Na kole až na samý Východ. Pět dnů na pomezí Polska a Slovenska

aktualizováno 
Pět dní karpatských sedel, pět dní bukolických scenérií. Taky přes pět tisíc metrů převýšení. Čísla 5 jako bychom se při cyklistické výpravě podél slovensko-polské hranice nemohli zbavit. Bylo to ovšem krásné prokletí. A taky cesta do jedné z posledních krajin Evropy, kde masový turismus je dosud neznámým pojmem.

Pohoří Gorce již dýchá dalekým východem. Pohled na vrchol Turbacz a stejnojmennou chatu | foto: Vít Štěpánek, pro iDNES.cz

Demänová není jen jméno známé nízkotatranské doliny, ale též jméno horského sedla oddělujícího Kysuce od Oravy. Budeme si to pamatovat. Z celé 600 kilometrů dlouhé cyklistické trasy po trajektorii Čadca – Košice byl toto nejtěžší kopec.

Protože jsme chtěli vidět železniční skanzen Vychylovka, pohrdli jsme pozvolnějším profilem po hlavní silnici a svěřili bicykly cyklostezce, která posléze vystoupá na zmíněné sedlo. Cesta totálně odlehlými hvozdy to byla krásná, místy ovšem se sklonem 15 %. Na úvod, první den, dost drsná aklimatizace.

Ale nahoře, ve zmíněném sedle (930 m), jsou strasti zapomenuty. Zajímavý je pohled na úvratě lesní železnice. Kdo by to nevěděl, tak tady pochopí, že Slovensko je opravdu „krajinou horských chrbátov a hlbokých dolín“.

Právě jsme za sebou nechali Kysuce a dole pod námi, směrem na východ se otevírá Orava. Úplně jiný svět. Pocit, který v Česku nikde zažít nemůžete.

Centrum Noweho Targu je malebné. Uprostřed rozlehlého Rynku stojí vznešená budova radnice, okolní ulice bez výjimky ctí šachovnicový půdorys. Při pozdním obědě v jedné z četných restaurací konstatujeme vzorný pořádek i opravené domy a pak se jedeme podívat na soutok Dunajců Bílého a Černého. Právě tady se jejich vody sjednocují do jednoho toku, který o pár desítek kilometrů dál vytváří známou skalnatou soutěsku na slovensko-polské hranici.

Radnice v Nowem Targu stojí na malebném náměstí.

Radnice v Nowem Targu stojí na malebném náměstí.

Úvrať lesní železnice v sedle Demänová. Tady je rozmezí Kysuc a Oravy.

Úvrať lesní železnice v sedle Demänová. Tady je rozmezí Kysuc a Oravy.

Ještě se ostatně s Dunajcem potkáme, ale napřed chceme zdolat tajemné pohoří Gorce, a to přímo jeho nejvyšší vrchol Turbacz (1 310 m). Tedy vzhůru do terénu. Bohužel tudy před dvěma dny prošla průtrž mračen a některé cesty jsou proto nesjízdné. Při nekonečném přenášení kol přes vyvalené šutry a obnažené kořeny drtíme mezi zuby nadávky, ale se sklonkem dne jsou negativní myšlenky pryč. Věříme, že pohled na přenádherné poloniny na horských hřbetech v paprscích zapadajícího slunce by obměkčil i tu nejokoralejší duši.

Polní oltář kousek pod vrcholem Turbacze, s obrazem polského papeže Jana Pavla II., do tohoto konceptu dokonale zapadá. A nezvyklý pohled na štíty Vysokých Tater od severu, který se na ztemnělém obzoru otevírá z terasy horské chaty Turbacz, korunuje dílo dne. Nadřeli jsme se. Ale kdo by litoval?

Za městem Nowy Sącz začíná terra incognita, nepoznaná země. Řídké osídlení se stává ještě epizodnějším a v krajině nekompromisně převládá zelená barva luk či lesů. Nečetné vesnice tu vypadají skoro jako vetřelci. Stáčíme řidítka pod hraniční a zde poměrně nezřetelný hřeben Karpat. Skoro z té samoty padá na člověka tíseň.

Dřevěný kostel sv. Dmitrije v obci Binczarowa

Dřevěný kostel sv. Dmitrije v obci Binczarowa

Vrcholové partie pohoří Gorce jsou částečně odlesněné.

Vrcholové partie pohoří Gorce jsou částečně odlesněné.

V obci Binczarowa je však všechno jinak. Z rozměrného dřevěného kostela se line zpěv, to se místní sešli na večerní mši. Duch komunity z toho přímo sálá a už chápeme, proč se roztahaná ves před chvílí jevila tak vylidněná. Jen mladá maminka s asi dvouletou ratolestí zůstala venku a aspoň si pobrukuje slova náboženské písně. Pod dramatickým nebem s vyrýsovanými letními mraky je to bukolická scéna. Mimo jiné nám připomene, že projíždíme kulturním pomezím. V Polsku jsou tyto starobylé dřevěné kostely dnes většinou římskokatolické, na slovenské straně je však spravují řeckokatolické, případně pravoslavné obce.

