V krkonošském Rokytnu stojí ve svahu na úpatí hor malá osmiboká bílá kaplička. Právě tady se odehrávají stěžejní scény filmu Krakonoš a lyžníci. Dva kluci a pak učitel a lesník v podání Ondřeje Havelky a Miroslava Vladyky se tam prohánějí na dřevěných lyžích a padají za zvuků geniální hudby Petra Hapky. „Vynález je to čerchmantský,“ říká učitel roztomilou češtinou. A následně kopec překřtí na „Krakonošovu posteli“. Každou chvíli trčí něčí nohy s lyžemi ze sněhu a já nechápu, že je v tom filmu nezlomili (ty nohy i ty lyže).
Začíná tam i naučná stezka Krakonoš a lyžníci, která vede nahoru do hor směrem na boudy Dvoračky. Stoupám do svahu a dozvídám se třeba, že v Rokytnici vozil lyžaře první vlek u nás nebo že jeden z průkopníků lyžování si změnil jméno na Aleš Lyžec.
Na louce nad Rokytnicí u kapličky ve filmu děti i učitel s hajným lyžují, sáňkují a padají.
Děj filmu je v kostce takový, že dvojice školáků pomůže pašerákovi v podání Karla Heřmánka, který prchá před finanční stráží, a dostane za to od něj lyže. Ve stejné době se učí lyžovat i hraběcí myslivci a film končí velkolepou kostýmovanou jízdou s Krakonošem na saních, která se dodnes odehrává v březnu v sousedním Harrachově.
Zpocený dorážím na Dvoračky. Vůbec nechápu, jak by tudy mohli chodit hoši denně do školy v údolí, když to je snad nejhorší kopec v celých Krkonoších. Na pěti kilometrech člověk vystoupá víc jak 500 výškových metrů.
Pustil jsem si znovu kvůli psaní tohoto textu film Krakonoš a lyžníci. První, co mě „praštilo přes nos“, byla krajina pokrytá sněhem a mocné závěje i ve vesnicích, mnohem vyšší než potkáváme dneska.
Pašerácká stezka
Z Dvoraček, samoty s pěti chatami, se pořád otevírá stejný úchvatný výhled dolů do Podkrkonoší (jsou vidět v dálce i Trosky), jako měl před sebou pašerák na lyžích v podobě Karla Heřmánka, když zmizel v údolí se zvoláním: „Dobře se vám odměním!“
Možná větším magnetem než výhled je tu horská chata Štumpovka, kde má personál navzdory obrovské kapacitě lokálu raketovou rychlost. Za dvě minuty jsem dostal menu, za další dvě minuty čaj, za pět minut lívance s borůvkami a šlehačkou, za dalších 20 minut už jsem byl zase na sněhu. Tak jsem si sedl na chvíli aspoň na lavičku s nápisem „Odpočiň si“ před vchodem.
Pohled z chalupy na Dvoračkách dolů do údolí na úpatí Krkonoš
Hrdinové filmu bydleli v nejvýchodnější chalupě Dvoraček, kde je stanice horské služby. Akorát kdyby měl pašerák na lyžích přecházet hory (v zimě) zrovna kolem Dvoraček jako ve filmu, tak by to podle mě byl spíš sebevrah. Dál směrem do Slezska je jeden z nejvyšších krkonošských hřebenů s Kotlem a pasti v podobě Kotelních jam. Ale třeba to byl fakt Krakonoš a všechno přeletěl.
Z Jizerky do Pasek
Proč ten film Češi tak milují? Podle mě je to esence naší romantické představy o Krkonoších, která dávno vzala za své a nahradil ji Špindl s předraženým čajem, grogem a borůvkovými knedlíky. Ale na plátně pořád vidíte ty chaloupky, moře sněhu, lidi, kteří ještě věřili v Krakonoše a takovou tu starosvětskou poetiku.
Kdyby někdo chtěl opravdu putovat po filmových místech Krakonoše a lyžníků, nachodil by desítky kilometrů. Filmový kostel stojí v Roprachticích u Vysokého nad Jizerou, sklárna je dnešní Penzion Sklárna na Jizerce v Jizerských horách a školní budova se točila v Pasekách nad Jizerou.
Ve filmu se objevuje i kostel v Roprachticích u Jilemnice, i když v zimních kulisách.
Historická školní budova v Pasekách nad Jizerou si ve filmu také „zahrála“. Učil tam buditel Věnceslav Metelka.
Ve filmu je i hospoda U Trompetra, kde horalové secvičují ochotnické divadlo, protože mají přijet „milovníci hor až z Prahy!“ „Až z Prahy?“ zeptá se tam někdo udiveně hospodského. Zajímavé je, že takový název krčmy fakt v kraji existoval, ale až v Bedřichově nad Libercem, protože tam pan hostinský vyprovázel se zavíračkou hosty hrou na trubku. Interiéry filmové hospody u Trompetra se každopádně natáčely ve skutečné hospodě „Mexiko“ ve Sklenařicích.
Vichr z hor
Kolář, mistr Vichr, který ve filmu „okopíruje“ norský vynález a začne chrlit české lyže, také existoval. Jeho předobrazem byl zřejmě kolář Bedřich Soukup, který první české „ski“ opravdu vyrobil, ovšem ne v Rokytnici, ale nedaleké Horní Branné u Jilemnice. Tak jsem se vydal i tam, protože je tam dnes muzeum věnované lyžování a dějinám Krkonoš.
V expozici nechyběla figura Krakonoše, nezbytný vycpaný jezevec a liška jako v každém muzeu, ale měly tam i jiné rarity. Mezi první českými lyžaři, kteří se zúčastnili prvních zimních olympijských her v Chamonix přesně před 100 lety, byli totiž lyžaři z Branné. V muzeu byl i diplom jednoho z nich podepsaný Pierrem Coubertinem.
Socha koláře Soukupa, který v Horní Branné vyráběl první lyže, stojí v parčíku u místního muzea.
V muzeu je také položená k prolistování podkrkonošská kuchařka, kde mě zaujal recept na „pivní polívku s rozinkami“. Začíná: „Do vody dáme vařit deset deka rozinek a obsah půl lahve piva. V druhé půlce rozkvedláme čtyři lžíce mouky...“ Tak dobrou chuť.
Raději zpátky k filmu. Na konci děje přijíždí na scénu na horskou slavnost nejen Krakonoš, ale i „hrabě Vajnar“, přestože správně by to měl být samozřejmě Jan Nepomuk František Harrach. Cvakne spoušť prvního foťáku a zima i film končí. To už mám většinou vlhké oči, že éra lyžníků je nenávratně pryč.
