Minulý cestopis o jízdě mongolským vlakem jsme zakončili na nádraží v Ulánbátaru. Budova má typický sovětský střih se spoustou štuků a velkými lustry. V čekárně je vyvěšena řada historických obrázků včetně prvního vlaku vyzdobeného portréty Stalina, Maa Ce-tunga a nějakého mongolského papaláše.
V bistru jsou na pultech vyložena jídla zabalená v celofánu a nachystaná na ohřev v mikrovlnce. Hranolky s kuřetem servírované tímto způsobem mě dost odrazují, takže vycházím do patra prozkoumat honosně vyhlížející restauraci. Jídelní lístek nemají (stejně bych mu nerozuměl) a číšník cosi hovoří o „soup and noodles“. Dostávám polévku plnou masa a jako druhý chod nudličky s masem, obojí výborné, v přepočtu za sto korun.
Vzhled uliček v širším centru
Před nádražím na mě čeká řidič z hostelu (tedy, rádi tu používají výraz „Guesthouse“), neboť odvoz mám zdarma. Zprvu jedeme po hlavních bulvárech, až najednou zahneme na blátivou cestu, do které ještě zasahuje uskladněný stavební materiál, a zastavíme u největšího domu v okolí – Gana’s Guest House and Tours.
Po prozkoumání si říkám, co jsem si to rezervoval za ratejnu. Že mám za oknem naházenou hromadu dřeva a postele jsou oprýskané, to by ani nevadilo, spal jsem v horším. Sice mě zarazila zima, ale jsem v nejchladnějším hlavním městě světa, přece kvůli zhýčkanému Čechovi nebudou v létě topit. Navíc mám dvě pořádné duchny.
Koupelna mi však vyrazí dech. Zprvu se zdá, že mám masážní sprchu, ovšem zdání klame. Je to jen skelet, ze kterého čouhají nefunkční trysky. Voda teče jedině z dodatečně přimontované sprchy u stropu. Aby celá podivná konstrukce držela, je podepřena dřevěnými špalíky a díry jsou vyplněny kousky polystyrenu. Sáhnu u toaletní mísy na jednu z krycích lišt, a zůstane mi v ruce. Jsou jen tak pohozené. Cena byla na druhou stranu nízká – patnáct dolarů za noc – a hodnocení vysoké. Asi od cestovatelských dobrodruhů, kteří se s nadšením vyspí i v příkopu. Trávit v tom pár dnů se mi moc nechce, ale jelikož stejně celý den pobíhám po městě a přicházím až večer, nakonec zůstávám.
Výhled na Ulánbátar z kopce Zaisan. Jurty střídají paneláky.
Zprvu odložím věci a mířím do ulic vyměnit nějaké peníze. Ochotná recepční mě nasměruje k jedné z hlavních ulic, kde má být hromada směnáren. Jenže jak se vlastně řekne směnárna v mongolštině? Všechno je tu pouze v místním jazyce a nikde nevidím jinak obvyklé signály – tabuli s kurzy či svítící displeje. Nakonec rezignuji a měním v bance. Paní přede mnou zaskládá úředníkův stůl balíky stodolarových bankovek. Připadám si trapně, měním dvacet dolarů na tugriky.
Zdejší měna mi přijde jako mimořádně nepraktická. Mince neexistují, platí se pouze bankovkami. Ta nejmenší má hodnotu 10 tugriků (necelých 10 haléřů) a největší 200 000 tugriků, tedy jen necelých 200 korun. Místní tak chodí s hromadami bankovek. Cizinci navíc komplikuje počítání skutečnost, že čísla jsou uvedena v nějakých pozměněných arabských číslech (nula je stejná, první číslice nikoli), takže jsem si bankovky vždycky musel při placení pořádně prohlídnout.
