Ovó kdesi uprostřed stepi

Ovó kdesi uprostřed stepi | foto: Petra Slavíková

Čtenáři cestují: Do Mongolska jsme si dojeli sami autem během prázdnin

  • 2
Někteří cestovatelé preferují samotu a opuštěnou přírodu, jiní si vychutnávají polehávání na pláži, další se hrnou za dobrodružstvím nebo se seznamují s místními obyvateli a jejich odlišnými zvyky. Čtenáři Vladimír Vodeničarov a Petra Slavíková se vydali objevovat krásu Mongolska s novým členem rodiny.

„A co třeba Mongolsko?" Když do naší cestovatelské rodiny přibyl další člen, přesněji Nissan Patrol K260, dostal tento nápad okamžitě jasnější obrysy. Bylo jasné, že náš nový mazlík má v sobě dostatek kuráže na to, aby takovou cestu zvládl. Přestože do Mongolska je to opravdu daleko a nebyli jsme si tak docela jisti, jestli nám bude stačit čas vymezený školními prázdninami, touha vydat se naprosto opačným směrem než doposud byla příliš silná. Evropa nám zkrátka začala být kapánek těsná.

A tak nastalo období nejrůznějších úprav a technických vylepšení, jako jsou vzduchové měchy na zadní nápravě, mechanické volnoběžky ARB, zesílené tyče řízení, hliníkové kryty zranitelných částí podvozku, zesílený rám, pevnostní prahy či tlumiče Ironman, šnorchl a naviják.

Altaj

Začátkem května jsme začali vyřizovat víza. Mongolské jsme získali bez problémů, s dobře míněnou radou: „Pozor, tam Gobi.“ Ale s ruským vízem už to taková legrace nebyla. Potřebovali jsme vízum se dvěma vstupy, jenže to se uděluje jen na 30 dní, a to bylo málo. Když nás potřetí vrátili, rozhodli jsme se svěřit cestovce, a do Mongolska vyráželi s Ruskem odklepnutým na celé tři měsíce!

S našimi cestami se to má tak, že začínají nikoli příjezdem do cíle, ale okamžikem, kdy se Brumbál odlepí od našeho klecanského plotu. A pak prostě jedeme. Kde se nám líbí, zastavíme, kde chceme, tam se vyspíme. Znovu a znovu, den za dnem zvědavě vyhlížíme nová dobrodružství. Díky tomuto způsobu cestování se často a dobrovolně dostáváme do míst, kam turisté nechodí a nejezdí.

Napište svůj cestopis

Potkáváme se s lidmi různých národností, zvyků a kultur. A máme díky tomu spoustu neuvěřitelných zážitků, často velmi dobrodružných. To všechno má pro nás jednoho společného jmenovatele: pocit naprosté svobody, volnosti a objevování. Mongolsko nám toho všeho nabídlo pořádnou hrst.

Ještě jsme ani pořádně nestačili vstřebat krásu ruské části Altaje a už jsme přijížděli do naprosto jiného kousku světa, kde slova dálka a volnost náhle dostávají zcela jiný rozměr. Tady obloha padá od obzoru k obzoru a vypadá jako velká modrá kopule. Večerní soumraky rozehrávají v pohasínající stepi neuvěřitelné hry barev a hvězdy se zdají být tak blízko, že by se jich člověk málem mohl dotknout.

Altaj – cestou k průsmyku Čike Taman

Ruská část cesty proběhla téměř bez problémů, až na malý okamžik, kdy nám před Kurganem v plné rychlostí bouchla zadní levá guma. Na hraniční přechod v ruské Tašantě jsme dorazili přesně podle plánu ve čtvrtek. Trochu nás zaskočilo, že ruská hranice byla zavřená, ale řekli jsme si, že tedy „holt počkáme do zítřka".

