Jižní Tyrolsko na jaře bojovalo s přívaly sněhu. Bylo ho tu tolik, že by v Česku stačil na tři zimy. Za těchto podmínek jsme vyrazili po široké upravené cestě stoupající lesem v údolí Villnöss, kde vyrůstal Reinhold Messner. Ráno jsme vyšli ze Santa Magdaleny, nasadili lyže s nalepenými pásy a pozvolna stoupáme.
Z naší trojice mám zdaleka nejtěžší batoh. Nevýhodou přechodu je, že jdete takzvaně na těžko. Všechno si nesete s sebou. Přitom mám pocit, že jsem nebral nic zbytečného. Nutné skialpinistické vybavení, pásy, lopatku, sondu, lavinový vyhledávač, mačky, cepín.
Také mám nějaké müsli tyčinky na svačinu, termosku s čajem. Oblečení na šest dní jsem značně zredukoval. Musí to být ten foťák a objektivy. Možná mi taky chybí zkušenosti. Kamarádi jsou zkušení horští vůdci, přeci jen mají praxi i v tom balení.
Nádhera je, že nikde nikdo není. Už při příjezdu bylo fajn, že jsme nemuseli stát ve frontě aut, jaké se tvořily do údolí s lyžařskými středisky. Také teď není nikoho vidět. Od rána jsme potkali jediného skialpinistu, který sjížděl do údolí. Říkám si, kdy asi musel vstávat, že už se vrací z hřebenů.
Vše se vysvětlí za pár minut. Nad námi je parkoviště, kam se dá dojet autem. Je tu plno lidí. Je neděle, krásné počasí a k vrcholům vyrazili nejen skialpinisté, ale i lidé na sněžnicích či sáňkaři. Na vrcholu Zendeleser Kofel (2 422 m) je tak na skialpinistické poměry docela narváno.
Dolomity, Jižní Tyrolsko, svahy směřující k osadě Campill.
Brzy se ale zase ocitáme sami. Přecházíme do dalšího sedla a sjíždíme do Campill (1 398 m). Nahoře leží nadýchaný prašan. Nádherný sjezd. Spodek mezi stromy je už trochu zmrzlý. Odměnou je nám však sauna penzionu Odles. První etapa nebyla nijak dlouhá, ale rozhodně hezká.
Ačkoliv jsme přešli jediný hřeben, tak jsme zaznamenali změnu. V prvním údolí převládala němčina, tady místní mluví "ladiniš." Ladinština je románský jazyk, který se udržel v údolích Dolomit po staletí a nyní se učí i ve školách. Místní jsou na něj patřičně hrdí, ale jinak obvykle umí i německy a italsky.
Přes Puezspitze ke sjezdovkám v Alta Badii
Druhý den máme štěstí, ochotný recepční nás odveze od penzionu o kus dál na parkoviště, odkud se vychází na Östlichen Puezspitze (2 913 m). Cesta pozvolna šplhá z lesa, až se dostane do velkého údolí ohraničeného ostrými skalními věžemi a hřebeny.
Dolomity, Jižní Tyrolsko, stoupání do sedla Puez
V závěru údolí není úplně jasné, kudy pokračovat. Nejsme tu první a stopa vede prudce vzhůru do žlabu mezi skalami. Nezbývá než věřit, že tam, kde jsou už odspodu vidět jen skály, existuje nějaký průchod.
Žlab se zužuje. Pár kroků na lyžích šikmo svahem, otočka a zase pár kroků. Vše na svahu se sklonem 35 stupňů. Lyže více na hraně než na ploše kloužou. Nakonec je sundáme, přiděláme na batoh a jdeme pěšky přímo vzhůru. I tak je to zabíračka, než se objevíme v sedle Puez.
Dolomity, Jižní Tyrolsko, zasněžený vrcholový kříž na vrcholu vrchol Östlichen Puezspitze.
Nahoře se rozkládá obrovská plošina. Bílý sníh odráží sluneční paprsky. V údolí vládl silný mráz, ale tady je teplo. Při stoupání na vrchol Östlichen Puezspitze mi pot pomalu smývá opalovací krém. Výhled z vrcholu ale stojí za to. Stovky štítů, včetně masivu lyžařům dobře známého masívu Gruppo del Sella.
Cestou dolů narážíme na chatu Puez. Naprostá většina chat nahoře na hřebenech je v zimě zavřená. Obvykle ale mají otevřenou nějakou místnost, bivak, kde se dá přečkat noc.
Pod námi leží údolí vedoucí k Val di Fiemme. Musíme se dostat k sedlu v jeho závěru a sjet na druhou stranu ke sjezdovkám Alta Badie. Znovu si užíváme prašan, jen místy je třeba dávat pozor na krustu. V bílém sněhu si všímám velkých načervenalých ploch. Barva vypadá, jako by si někdo odskočil, ale zbarvení způsobuje písek ze Sahary, který do Dolomit přivál vítr, než napadl čerstvý sníh.
Závěr je po sjezdovce. Moderní skialpové lyže se i na upraveném terénu chovají výborně. Od běžných lyžařů nás tak na první pohled odlišují hlavně batohy.
Lavarella a ráj skialpinistů v údolí Funes
Z Alta Badie vede naše cesta na třítisícovku Lavarella. Hned na počátku nám údolí přichystá malé překvapení. Na první pohled se zdá, že cesta vede podél vody úzkou soutěskou. Ta se nakonec ukáže neschůdnou, ale kaskáda potoka stojí za to sem „zabloudit“.
Dolomity, Jižní Tyrolsko, špatná cesta při výstupu na Lavarellu, údolí končí vodopádem
Správně jsme měli vyrazit vzhůru k vysoké skalní stěně. Těsně pod ní byl nalevo průchod. V létě je to strmá cesta se zábradlím, ale to zůstalo kdesi pod přívaly sněhu.