Jak je možné, že zrovna odtud...?! V Medzilaborcích to musí napadnout každého. Z tohoto „konce světa“ totiž pocházel rod, z něhož vzešla globální ikona moderního umění: Andy Warhol. Mistr sám se sice narodil již v Americe, ale jeho předci včetně rodičů žili v blízké vesnici Miková. Campbellovy plechovky, Marilyn Monroe nebo Mao Ce Tunga v desítkách variací zná dneska celý svět, ale Medzilaborce...

V Muzeu Andyho Warhola v Medzilaborcích

V Muzeu Andyho Warhola v Medzilaborcích

Příjezd do Medzilaborců od Čertižného

Příjezd do Medzilaborců od Čertižného

Warholovo muzeum v jinak socialisticky působícím městečku vypadá jako dokonalý paradox. Chvíli jsme tam sami, pak dorazí parta motorkářů a za chvíli dvě excentricky vypadající Němky, které nelze charakterizovat jinak než jako éterické intelektuálky. Z Německa do Medzilaborců za Warholem, to už chce velkou lásku k umění.

Kontrasty ten den nekončí, pod žhavým poledním sluncem se zakusujeme do asfaltu dál k jihovýchodu. Úsek z Medzilaborců do Sniny zpětně hodnotíme jako jeden z nejkrásnějších. Silnice s výtečným povrchem se vlní přes několik údolí na pozadí karpatského pastorále, automobilový provoz má kadenci zhruba jedno vozidlo za čtvrt hodiny. Z jedné romské osady na nás mávají popelící se děti. Kdy tu asi posledně viděli nějaké cizí cyklisty?

Když dojde voda v bidonech, tak v obci Nižná Jablonka brzdíme u jedné zahrádky a prosíme o doplnění. „Chalani, co je to za nápad, v tomhle vedru jezdit na kole. V krčmě máte sedět!“ vyčiňuje nám lámanou slovenštinou asi sedmdesátiletá dáma. Sorry, rusínsky opravdu neumíme, ale nevadí. „Až z Prahy jste... Hm, tam jsem taky jednou byla, když jsem byla mladá. No, dcera tam teď pracuje,“ nese se dál pozoruhodná debata. „Praha“ tu zní podobně jako třeba „New York“. A jsme zpátky u Warholovců – v New Yorku přece Andy udělal kariéru. Odtud. Dvojnásob neuvěřitelné.

Po čtyřiceti kilometrech z Medzilaborců karpatské scenérie končí a staví se před nás panelákové peklo Sniny. Tomuto městu se komunistické panstvo skutečně pomstilo, nic než bezduchá a dnes taky značně zchátralá výstavba 60. a 70. let tu není. Když ve městě o 20 000 obyvatelích konečně najdeme restauraci, jsme v ní jedinými hosty a mladá servírka je evidentně ráda, že si má s kým popovídat. Za nejdražší jídlo z nabídky platíme 3,80 eur (100 Kč) na hlavu i s pitím a vyrážíme dál. Přes Vihorlat.

I ten se před námi tyčí jako stěna, ale mnohem příjemnější než ta panelová ve Snině. Vulkanické pohoří se příkře zvedá z okolních úvalů a nížin až do výšky přes 1000 metrů. A znovu je to docela dramatický pohled, jaký v Čechách rozhodně nehrozí. Chceme přejet západní okraj Vihorlatu a už se těšíme na pohled na širou hladinu Zemplínské Šíravy, to nám bude signalizovat blížící se den odpočinku.

Pohled na severní svahy Vihorlatu z obce Dlhé nad Cirochou

Pohled na severní svahy Vihorlatu z obce Dlhé nad Cirochou

Vihorlat nám však nic nedaruje, nevinně vypadající stoupání z osady Porúbka se záhy zlomí ve dvacetiprocentní svah. Pod šumícími listnáči z čel odkapává na lesní silničku pot. A pak už jen podobně strmý sjezd dolů. Parkujeme bicykly metr od břehu Šíravy a bez rozmyslu skáčeme do vody. Takhle vypadá cíl.

Večer se zastavujeme, snad za odměnu, ve třech restauracích. Návštěva „odjinud“ tu působí nevyhnutelně exoticky. Co vás sem, hoši, přivádí? Tak zní obvyklá otázka. Ne s každým se ale dokážeme dobře dorozumět. Zkuste spisovnou slovenštinu, prosím. Východňárský dialekt nám zní podobně jako nějaké africké nářečí. A místní varianta romštiny, zde též rozšířená, také.

Východní Slovensko je prostě jiný svět. Věděli jsme to předtím a víme zase o něco lépe. Humorně nám to potvrzují obří billboardy propagující zdejší pivo Šariš, které jsou vidět všude. Základem reklamy je, vedle dvou bodrých chlápků s půllitry v krojích, sdělení „MY SME VÝCHOD“. Vedle dálnice, s pozadím betonových sídlišť na okraji Michalovců to vypadá zvlášť bizarně.

