Rozlohou jsou zdejší hory u hranic s Polskem nevelké, cyklistům a turistům však nabízejí mnoho neasfaltových cest, vedoucích hezkou přírodou. Krajina je kopcovitá, lesy husté a hluboké - na rozdíl od jiných oblastí je tu nedrancují těžařské firmy.
Vyrážíme z Vojtovic, malé vesničky ležící kousek od hlavní silnice mezi Žulovou a Javorníkem. Možnosti občerstvení cestou jsou nevalné. Kromě pár studánek, hospody v Travné a kiosku nad Travnou jsou hospody a restaurace jen v Javorníku, proto si proviant bereme s sebou.
Jako vždy se snažíme vyhnout cestám s asfaltovým povrchem a kromě pár krátkých přejezdů se nám to daří. Na vybranou je tu celé spektrum cest od širokých štěrkových, přes neznatelné, zarostlé vysokou trávou, až po úzké pěšinky mezi borůvčím.
Zaniklé Hraničky
Údolím Vojtovického potoka stoupáme čtyři a půl kilometru, až dojedeme na velkou louku u bývalých Hraniček. Ty byly založeny kolem roku 1785 a bydlely tu pouze německé rodiny. V době největšího rozkvětu tu ve 27 domech bydlelo 281 obyvatel, koncem 19. století začalo lidí ubývat a v roce 1921 tu žilo už jen 192 obyvatel. Po odsunu v roce 1945 zůstaly ve vsi jen čtyři rodiny, v roce 1949 byli všichni obyvatelé vystěhováni.
Louky, na kterých dříve stávala obec Hraničky.
Zánik vesnice urychlili obyvatelé sousedních Nových Vilémovic včetně početné komunity dosídlených Řeků, kteří rozebrali a odnesli vše, co mělo nějaký užitek.
V roce 1960 ženisté vyhodili do povětří místní kostel a tak byla zkáza dokonána.
Jen náhodou se podařilo lesnímu dělníkovi Franzi Schlegelovi nastěhovat do svého domu, který díky tomu zůstal stát až do dnešních dnů. Smutný osud, ale pro příhraniční oblasti naší republiky dost typický.
Zajatecké tábory a pašování přes hranice
Mineme horní okraj Nových Vilémovic a dostaneme se na rozcestí u vrchu Vábný. Kousek odtud je tabule, připomínající, že zde stál za druhé světové války jeden z mnoha zajateckých táborů. Těch bylo na Jesenicku okolo čtyřiceti a během války jimi prošlo přes 6 000 zajatců - 2 500 sovětských, 2 000 Angličanů, 1 000 Francouzů a 500 Poláků.
Kromě toho bylo na nucené práce ve zdejších lesích, kamenolomech, dílnách a pilách nasazeno okolo 4 000 dělníků. Postavení zajatců bylo různé, k Angličanům a Francouzům se Němci chovali poměrně ohleduplně, Poláci a sovětští zajatci trpěli nedostatkem jídla a nelidskými pracovními podmínkami.
Kousek za bývalým zajateckým táborem odbočíme na modrou značku a stoupáme až k hraničnímu přechodu v Černém Koutě. Tady si prohlédneme další informační tabuli, popisující poslední pašování samizdatů z Polska 18. listopadu 1989. Na Koníček, kde je další infopanel s fotografií zamračeného Václava Havla, jedeme po úzké pěšince, lemované borůvčím.
Je to trochu jízda zručnosti a taky je tu neobvyklé množství much, které sem zřejmě zabloudily z nedalekých pastvin. Z Koníčku sjedeme do Zálesí, staršího muže, stojícího u chalupy s vrtačkou (je víkend, zvelebují se chaty a chalupy), se zeptáme na nejbližší hospodu. Je dole v Travné, ale to bychom pak museli hodně stoupat zpátky na hřeben, proto se rozhodneme najíst se až v Javorníku.
Cykloseriál
|
Trasa v Rychlebských horách je poslední částí Bikerská divočina
Nad Travnou mineme kiosek, obležený polskými důchodci a vydáme se k rozcestí Pod Bílou Skálou, odkud už budeme sledovat červenou přes Javorník a Rychleby zpátky k Hraničkám.
Od rozcestí Pod Bílou Skálou je to kousek k Vysokému (nebo Vysokému kameni), kde se po kamenných schodech dostaneme na vrchol mohutného kamenného suku s překrásnou vyhlídkou na vrcholy okolních kopců.
