly děti z bohatších rodin maturitní večírek. V podniku se jich sešlo na třicet, čerství maturanti oslavovali téměř do rána. Na parkovišti před diskotékou celou dobu v dešti přešlapovalo a pokuřovalo třicet bodyguardů.
Středoamerické hlubiny
Volejte levně do GuatemalyS Klikniavolej.cz již od 6,90 Kč/min. |
Jelikož náš zbrojní arzenál čítá dohromady jeden švýcarský nožík a jedny nůžky na nehty, necítíme se v přítomnosti tolika hlavní zrovna dvakrát bezpečně. Na morálce nám pak nepřidá ani občasná návštěva ghetta, do kterého se nám párkrát podaří zabloudit.
Ghetto se pozná hned. Úzkými uličkami se místo aut prodírají koňské povozy, mezi chatrčemi stlučenými z prken či kartonu pobíhají hloučky rozdováděných, ušmudlaných dětí, nějaká máma nese domů ze supermarketu igelitku s nákupem. Místy to tady vypadá jako obří skládka. Mnozí v této hrůze prožijí celý život.
Fotbalová válkaHistorie Střední Ameriky je bohatá na násilné převraty, revoluce, války... Jednou z nejkurióznějších válek středoamerické oblasti byla tzv. fotbalová válka, vedená mezi Hondurasem a Salvadorem v červenci 1969. Již tak dost napjaté vztahy mezi oběma státy tehdy eskalovaly v otevřený, pětidenní konflikt kvůli výsledkům kvalifikačního utkání mistrovství světa. |
Trvá nám téměř hodinu, než se z prvního ghetta vymotáme. Musí tady bydlet stovky tisíc lidí.
Do druhého pak nakoukneme pouze jedním reflektorem. Nestačíme se ani pořádně rozhlédnout, když najednou odkudsi přiletí láhev. Roztříští se necelý půl metr před kapotou. Kdybychom jeli o něco rychleji, tak si ty střepy ještě teď vybíráme z vlasů. Bleskově otáčíme o sto osmdesát stupňů a s plynem u podlahy mizíme za obzorem. Na první pohled se prostě máme líp než oni, proto nejsme vítáni.
Snažíme se pak co nejvíc nocovat poblíž policejních stanic a hlídaných areálů. Jednu noc jsme spali před branou nějaké nikaragujské továrny na pražení kávy pod dohledem čtyř mužů s brokovnicemi, když nás z hlubokého spánku probudila série výstřelů. Byli jsme hrůzou ztuhlí, jen jsme se zabořili hlouběji do sedadel, pryč z dosahu případné zbloudilé kulky. Ráno jsme se pak radši ani neptali, co se stalo.
Třeba stříleli po hadech, snažili jsme se přesvědčit se navzájem. Je jich tu hodně, sami jsme noc předtím jednoho téměř dvoumetrového zajeli.
Když pak Michala navíc poštípe několik na první pohled nevinných mravenečků, v důsledku čehož připomíná několik dalších dnů spíše balon, začínáme pomalu cítit, že je na nás té exotiky tak akorát dost.
Netrvá to pak dlouho a překračujeme hranici s Kostarikou, nazývanou také Švýcarskem Latinské Ameriky. Míjíme pohraniční strážní budky, muži a ženy v uniformách jsou upravení a přísní tak, jak to známe od nás, vesele pruhované závory se před námi přátelsky zvedají a já myslím na výrok Kryštofa Kolumba. Výrok, podle kterého se pojmenovala jedna ze zemí, která zůstává za námi.
"Gracias a Dios que hemos salido de esas Honduras," řekl slavný mořeplavec, když opouštěl tyto zeměpisné šířky.
Díky bohu, že jsme vyvázli z těchto hlubin.
Embéčkem kolem světaNaše trasa Julie |
