Klíč cvakne v zámku a brána se s ostrým vrznutím otevře. Není zvyklá na příchod návštěvníků a možná ani nechce rušit klid čtyř tisíc dvěma stům pohřbených lidí.
Se smíšenými pocity vstupuji na „hřbitov bláznů“, na tajemné místo, které je údajně prostoupeno nejvíce negativní energií v Čechách. Strašidelně už vypadají samotné stromy. Jejich přerostlé větve trčí do stran a vypadají spíš jak dlouhé kořeny obrácené vzhůru. Půdu, zdi i stromy pokrývá břečťan, který tu tvoří jednolitý zelený koberec. Ale když se pořádně rozhlédnu, vidím terénní vlny starých hrobů a pár náhrobků. Většina z nich byla po sametové revoluci ukradena, stejně jako všechny železné tabulky, kříže a další kovové věci.
Bohnický ústavní hřbitov byl zřízen v roce 1909 jako součást Ústavu pro choromyslné. Sloužil k pohřbívání zesnulých pacientů, ročně se zde uskutečnilo kolem osmdesáti pohřbů. Stal se ovšem i místem posledního odpočinku jejich ošetřovatelů a sester. Rakve vyráběli samotní chovanci v rámci své pracovní terapie a pochovávali v nich své druhy. Správa ústavu hroby číslovala železnými destičkami a jména zapisovala do knihy zesnulých.
 |
Hřbitov nebyl velký, proto se tu šetřilo místem. Těla byla často pohřbívána hromadně a do tří vrstev. Pohřby většinou proběhly bez obřadů, rodiny se ke svým choromyslným příbuzným obvykle nehlásily, a hroby tak zůstaly bez náhrobků.
Mezinárodní pohřebiště
Na hřbitově se nejvíc pohřbívalo během první světové války. Svůj věčný klid zde našli zajatci ze Srbska, Bosny, Ruska a velké množství rakousko-uherských vojáků, kteří zemřeli v nedaleké léčebně poté, co v průběhu války přišli o rozum a museli být hospitalizováni.
Leží zde také čtyřicet osm italských choromyslných, kteří se do Bohnic dostali v roce 1916 poté, co psychiatrickou léčebnu v severoitalském městě Pergine Valsugana za první světové války evakuovali. Pět set pacientů rozmístili po ústavech v celém Rakousku-Uhersku, přičemž stovka z nich byla převezena do Prahy. Někteří z nich se nakazili tyfem, zemřeli a byli pochováni na bohnickém hřbitově.
Pomník vojákům padlým v 1. světové válce je značné poničený včetně kříže nahoře.
Na památku těchto nešťastníků visely vedle vchodu do kaple dvě mramorové desky, které ve třicátých letech minulého století osobně zaplatil italský diktátor Benito Mussolini. Pod nimi stály měděné skříňky s hlínou ze hřbitova v Trentinu, jež Italy spojovaly s jejich rodnou zemí.
Na krchově ovšem také na věky spí nepohodlní dědicové, příliš dlouho žijící bohaté tetičky, nemanželské děti a v jihozápadním rohu pohřebiště násilníci a vrazi. Jedna z teorií tvrdí, že zde byl pohřben atentátník na arcivévodu Ferdinanda d’Este, Gavrilo Princip. Bosenskosrbský aktivista zemřel v roce 1918 na tuberkulózu v pevnostním vězení v Terezíně a za tři dny byl prý uložen do země na bohnickém hřbitově, což byl záměr rakouských úřadů, kteří chtěli Principa tajně pohřbít, aby nikdo nemohl navštěvovat jeho hrob.
Polorozpadlou hřbitovní kapli zdobí jako dva sloupy staré topoly.
Další údajným vrahem, jež spočívá na hřbitově, je četař Pavlíček, který se v roce 1936 přihlásil k vraždě prostitutky Otýlie Vranské, jejíž rozčtvrcené tělo bylo nalezeno ve vlaku ve dvou cestovních kufrech. Jedna z nejzáhadnějších vražd v tehdejším Československu však dosud nebyla objasněna. Pavlíček se oběsil a vyšetřování nepotvrdilo, zda byl skutečným viníkem.
