„Kam že to jedeš lyžovat? Do Turecka? A on v Turecku padá sníh? A fakt tam jsou hory a sjezdovky?“ Takové otázky mi pokládali snad všichni, kterým jsem řekla, kam zkraje ledna vyrážím na lyže. Takže ano, v Turecku padá sníh. Ano, mají tu hory – dokonce o dost vyšší, než je naše Sněžka, vždyť nejvyšší tureckou horou je slavný Ararat, a ten má 5 137 metrů nad mořem. A ano, v Turecku mají lyžařská střediska a v nich sjezdovky.
To, ve kterém jsem byla já, se jmenuje Erciyes a rozkládá se na stejnojmenné vyhaslé sopce, jež měří 3 917 metrů. Lyžuje se tu v nadmořské výšce od 2 100 do 3 400 metrů. Těch 3 400 metrů je přitom docela unikát – například v rakouských Alpách je jen jediné místo, kde se s lyžemi dostanete výš, a to na ledovec Pitztal s nejvyšším bodem 3 440 metrů.
Osamělá hora s bílou čepicí
Erciyes se jako osamělá hora vypíná nad městem Kayseri, jež leží zhruba 300 kilometrů jihovýchodně od turecké metropole Ankary. Ve městě je letiště, kam od letošní zimní sezony létá z Prahy přímými lety cestovní kancelář Čedok. Každou středu až do konce března sem lze vyrazit na sedmidenní pobyt, letadlem jste tam za tři hodiny.
Lyžařské středisko je od letiště vzdálené asi 30 minut jízdy. Už když autobus po čtyřproudé silnici plné ostrých zatáček šplhá vzhůru, otevře se vám nádherné horské panorama se stále zasněženými vrcholy, které v zapadajícím slunci doslova září.
Ski areál má 102 kilometrů sjezdovek, z nichž zhruba polovina je uměle zasněžovaná a pravidelně upravovaná. Obsluhují je dvě kabinkové lanovky, kam mohou i nelyžaři, jedenáct sedačkových lanovek a jeden vlek. Pokud jsou v provozu všechny tratě a všechny lanovky (což v době našeho pobytu kvůli silnému větru nebylo), tvoří dohromady lyžařskou houpačku, tak jak ji znáte z alpských středisek. Ostatně, právě Rakušané zdejší areál takříkajíc „na zelené louce“ pomáhali budovat.
Většina tratí jsou nejlehčí modré, ale i zdejší červené mají svým profilem blíže k modrým. V nejvyšších ledovcových partiích jsou pak sjezdovky černé, ale ty jsme bohužel nevyzkoušeli. Dopřát si tu můžete i parádně dlouhé sjezdy, ten nejdelší má přes pět kilometrů a jeho převýšení je 1 137 metrů. S výjimkou některých modrých jsou sjezdovky poloprázdné, a to i o víkendech, takže si tu užijete lyžování bez front.
O středisku Erciyes
|
„Místní, kteří tady se zimními sporty začínají, sem často vyrážejí na prodloužené víkendy, a zpravidla se pohybují hlavně na nejlehčích tratích,“ říká Filip Janoušek, lyžařský instruktor a místní delegát Čedoku. „Ale sjezdovky se hodí i pro zkušené lyžaře, kteří už mají ledacos za sebou. Ty nejvýše položené jsou už opravdu náročné,“ tvrdí Janoušek.Orientace v areálu
Areál je rozdělený do čtyř oblastí, nejsnáze se v nich orientuje podle jmen hlavních „vstupních“ lanovek – Develi, Tekir, Hisarcik a Hacilar. K cestě do nejvyššího patra je nejlepší zvolit Hisarcik. Všechny čtyři oblasti propojují shuttlebusy, které zajíždějí i k jednotlivým hotelům.
Bez shuttlebusů se tu nicméně klidně obejdete, hotely, které mimochodem nabízejí opravdu špičkový servis, se nacházejí v těsném sousedství sjezdovek, z některých vylezete z lyžárny přímo k dolní stanici lanovky. Samozřejmě nechybí nejrůznější menší i větší typicky turecké kavárny, restaurace a chaty s občerstvením, ani oblíbené après-ski. Jen je potřeba mít na paměti, že jste v muslimské zemi a že pivo či dokonce něco ostřejšího si tu na svahu nedáte. Ale svařené víno tu má výjimku..