Ulánbátar je relativně mladým městem, založeným roku 1639. Jenže ještě dlouhou dobu od vzniku se jeho umístění měnilo a jedinou stálou zástavbu představovaly kláštery. První zděný dům evropského typu se objevil až začátkem dvacátého století. Všichni si pamatujeme Mongolsko jako velkou říši, které vládli nejrůznější chánové typu Čingischána, Kublajchána a dalších, ale to je záležitost vrcholného středověku. Poté se dostalo Mongolsko do čínského područí a setrvalo v něm až do oslabení Číny v roce 1911. Samostatnost si země udržela pouhých deset let, kdy se prakticky stala vazalem Sovětského svazu až do jeho rozpadu. Tehdy hlavní město dostalo svůj dnešní název, který v překladu znamená „Rudý hrdina“.
Suchbátarovo náměstí – státní opera a balet
Sovětští plánovači také rozvrhli dnešní Ulánbátar, včetně širokých prospektů a monumentálního Süchbátarova náměstí (Damdinii Süchbátar nebyl nikdo jiný než zakládající člen Mongolské národní revoluční strany, přezdívaný „mongolský Lenin“). Dnes má metropole na 1,4 milionu obyvatel (téměř polovinu ze tří milionů Mongolů) a jeho charakter neodpovídá ničemu, co známe z Evropy. Zatímco v centru naleznete i nové mrakodrapy bank a různých společností, o kousek dále odbočuje z prospektu hliněná cesta.
Všudypřítomným rysem tu jsou pochopitelně jurty. Nachází se na těch nejnemožnějších místech, třeba uprostřed panelákového sídliště, a zároveň tvoří i vlastní předměstské čtvrtě. Když se Mongol chce přestěhovat do metropole, jednoduše vezme jurtu a postaví ji na nejbližší volné místo za městem. Ještě nedávno nemělo město ani pojmenované ulice, lokace se prostě odvíjela od významného bodu v okolí.
Doprava je naprosto šílená. Obrovské množství aut nezvládají pohltit ani široké prospekty a tvoří se zácpy. Semafory sice fungují, ale doplňuje je strážník uprostřed křižovatky, který reguluje dopravu. Jeho smysl jsem nepochopil. Klidně jsme stáli i pět minut na místě, aniž bychom se pohnuli, zatímco jiné směry projely i dvakrát. To se řidičům pochopitelně nelíbí, takže samozřejmostí je na policistu troubit a zasypat ho nadávkami.
Zdejší měna mi přijde jako mimořádně nepraktická.
Interiér autobusu Hyundai
Ačkoli je největším obchodním mongolským partnerem Čína, její přítomnost v ulicích není moc znát. Naopak často jsou vidět jihokorejské vlajky včetně jihokorejských restaurací a výrobků v obchodech. V prodejnách najdete i evropské, ruské a japonské zboží, standardně jsou v nabídce evropské čokolády jako v každém našem obchodě. Zběžný pohled na auta napoví, že se jedná o japonské ojetiny – mají totiž volant vpravo, neboť v Japonsku se jezdí vlevo. Stará sovětská auta k vidění prakticky nejsou. Městské autobusy pochází ve většině případů z Jižní Koreje a sem se dostaly jako ojetiny. Nezbytná je výzdoba různými dečkami a záclonkami.
Ulánbátarskou městskou hromadnou dopravu doplňují vedle autobusů trolejbusy, které tu fungují teprve od roku 1987. Odbavení je kupodivu moderní, v četných stáncích označených symbolem „U Money“ si zakoupíte za 3 600 tugriků čipovou kartu, na kterou uložíte peníze a při nástupu do vozidla si „pípnete“. Jízdenka stojí 300 tugriků (3 Kč) v trolejbusu a 500 tugriků (5 Kč) v autobusu. Je možné platit i u řidiče, kterému podstrčíte pětisettugrikovou bankovku. Jízdenku ovšem nedostanete a řidič nejspíše ani žádné nemá. Otrlí cestující neměli problém cestovat načerno, i když na ně řidič hulákal. Než by zavolal policisty, prostě se jede dál.