Na hřbitov se také v limuzíně v roce 1996 vydala baronka Margaret Thatcherová. Hrobníci pro ni exhumovali blíže neurčené ostatky, které si odvezla do Británie. Prý patřily někomu z dobrodružných předků jejího manžela Denise.
Hřbitov bývá označován jako místo s nejvíce negativní energií v České republice a místo, kde se dějí záhadné věci. Přispěly k tomu jak legendy, vyvolávači duchů, jež zde navazovali kontakt se zemřelými, tak i polorozpadlá hřbitovní kaple. V ní v sedmdesátých až osmdesátých letech dvacátého století probíhaly satanistické rituály. Dokonce zde tehdy provedla zátah Veřejná bezpečnost a vyznavače ďábla zadržela za hanobení místa.
Uvnitř kaple se v 70. – 80. letech minulého století konaly satanské rituály.
Kaple, za níž je márnice a podzemní chodba, ve které se skladovalo vápno pro pohřbívání lidí, zaujala i Miloše Formana. Režisér u ní natáčel scénu filmu Amadeus, kdy ze svatostánku vyjdou tři muži a pohřbí Mozarta do hromadného hrobu.
Ledničky mezi zesnulými
Hřbitov o rozloze zhruba dvou a půl hektaru fungoval do roku 1951. O dvanáct let později jej převzala Pohřební služba hlavního města Prahy, která jej nevyužívala, a celý prostor zpustl. Následně patřil ministerstvu zdravotnictví a poté byl jako nepotřebný majetek předán Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Vzhledem ke stavu hřbitova a riziku úrazu (například padající zdivo z kaple, neořezané větve stromů) jej úředníci pro veřejnost uzavřeli. Teď se však začíná blýskat na lepší časy, protože ÚZSVM oznámil, že je připraven bezúplatně hřbitov převést na městskou část Praha 8.
Celý hřbitov je zcela porostlý břečťanem.
„O hřbitov jsem se začal starat před dvanácti lety jako dobrovolník, společně s dalšími lidmi jsme celý prostor vyčistili a odvezli více jak pětatřicet tun odpadu, včetně ledniček. Pak jsem požádal Prahu 8 o uskutečnění převodu pod městskou část. Měl jsem obavy, aby se hřbitov nedostal do veřejné dražby. Celá záležitost se táhla několik let a nepomohlo mi v tom ani zvolení do funkce místostarosty Prahy 8. Až teď po šesti letech od prvního jednání, Rada hlavního města Prahy tento krok schválila a umožnila převod ze státu jako nepotřebný majetek,“ vypráví Jiří Vítek, bývalý profesionální hasič.
„Jakmile se vše administrativně vyřeší, pustíme se do oprav bran, provedeme úklid a prořežeme náletové dřeviny. Plánujeme vypracovat projekt na rekonstrukci kapličky, aby byl ponechán její genius loci a opravit mohylu věnovanou vojákům zemřelým v první světové válce. Poté bychom chtěli hřbitov otevřít veřejnosti. Rád bych na něm také dělal komentované prohlídky, protože je mojí srdeční záležitostí,“ dodává zastupitel.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hoditNa hřbitov se dostanete autobusem číslo 236. Vystupte na zastávce U Drahaně a poté pokračujte pěšky stejnojmennou ulicí kolem zahrádkářské kolonie. Zhruba po jednom a půl kilometru dorazíte k hlavní bráně hřbitova. Bohnický hřbitov je v současnosti pro veřejnost uzavřen, nicméně se můžete projít okolo hřbitovních zdí a branami nahlédnout dovnitř. Od hřbitova pak můžete pokračovat na výlet do Bohnického údolí nebo do přírodního parku Drahaň – Troja |
