To byl ale hec! Vypravit se se známým pražským poutníkem Petrem Binderem alias Hrochem pěšky z Prahy na Horní hrad u Stráže nad Ohří. Celkem 177 kilometrů, to vše bez spaní a za tři dny. Vyrážíme!
Auto - jistota i pokušení
Co mě uklidňuje, je fakt, že s námi po celou dobu jede auto. Veze nám věci, dostatek jídla a pití, takže neneseme žádný náklad. "Bude-li opravdu nejhůř, povezu se," chlácholím se při cestě Prahou.
Na okraji města, v Šárce, kde se odpojují první znavení, máme v nohách 22 kilometrů. Teprve. Nikdo pořádně netuší, co všechno nás ještě čeká. Ale jde se dál.
Uf Uf..."Že nás čeká už jen 140 km? To moc neuklidní..." |
Za prvních jedenáct hodin putování máme za sebou 40,8 kilometru. Přestávám cítit záda a na patě pravé nohy cítím první puchýře. Uklidňovat se faktem, že nás čeká už jen pouhých 140 kilometrů, se zdá jako naprostá šílenost.
Úsek přes Karlův most
Noc první - ztrácíme pár lidí
Na padesátém kilometru nastává tma. Nasazujeme si čelní svítilny, já si beru i reflexní vestu. Teď to bude těžké.
S tmou přichází i pěkná zima. Abychom zůstali při vědomí, dáváme si speciální žvýkačky s vysokou dávkou kofeinu. Procházíme nejrůznějšími vesničkami, všude se spí. Nikde ani pes neštěkne, nikde ani ptáček nezazpívá. Ticho. Na 59. kilometru nás opouštějí další dva.
Jeden se ukládá ke spánku do auta, druhý se loučí úplně a jede domů. Připadám si jako ve válce, kde na každém kroku odepisujete své padlé kamarády.
Studenou noc konečně střídá den. Na náměstí obce Peruc, kam jsme se nad ránem dotrmáceli, si dáváme zaslouženou snídani a odpočíváme. Opájíme se pomalu vycházejícím sluníčkem a svá bolavá těla připravujeme na další kilometry. Vstříc druhému dni, i když ten první pro nás vlastně ani neskončil.
V Lounech pak přicházíme o dalšího člověka, zničené nohy mu už nedovolují pokračovat. Naopak se k nám znova vracejí ti, kdo se vezli autem. My, kdo zatím stále putujeme bez přestání, jsme už jen tři. Poutník Hroch, já a kamarád Jirka. K poledni konečně překonáváme stý kilometr.
Autor článku se už s poněkud šíleným výrazem občerstvuje v Žatci.
Perný den horší než studená noc
Poutník HrochPetr Binder řečený Hroch vymyslel projekt Putování hrocha jako charitativní akci na pomoc neziskovým organizacím. S putovanihrocha.cz se můžete vypravit na některou z jeho akcí.  Petr Binder alias Hroch |
Slunce do nás praží, a tak se neustále snažíme vyhledávat stín. V noci jsem se těšil na den, teď na noc. Pijeme co nejvíc vody a snažíme se dopovat cukry. Ty člověk potřebuje, aby neztratil energii a nedošlo třeba ke svalovým křečím.
Jsme na 125. kilometru a zvolna se šeří. Už ani nevím, čím to je, že ještě jdu. Snažím se povídat si s ostatními, ale moc mi to nejde. Nohy a záda už vůbec necítím.
Za chvíli je tma, a tak znova rozsvěcíme svítilny. Zase ty nekonečné chvíle plné ticha, kdy se jen soustředím na to něco malého, co zůstalo někde ve mně a nechce, abych to vzdal.
Začínám si sám se sebou povídat, chvílemi si zpívám.
Všude samá tma. Jediné, co vnímám, je kužel světla z mé čelovky, dopadající na kamenitou, nerovnou cestu. Docházíme k hrázi Nechranické přehrady, odkud se pak zamíří na Kadaň.
V nohách máme 137 kilometrů. Pauza. Naprosto vyčerpán lehám na okraj silnice.
Posílení v Kadani
Zastávka v Lounech
Začínám kolabovat
Třídenní výlet
|
Dívám se na hvězdy a zvažuji, zda to už raději celé nevzdát. Už jsem toho přece dokázal dost, zabalit to tady a teď nebude žádná ostuda... Náhle slyším Hrochův hlas: "Jdeme dál, lidi. Kdo chce jet autem, ať tu zůstane, zbytek vyrážíme." Ach ne. Musím se rozhodnout.
Jít, trpět a možná dokázat nemožné, nebo zůstat a hezky v pohodlí spát. Veškerou svou sílu tedy vynakládám na to, abych se znova postavil na nohy.
Vidím, jak část lidí zalézá do auta a zbytek se pěšky ztrácí ve tmě. Konec rozmýšlení, jdu dál.
Znova se dávám do pohybu a na svých těžkých nohách se snažím dohnat ostatní. To už se mi ale začíná lehce motat hlava. Že by totální vyčerpání? Hlava se mi točí čím dál víc a já cítím, jak se mi podlamují nohy. Jdu k zemi. Pokouším se neztratit rovnováhu a rukama se opírám o chladný asfalt. Opatrně si lehám do středu vozovky a snažím se nabrat dech. Ostatní ze skupiny se ke mně sklání a dávají mi napít.
Dostává se mi i hroznového cukru, jablka a bundy na zahřátí. Tohle už není žádná sranda, tohle je hazard se zdravím. Ještě asi 15 minut na zemi odpočívám. Pak kupodivu znova vstávám a vyrážím. Až do Kadaně jdu hlemýždí rychlostí, během které se bolestí držím za bedra a nohy mám v jednom ohni.
K ránu před svítáním se konečně dostáváme na náměstí onoho vytouženého města. Padám na jednu z místních laviček. Za sebou máme 151 kilometrů.
Už jsme jen dva poslední
Co je třeba
|
Mrzí mě, že to po tom všem chce v Kadani Jirka skončit. Má toho dost. Hroch se ho pokouší přemluvit, ale marně. Zůstáváme už jen dva, doprovázeni kamarády, kteří se připojovali během noci.
Vyrážíme na poslední část dlouhou 26 kilometrů, z Kadaně na Horní Hrad. Počítám kilometry a představuju si, jak ležím někde v trávě na Horním Hradě.
Kousek před cílem
Erik a Hroch připíjejí na úspěch expedice.
Poslední vesničky, poslední louky a lesy... už jsme skoro tam. Procházíme Stráží nad Ohří, za chvíli mezi stromy vidím hradby. K bráně zbývá vyšlapat poslední kopeček. Už to zvládnu. Symbolicky se k nám znova přidávají ti, kteří jeli autem, a nahoru jdeme všichni.
Výšlap nám zabírá skoro půl hodiny. Když procházíme hradní branou, vítá nás hradní pán se svou paní, kejklíři a muzikanti. Máme za sebou ohromných 177 kilometrů. A já jeden z největších zážitků svého života. Šťasten a vysílen padám do trávy.