Po krátkém výšlapu s lyžemi na batohu se za hranou otevře dlouhé, téměř rovné údolí. Po ránu si tu hraje slunce a stíny s oblými svahy, z nichž tu a tam vykukují skalní stěny či kamenné pilíře.
Pokud bychom nešli na Lavarrelu, pak je cesta údolím opravdu příjemná a nenáročná tůra. Takhle nás čeká stoupání a pod vrcholem i lezení s lyžemi na zádech. Trochu mě znervózňuje, že hned vedle se tyčí několikasetmetrová skalní stěna. Snažím se nekoukat dolů a lezu.
Dolomity, Jižní Tyrolsko, sjezd z Lavarelly
Úplný vrcholek zdolávám bez batohu a lyží. Při návratu se bojím, že pojedeme po stopách lyží, které vedou někam dolů, z mého pohledu do propasti. Naštěstí se vracíme. V mačkách a s cepínem slezeme vrchní část a odměnou je nejkrásnější sjezd přechodu. Lyže se nesou na prašanu a krouží oblouky jeden za druhým. Paráda.
Tentokrát v závěru nesjíždíme tolik dolů. V údolí stojí ve výšce okolo dvou tisíc metrů chaty Lavarella a Fanes, typické základny pro skialpinisty. Pokoj pro tři, který máme, představuje přepych. Obvyklé jsou velké místnosti s palandami pro deset i více lidí. Je to ideální místo, odkud můžete jen s malým batůžkem vyrážet na řadu vrcholů a večer se vracet. Čeští skialpinisté je znají, však jsme tu také na pár Čechů narazili (více o túrách v údolí zde).
Průjezd mezi stromy jako v Kanandě
Poprvé ráno nenasazujeme pásy. Místo toho sjíždíme do údolí do výšky 1 800 metrů, kde odbočíme k sedlu u Croda Ciamin (2 550 m). Po výstupu se otevře výhled do širokého údolí.
Dolomity, Jižní Tyrolsko, cesta k sedlu Croda Ciamin
První sjezd vede po ostrém svahu se spoustou prašanu. Lyže se krásně drží nahoře a "plují" bílým mořem. Menším problémem je difuze. Občas přehlížím některé terénní vlny a nerovnosti. V jednu chvíli se celý ocitám pod sněhem. Přistání je ale měkké. Srovnám lyže a vyjíždím ze závěje. Jen sníh za krkem trochu studí.
Následuje přechod na pásech napříč bílou plání velkého údolí. Na konci sjíždíme lesem na samotné dno údolí. "Je to skoro jako v Kanadě," hodnotí horský vůdce Bronislav Adamec.
Vzpomínám na vyprávění o pastech, které v Kanadě vznikají u stromů. U kmene se tvoří dutiny a lyžař jedoucí příliš blízko, se do ní může propadnout. Takže jsem za to "skoro" docela rád.
Dolomity, Jižní Tyrolsko, sjezd do údolí Grand Vallon
Nakonec už jen sjíždíme po úzké cestě k civilizaci. Míjíme další skialpinisty. Hodně nám v závěru pomohou, když už pěšky po silnici jdeme k nejbližší autobusové zastávce. Svezou nás a po krátkém čekání na autobus končíme v Toblachu.
Tohle město je hlavně rájem běžkařů. Už cestou jsme míjeli krásně upravené stopy a také v ulicích potkáváme spoustu běžkařů a běžkařských instruktorů. Z výloh sportovních prodejen je však patrné, že i skialpinisté jsou zde vítáni.
Skrz symbol Dolomit Tre Cime
Poslední den nás čeká jeden z nejkrásnějších a nejfotografovanějších masivů Dolomit, Tre Cime (2 999 m). Stoupáme od jihu po široké upravené cestě. Proč tudy, když je chata pod vrcholy zavřená, pochopíme, když kolem prosviští skútry vezoucí skupinu skialpinistů. Ti si obejdou Cimi po celkem nenáročném kolečku, spíše rovina, žádné dlouhé nastoupávání.
Stooupání do žlabu mězi skalními stěnami Tre Cime.
My ale opouštíme prošlapanou stopu a vydáváme se kolmo vzhůru. Prudkým svahem míříme do jednoho ze žlabů mezi vrcholy. Nejprve na pásech, nakonec se dá jít už jen bez lyží. Sklon svahu se místy blíží čtyřiceti stupňům, ale sníh je měkký, nemám strach. Kdybych sklouzl dolů, brzy se v něm zastavím.
V úzkém sedle nasazujeme lyže a sjíždíme dolů. Nejprve se dá jen sesouvat bokem, ale jak se žlab rozšíří, začínáme s oblouky. Radost ze sjezdu v tomto případě ještě umocní, když se dostaneme k majestátním severním stěnám Tre Cime. Vysoké kolmé skály jsou výzvou pro horolezce. Stále zde objevují nové obtížné cesty.
Severní stěny Tre Cime.
Projdeme kolem všech tří vrcholů a dojdeme k nedaleké chatě Tre Cimes. Dlouhým sjezdem do údolí k městečku Sexten se loučíme s Dolomity.
Jednou z mála nevýhod několikadenního přechodu je, že se nakonec musíte dostat do místa, kde jste zaparkovali auto. Využíváme jízdenku společnou pro jihotyrolské autobusy a vlaky. Cestování je nakonec příjemné a především rychlé. Nevím, jak to zde dělají, ale spoje krásně navazují. Nikde jsme na přestupu nečekali déle než pět minut. Zpět v údolí Villnöss jsme tak za tři hodiny.