I když je mongolská metropole poměrně mladá, neznamená to, že by nebylo co prozkoumat. Kousek od hostelu se na vyvýšenině vypíná klášter Gandantegchinlen, největší a nejvýznamnější v Mongolsku. Ten původní byl ovšem komunisty zničen, jedná se o jeho repliku. Nachází se tu nejvyšší socha na světě umístěná v interiéru o výšce 26,5 m. Mnichům zaplatím (jako jeden z mála) vstupné 4 000 tugriků (beru to jako humanitární příspěvek) a mohu se tak procházet kolem modlitebních válců. Alespoň pořizuji pár fotografií, ačkoli oficiálně se to může pouze za příplatek. Buddhů jsou tu celé vitríny a díky širokým šatům mi připomínají Pannu Marii. V areálu kláštera také objevuji knihovnu, náboženské školy a mnicha, který na věži právě tříská do gongu.
Suchbátarovo náměstí a budova parlamentu. Uprostřed je socha Čingischána.
Suchbátarovo náměstí
Centrální Süchbátarovo náměstí je plné svateb, tradicí se stalo fotografování u Čingischánovy sochy. Trůní uprostřed kolonády, obklopen svými generály na koních, a na okrajích se nalézají další chánové. Kolonáda tvoří zadní stěnu parlamentu a až do roku 2005 zde bylo mauzoleum s komunistickými papaláši, které zbořili. Naproti na Čingischána mává z koně komunistický revolucionář Damdinii Süchbátar, který mi spíš připomíná čínského mandarína. Náměstí je obklopeno budovami sovětského střihu (opera, kulturní dům, univerzita, muzea) a moderní výstavbou.
Vydávám se k paláci Bogd Khaan, sídlu mongolského vládce, osmého Bogd-chána (Bogdgegéna), vládnoucímu v letech 1911–1921. Původem Tibeťan byl považován za osmé vtělení buddhy Čänräziga. Jelikož byl areál prohlášen po uchvácení moci komunisty za muzeum, dochoval se nám jako jeden z mála v původní podobě. Největší světskou stavbou je Zimní palác, nápadně připomínající ruský styl staveb – byl totiž darem cara Nikolaje II.
Ve čtvrti Zaisan se na stejnojmenném kopci vypíná památník věnovaný Sovětské armádě. Je z něj především výhled na celé město – všude panelák, jurta, panelák, jurta… Moderní budovy tu rostou jak houby po dešti.
U pomníku místní mladík nabízí fotografování s orlem. Vlastně se vůbec nevnucuje, pokud fotku chcete, musíte mu říct. Byl jsem sice v Mongolsku krátce, ale nestalo se mi, že by mě někdo lákal do „turistických pastí“, něco vnucoval či naháněl do nějakého obchodu. Mongolové v tomto mají prostě jinou náturu. Pouze v centru ke mně přišel jakýsi otrhaný chlap, který však nabízel staré mongolské mince výměnou za české koruny. Bohužel u sebe nosím jen to nejnutnější, takže výměna neproběhla.
Pomník druhé světové války v Ulánbátaru
Každý průvodce a různé brožury vás „straší“ četností kapesních krádeží, taktéž se nedoporučuje chodit po ulicích po setmění. Vzhledem k tomu, že naše ulice osvětlení ani neměla a cesta tmou po hliněné cestě by nemusela dopadnout dobře, má taková rada své opodstatnění. Rozhodně je však dobré vyhnout se opilcům, kteří jsou relativně častí a tváří se, že by rádi někomu jednu vrazili. V metropoli se též příležitostně vyskytují rasistické útoky, zaměřené hlavně na Číňany, tak snad „bílá tlama“ nebude nikoho dráždit.
Zpět do vlasti se vracím letadlem, přece jen vlakem by to bylo příliš dlouhé a stačilo mi to jednou pro cestu tam. Hostel nabízí odvoz za dvacet dolarů, což se mi zdá trochu předražené – taxíky jezdí zhruba za půlku. Můžete však využít i MHD, a pak vás to přijde na v přepočtu pět korun. Na letiště jezdí linka Ч:7 (Č:4), která zastavuje v centru u Národní knihovny. Po osmi hodinách letu přistávám v Berlíně a zůstává mi spousta zajímavých zážitků z cesty vlakem z Česka do Mongolska.
