Záběry do sestřihu Česká příroda 2020 jsem sbíral od března do konce září. Přesný počet odpracovaných hodin spočítat nedokážu, ale s kamerou jsem do terénu vyrazil celkem 83krát. Někdy jen na krátkou chvíli, jindy na několik dní. Ještě více času než v přírodě trávím na židli u počítače a při zpracování záběrů svádím nerovný souboj s jejich objemem.
Sezonu jsem zakončil filmováním jelení říje na Šumavě, kam se pravidelně a s láskou vracím. Většina záběrů pochází z jižní Moravy, kde celý život bydlím. Málokdy mám potřebu vyrážet za zvířaty na jiná místa v republice, protože z hlediska biodiverzity se jižní Moravě máloco vyrovná.
Spousta lidí se ptá, jestli tu vůbec ještě mám co natáčet, ale otázka je pro mě skoro až komická. V okruhu 100 km okolo mého bydliště se děje tolik věcí, které jsem ještě nikdy neviděl (natož pak nafilmoval), že tu mám na spoustu let dopředu o práci postaráno.
Letos jsem se zaměřil zejména na téma, které je velmi lákavé, a přitom bylo v mém archivu dosud zastoupeno sporadicky – snažil jsem se ulovit co nejvíce zpívajících ptáků. Tato disciplína je ovšem záludná. Nejprve je potřeba vytipovat vhodnou lokalitu, najít požadovaný ptačí druh, mít štěstí na nebojácného a spolupracujícího jedince, dostat ho do hledáčku na vzdálenost několika málo metrů a zejména taky trefit ideální akustické podmínky.
Nesmí foukat vítr, nesmějí štěkat psi, nesmí hučet blízká silnice, nesmí jet vlak ani letět letadlo... Povedený výsledek za to stojí, protože zpěv ptáků je akce, kterou fotografie zachytit nedokáže.
Štěstí při natáčení
Filmařské plány se během jara mění každým dnem. Záleží zejména na počasí a na příležitostech, které se mi podaří objevit. Jedno červnové ráno jsem například vyrazil k jihomoravským Valticím filmovat bramborníčky.
Vyhlédl jsem si zarostlý úhor, kde ptáci poletovali, a chtěl si uprostřed divoké džungle rostlin postavit maskovací stan. Ještě štěstí, že jsem přijel až po rozednění a cestou koukal pod nohy! Na každém druhém stéble trávy totiž svítil zámotek zápřednic jedovatých, které hlídaly svá vajíčka a rozzuřeně vybíhaly z pavučin, aby daly narušiteli co proto.
Natáčení jelení říje na Šumavě
Když si představím, že bych úkryt postavil ještě za tmy a zápřednice na sebe uvnitř stanu nevědomky poštval, asi bych na to ráno nevzpomínal v dobrém. Kousnutí těchto pavouků totiž bolí podobně jako bodnutí včely. Nenechal jsem si ovšem zkazit náladu, namísto stanu jsem vytáhl makro vybavení a celé ráno strávil filmováním zápřednic.
Obecně je v naší přírodě celkem bezpečno. Když z klečové houštiny přímo před kameru vyleze statný jelen a naplno zatroubí, tak je sice v člověku malá dušička, ale reálně se není čeho obávat. Větší nebezpečí můžou představovat jedině bachyně divokých prasat, které chrání svá selátka, ale ani ty nikdy neútočí bezdůvodně.
Při natáčení cvrčilky slavíkové, kdy jsem tři hodiny bez pohnutí stál v holínkách na okraji močálu, ke mně vítr z blízkého rákosí každou chvilku donesl štiplavý pach divočáků. Stál jsem jen několik metrů od nich a museli o mně stoprocentně vědět. V úkrytu se ovšem cítili bezpečně, takže jsme si každý všímali svého a navzájem si nepřekáželi. Odejít odtamtud nešlo, po zpívající cvrčilce jsem prahl už několik let
Další videa Lukáše Picha v rozlišení 4K najdete na jeho youtube kanále. Facebookové stránky autora najdete zde.