Příjezd do Michalovců od Zemplínské Šíravy

Příjezd do Michalovců od Zemplínské Šíravy

Na břehu Vinianského jazera u Zemplínské Šíravy

Na břehu Vinianského jazera u Zemplínské Šíravy

Ale to už ukrajujeme poslední desítky kilometrů, od Zemplínské Šíravy do Košic. Ještě Dargovský průsmyk a pár posledních terénních vln a metropole „Východu“ je před námi. Košická pěší zóna kolem chrámu svaté Alžběty na chvíli zavoní velkým světem. Je tu vidět pár obchodů světových značek, sem tam kolem projde nějaká načinčaná slečna a dokonce se ukáže i miniskupinka turistů.

Po týdnu polykání karpatských kilometrů jsme odvykli. Tušíme nesnadný návrat do reality a nevíme: nebylo nám tam vlastně líp?

Může se hodit

Trasa
Cyklistické putování podél slovensko-polské hranice mělo krajní body v Čadci a Košicích. Obě města leží na hlavní železnici s častým spojením do Česka. Až na nepatrné výjimky jsme jeli po kvalitním asfaltu. Kdo by se necítil na terénní vložku přes Gorce, dá se to samozřejmě snadno objet. Denní porce dělaly 100 až 130 kilometrů.

Jak na to a co sebou
Ideální je kvalitní trekové, případně horské kolo. Před startem věnujte stroji alespoň základní pozornost. Je dobré zkontrolovat řetěz (není-li vytahaný), pláště a všechno pořádně promazat a dotáhnout. Pro úspěšné absolvování výpravy byste měli mít přiměřenou kondici, to znamená od začátku roku najeto aspoň 500, lépe 1 000 kilometrů.

Na podobnou výpravu važte každý gram, jinak budete všechny zbytečnosti v prvním pořádném kopci proklínat. V letním období se lze snadno sbalit do brašničky na řidítka a nepřekročit limit 3 až 4 kilogramů, tedy za předpokladu, že budete spát pod střechou.

Kromě nejzákladnější železné zásoby není třeba sebou vozit žádné jídlo; krajina je sice řídce osídlená, ale vzdálenost mezi sousedním obchodem/restaurací zřídka přesáhne 20 kilometrů. V Polsku je síť těchto služeb hustší, obchody jsou zpravidla lépe zásobené a mají déle otevřeno než na Slovensku.

Noclehy není třeba zařizovat předem, dotaz u místních vás zpravidla nasměruje ke správnému cíli, případně pomůže telefonická konzultace. Na služby typu Booking či Airbnb nelze v těchto odlehlých krajinách spoléhat.

Autor: pro iDNES.cz

Nejčtenější

Hitlerovo Orlí hnízdo i nejčistší jezero v Evropě najdete v Berchtesgadenu

Zrcadlící hladina jezera Obersee

Orlí hnízdo - proslulou Hitlerova pevnost Kehlsteinhaus, termální prameny a solné doly. Jedno z nejhlubších a...

Skleník v chrámu Notre-Dame. Odvážný architektonický návrh budí vášně

Katedrála Notre-Dame by mohla mít zahradu pod skleněnou střechou

Architekt Vincent Callebaut má odvážnou vizi rekonstrukce Notre-Dame. Z poničené střechy gotické katedrály chce udělat...

Léky, kosmetika, notebook. Jak zabalit kufr do letadla a projít kontrolou

Ilustrační snímek

Místo pro vysněnou dovolenou je vybrané, termín dohodnutý, letenky koupené. Zbývá jediné: sbalit si kufr. Co do něj,...

Sto kilometrů pěšky osamoceným Slovenskem vás donutí rozjímat

Přechod z Dukelského průsmyku do nejvýchodnějšího bodu Slovenska. Budete tu...

Přechod mezi Dukelským průsmykem a horou Kremenec, nejvýchodnějším bodem Slovenska, je dlouhý téměř přesně sto...

Prázdné a nenápadné pláže ve Španělsku. Tady jste možná ještě nebyli

Playa de la Bolonia, v pozadí je vidět písečná duna.

Ačkoli se Španělsko řadí mezi nejnavštěvovanější země světa, stále se na jeho pobřeží najdou místa, kde se nebudete...

Další z rubriky

Na kole až na samý Východ. Pět dnů na pomezí Polska a Slovenska

Pohoří Gorce již dýchá dalekým východem. Pohled na vrchol Turbacz a...

Pět dní karpatských sedel, pět dní bukolických scenérií. Taky přes pět tisíc metrů převýšení. Čísla 5 jako bychom se...

Ročně se ukradnou kola za sto milionů, police najde pětinu z nich

Redaktor MF DNES Miloslav Lubas s manželkou si vyzkoušeli, jak se v Jizerkách...

Každý den se podle statistik policie ČR ukradne 13 jízdních kol a elektrokol. V loňském roce zloději ukradli 4 723 kol,...

Sto parádních kilometrů kolem řeky. Cyklistické putování Dolním Rakouskem

Jezero Viehofner See na cyklostezce Traisental – Radweg

Na našich Cyklotoulkách Českem už jsme viděli a zažili leccos. Krásnou přírodu, historická města, náročnější hory i...

Najdete na iDNES.cz