Je to velké, bílé a potřebujeme to dopravit přes oceán do Jižní Ameriky. Co je to? Naše dodávka Toyota HiAce, již jsme vlastními silami vykuchali a znovu naplnili vším potřebným na nejméně roční kočování.
Auto jsme naložili do přepravního kontejneru už na konci listopadu, protože jsme věděli, že se bude houpat na vlnách minimálně šest týdnů. Teď jsme se měli znovu setkat a my byli plni očekávání: vydají nám ho hned po příjezdu? Bude problém dostat ho přes celnici? Nerozbilo se cestou něco?
Hlavou se nám honily katastrofické scénáře podle zkušeností jiných cestovatelů, kteří na své vozy čekali i několik týdnů a prošli si přitom byrokratickým peklem.
Skutečnost ale překvapila. Třetí den po příletu nás v hostelu v Santiagu de Chile vyzvedl náš agent a sebevědomě nám oznámil, že si nemusíme dělat starosti – auto budeme mít nejdéle do oběda. Zavezl nás do přístavu, kde jsme podepsali čtyři lejstra.
Pak jsme přejeli do skladiště, a zatímco agent vyřídil pár dalších papírů, obhlédli jsme auto, zapojili startovací baterie a bylo to. Dodávka byla během čtyř hodin venku z kontejneru a my jsme nemuseli platit ani korunu navíc!
Soláry jsou mrtvé...
Naše nadšení ale netrvalo dlouho. Na solárních panelech bylo několik šrámů, nehezkých vyboulenin a hlavně nedodávaly žádnou energii! S velkým problémem na střeše a minimální znalostí španělštiny jsme bloudili v jednosměrných ulicích okrajových čtvrtí Santiaga a v čtyřicetistupňovém vedru hledali obchod se solární technikou.
Jeden na adrese vůbec nebyl, druhý vypadal, jako by ho nedávno vyrabovali, a třetí měl zrovna siestu. Nakonec se nám podařilo narazit na jeden otevřený, kde prodavač dokonce uměl obstojně anglicky. Po rychlé obhlídce panelů nám sdělil, že jsou přehřáté.
Santiago de Chile
Při stavbě auta jsme se rozhodli pro flexibilní solární panely lepené přímo na střechu – jsou méně nápadné než ty standardní pevné. V Evropě fungovaly perfektně (i když možná s menší účinností), ale ve čtyřicetistupňových chilských vedrech na rozpálené střeše neměly šanci. S povzdechem jsme koupili dva nové pevné soláry a prodavač nám do GPS zadal adresu svého kamaráda, který nám je pomůže nainstalovat.
Spokojeni s tím, jak se věci vyvíjely, jsme nasedli do rozpáleného auta a se srolovanými okénky se opět ponořili do bludiště jednosměrek. V Santiagu od podzimu probíhaly protesty proti současné vládě prezidenta Sebastiána Piñery. Ulice, vládní budovy, sochy a památníky byly posprejované nápisy „Všichni policajti jsou bastardi“ nebo „Chceme rezignaci“.
Náš nový domov
Protesty jsme ale viděli jen zdálky a kamarád Lucas, u jehož rodiny jsme po příjezdu zůstávali, nám dal jasně najevo, kde je pomyslná hranice, za kterou bychom se radši neměli vydávat.
...a mobil je pryč
Teď jsme jednou takovou čtvrtí projížděli. Můj přítel Ivar zastavil na křižovatce na červenou a já se rozhlížela po okolí, když jsem najednou uslyšela výkřik:„Hej!“ a uvědomila si, že někdo skočil bočním oknem do dodávky a z palubní desky vytrhl Ivarův telefon, který používáme jako navigaci. Instinktivně jsem po něm chňapla. Následoval ale jen tupý náraz mého lokte do rámu otevřeného okna a zvuk trhané látky. Zloděj byl pryč i s mobilem. Poučení? Jižní Amerika opravdu není Evropa.
Chvilku nám trvalo, než jsme se z tohohle zážitku oklepali, ale po návratu k Lucasově rodině už jsme se tomu všichni smáli. Jeho máma nám potom vyprávěla, že jí zloděj jednou z krku strhl medailonek po matce. Když jsme jí řekli jméno ulice, kde nás okradli, už se smála nahlas: „Franklin je krádežemi proslulý, zítra si možná budete moct svůj telefon koupit zpátky v některém z tamních obchodů!“ Ne,děkujeme, to místo už nechceme nikdy vidět. Pořídili jsme nový levný telefon a Santiago nechali za sebou.
Kolem přehrady silnicí smrti
První výlet směřoval k termálnímu jezírku Termas del Plomo, které je zhruba dvě hodiny jízdy od Santiaga, a my se těšili na nižší teploty a výhledy na horské štíty. Po asfaltové cestě jsme nastoupali do výšky skoro tří tisíc metrů a najednou se ocitli před nově vystavěnou přehradou, u níž byla závora a několik cedulí se španělskými nápisy. Telefon byl bez signálu a překladač si právě dával pauzu.
Co následovalo za závorou, je moje osobní definice silnice smrti. Prašná cesta vinoucí se vysoko nad přehradou široká tak tak pro jedno auto. Z jedné strany svah, ze kterého se nejspíš každou chvíli utrhne kamenná lavina, druhá strana končila po několika stech metrech v přehradě. Do zatáček nebylo vidět a já se jen modlila, aby z některé nevyjel náklaďák. Strach to byl oprávněný, protože za přehradou byl důl a za námi jely kamiony hned dva. Naštěstí už asi měly padla...
Ze silnice smrti byly nádherné výhledy na okolní hory, koupající se v zapadajícím slunci. Na konci přehrady nebezpečí pominulo a zůstala jen rozbitá prašná cesta plná děr a výmolů. S každým dalším nadskočením se nám otevíraly skříňky a padaly věci z polic.
Když už jsme na horizontu viděli pár aut zaparkovaných poblíž horkých pramenů, tak se nám do cesty postavila další překážka. Naše dodávka bude poprvé brodit řeku. Stmívalo se a z auta nebylo zřejmé, kudy řeku projet. Museli jsme vyskočit ven a zkusit v sandálech v ledové vodě odhadnout hloubku, abychom se vyhnuli velkým ostrým kamenům. Poslední, co bych tu chtěla zažít, by byla výměna pneumatiky.
Jezero Termas del Plomo
Pod jižní oblohou
K termálním pramenům jsme dorazili skoro za tmy. Spolu s námi tam parkovalo ještě jedno auto, ale v jezírku nikdo nebyl. Zabrali jsme si ho tedy pro sebe, a přestože voda nebyla nijak horká, strávili jsme v něm více než hodinu pozorováním myriád hvězd a nádherně viditelné Mléčné dráhy.
Pro Ivara to bylo poprvé, co viděl jižní hvězdnou oblohu. Nemohli jsme si vybrat lepší místo, kde začít naši cestu po Jižní Americe. Všechny starosti předchozích měsíců s balením, doděláváním dodávky a jejím posíláním přes oceán, prodejem bytu a veškerého majetku, stres z odjezdu i první cestovatelské trable byly rázem zapomenuty. Pro dny jako byl tento jsme se vydali za dobrodružstvím. A teď je čas vyrazit do Patagonie.