Vyhlídka na Vysokém
K Hájovně na Hoštickém potoce jedeme z kopce, ale je to místy taková divočina, že sjezd neriskujeme, ale jinak je to ten správný terén na to, abyste si ověřili své bikerské dovednosti. Od hájovny už vede široká cesta, která před Javorníkem přechází v úzkou asfaltovou silnici.
Hospoda, která nezklame
Při hledání restaurace, kde nabízejí teplá jídla, jsme zpočátku neúspěšní, jeden z místních starších občanů nám dokonce nabízí ke koupi kilo voňavých párků, které před chvílí koupil výhodně na trhu v Polsku, protože tu prý nikde moc nevaří. Ale nakonec nám ukáže cestu k Taverně, kam sice nechodí, protože je tam draho, ale prý tam dobře vaří. A měl pravdu.
Kromě mísy různých mas jsme si v česko-polském menu vybrali palačinky s mákem a máslem a zmrzlinu s čerstvými jahodami a rozhodně jsme nebyli zklamáni. Cena sice nebyla jako v bufetu, ale zas tak hrozné to nebylo.
Zastávka v Javorníku
Název města je původu slovanského, je odvozen od přídavného jména javorný. Archeologické nálezy kamenných sekerek v blízkém okolí dokládají již pravěké osídlení. První písemná zmínka je z roku 1290, kdy je v soupisu majetku vratislavského biskupství zmíněna ves Jawornik.
Zdejší hrad byl postaven na přelomu 13. a 14. století.
Co se týče novodobé historie, převážně německé obyvatelstvo nepřivítalo s nadšením vznik Československé republiky, na demonstracích lidé žádali o připojení k Německu. Těsně před válkou pak německé provokace vyústily ve vraždu dvou členů finanční stráže. Poválečné dosídlení Javorníku příliš neprospělo a v současnosti žije město hlavně z turistického ruchu.
Stáhněte si trasuProjetou trasu si můžete stáhnout do programu Google Earth ZDE. Pro ostatní mapové programy stahujte ve formátu GPX ZDE. |
Romantika v Račím údolí
Na hrad Rychleby se dostaneme kolem Čertových kazatelen po červené. Čertovy kazatelny, to je romantická skalní vyhlídka na Račí údolí se zachovalým původním pralesním porostem. Byla to oblíbená zastávka již v samých počátcích turismu u nás.
Pohled do Račího údolí
Hrad Rychleby byl pravděpodobně postaven počátkem 14. století na ochranu stezky, vedoucí z Javorníku do Kladska. Na protější straně Račího údolí jej doplňovalo menší opevnění, zvané dnes Pustý zámek. Hrad se poměrně brzy stal zříceninou, asi v 15.století.
Ve století 19. došlo k částečné rekonstrukci a z trosek se stala pěkná, romantická zřícenina. Na rozsáhlejší obnovu, plánovanou začátkem 20. století spolu s obnovou hradu Edelštejn ve Zlatohorské vrchovině, se nepodařilo sehnat dostatek financí.
Po červené značce se z Račího údolí pod zříceninou dostaneme kolem Červeného dolu přes Nové Vilémovice ke Hraničkám. Kromě sjezdu po louce do Červeného dolu stále stoupáme, odměnou je nám pak dlouhý sjezd zpátky do Vojtovic.
A to je pro dnešek konec. Doufám, že se asfaltovací mánie zdejším lesům vyhne. Že asfalt krajině neprospívá esteticky ani jinak, je zřejmé. Poměrně časté povodně, jejichž vznik se často svádí na globální oteplování, dokládají, že bychom měli více dbát na to, aby byla krajina schopná zadržet za deštivého počasí více vody.
A to ani nemluvím o tom, že se cyklistů nikdo neptá, po jakém povrchu chtějí v lese jezdit.
Myslím, že nejsem daleko od pravdy, když troufale řeknu, že více než zájmy cyklistů jsou přednější ekonomické zájmy. Protože zakázka na asfaltovou silnici je jistě lukrativnější než navézt pár náklaďáků štěrku na lesní cestu. Vy, kteří o stavbě cyklotras rozhodujete, myslete víc na to, co vaše rozhodnutí udělá s krajinou, než na svůj prospěch.
Může se hoditDélka: 50 km 
Trasa přes Rychlebské hory. Autor: SHOCART |