Zůstali jsme pět dní. Rusové by nás pustili, ale Mongolové si chytře protáhli konec nádamu (tradičního festivalu) až do neděle. Za tu dobu jsme stihli velmi náročnou družbu s trojicí Rusů, kteří do Mongolska mířili na „rybalku“, návštěvu jurty v zakázaném hraničním pásmu i nádherné noci ve stepi nedaleko města Koš Agači, přímo v místě, kudy, jak jsme zjistili později, zdejší pašeráci převádějí z Mongolska kradené krávy! V nedalekých kopcích se nám ještě podařilo najít nádherný zelený kámen, naše „Srdce Altaje".

Cesta Mongolskem byla plná úžasných míst, milých lidí, ozvěn minulosti a především nádherné přírody. A protože toho bylo opravdu hodně, představíme vám alespoň pár střípků.

Zažili jsme například ranní probuzení uprostřed nekonečné stepi v blízkosti orlů. Jen tak si seděli asi pět metrů od nás. Nadchla nás vesnice Zereg pod horami, jejichž vrcholky, sahající do výšky téměř 4 tisíc metrů, šplhaly až k vysoké obloze. Obdivovali jsme zlaté vážky a nekonečnou pláň s pichlavými keříčky saxaulu. Uhranuly nás bílé mraky, které vrhaly na okolní krajinu temné stíny. Pásy kopců a růžové svahy vzdálených hor.

Viděli jsme uprostřed potemnělé krajiny zvířecí pohřebiště plné ovčích a kozích hlav, rohů a kostí. Osamělou horu uprostřed moře saxaulů. Absolvovali jsme noc ve vyschlém říčním korytě, aby nás ráno probudila tlupa vynalézavých svišťů, kteří pobíhali po střeše auta a snažili se dostat dovnitř.

Osamělá hora v moři saxaulu

Na útesech Bayanzag, rudě planoucích v zapadajícím slunci, jsme se potkali s korejskou výpravou. Měli jsme i nečekanou ranní návštěvu – mongolského pastevce na motorce. Koukal na mě a usmíval se. Já koukala na něj a také se usmívala. A tak jsme tam spolu stáli, koukali se na sebe a bylo nám fajn.

Vystoupali jsme na zlaté duny Chongoryn Els, zažili písečnou bouři s oblohou jak s bránou do pekla. Navštívili jsme Ulánbátar, chrám Gandanu, obdivovali jsme shovívavý pohled 26 metrů vysoké sochy Avalókitéšvary i čtyřicet metrů vysokou jezdeckou sochu Čingischána z nerezové oceli.

Cestou k Planoucím útesům Bayanzag

A ještě zmíním jednu věc, která mě v této nádherné zemi nadchla. Po celém Mongolsku jsou na různých vyvýšeninách nebo křižovatkách cest rozesetá tzv. ovó, což jsou zvláštní hromady navršených kamenů, které občas připomínají hromadu odpadků. Kromě kamenů totiž často obsahují nejrůznější předměty: od mincí a bankovek přes keramické nádobky až po kravské hlavy, beraní rohy, nebo dokonce volant či odloženou berli. Ovšem zdání klame, lidé pokládají tyto věci na posvátné místo jako dar bohům za ochranu a přízeň na cestě. Před položením daru je však třeba si tuto možnost nejprve zasloužit, a to tím, že člověk třikrát celé ovó mlčky obejde kolem dokola po směru hodinových ručiček. Teprve potom může přidat svůj dárek k ostatním.

Lidé na tato místa pokládají také zářivě modré, žluté nebo bílé hedvábné šály, zvané chataki (khatag). Ty modré se v Mongolsku vidí nejčastěji a pro Mongoly představují věčně modré nebe. My jsme jednu takovou našli cestou do Gobi, zachycenou na pichlavých větvičkách saxaulu. Jaké štěstí! I my jsme zastavovali u každého ovó a poctivě je obcházeli, abychom mohli přihodit svůj kamínek nebo minci, ale modrý šátek jsme si nechali na památku a přivezli si ho domů.