Pokud si chcete při či po lyžování na sluníčku dopřát něco typicky orientálního, dejte si salep. Jde o hustý horký mléčný nápoj, který připomíná krupicovou kaši a může být posypaný mletou skořicí, zázvorem či oříšky. Vyrábí se z usušených a umletých hlíz divokých orchidejí a údajně má – především na muže – afrodiziakální účinky. Mimochodem u nás byl jeho propagátorem údajně už Jára Cimrman, který si pravidelně dopřával jeho středoevropskou obdobu – vstavač mužský.
Vlastní lyže netřeba
Všechny hotely nabízejí svým hostům půjčení vybavení za velmi solidní ceny od cca 10 eur na den (lyže a hůlky) po 25 eur (lyže, hůlky, lyžařské boty a helma). Půjčovny jsou i u dolních stanic lanovek. „Vybavení z půjčoven je kvalitní,“ říká Filip Janoušek. Nic vám ale nebrání přivést si vlastní výbavu, do naplnění kapacity vám do letadla vezmou lyže i snowboard. Jen je potřeba si přepravu objednat rovnou spolu s koupí zájezdu. Pozor, helmy jsou tu povinné i pro dospělé! Zvláště místní, kteří sem míří třeba až z Istanbulu, totiž patří k lyžařským začátečníkům.
„Z mých kamarádů nelyžuje nikdo,“ vykládá nám v kabině lanovky zhruba šestnáctiletý mladík, který se představil jako Kairo z Ankary. „Já jsem tu na pár dní s tátou, který je tu kvůli práci,“ dodává, než se odpíchne hůlkami a sjede modrou trať. „Docela dobrý, na místní poměry je to zdatný lyžař,“ glosuje kamarád Pavel, když se za ním díváme z kopce směrem k mešitě, která je tu hned v sousedství lanovky.
„Se začátečníky a s dětmi se tu pochopitelně počítá. S výjimkou Hacilaru jsou všude areály s pojízdnými koberci a dalšími prvky pro děti. K dispozici jsou tu lyžařské školy a půjčovny, včetně hotelových, které nabízejí i dětské sety. Bezpečnostní pokyny jsou i v češtině,“ říká Janoušek, a připomíná také sáňkařské dráhy pro ty, kteří si budou chtít po lyžování užít trochu jinou zábavu.
Alkohol a nákupyV hotelech, které se soustředí hlavně na evropskou klientelu, si lze k večeři objednat víno, pivo, koktejly i tvrdý alkohol, jen je potřeba počítat s tím, že cena může být vyšší než u nás doma. Pivo v plechu prodávají i běžné obchody s potravinami. Ale všechno ostatní, co si tu budete chtít koupit, už je levnější než v ČR, a to zvláště pro toho, kdo dokáže na bazarech a tržištích smlouvat – což ale není můj případ. K mým „úlovkům“ tak patřil jen balíček 20 klacíků čerstvé skořice za cca 40 korun a korálkové náušnice za 30 korun. Moji společníci ale „ulovili“ také koberce a kožené bundy, častým suvenýrem bývá koření, keramika i místní pochutiny, jako třeba sladký lokum nebo různé oříšky. |
Za prvními křesťany
Vzhledem k nadmořské výšce lyžařského areálu je docela pravděpodobné, že ne každý den tu bude „azuro“. To je pak čas na wellness, saunu a bazén, které tu jsou k dispozici v každém hotelu. Nebo na výlet, protože jinde bude počasí s největší pravděpodobností výrazně příznivější. Erciyes je totiž ideálním výchozím bodem pro návštěvu Kappadokie, kde na vás bude na každém kroku dýchat historie. Pro někoho, možná trochu překvapivě, to bude hlavně historie křesťanská. Kappadokie a vůbec celá Malá Asie totiž byly jednou z kolébek křesťanství a útočištěm prvních křesťanů, a to od samých počátků šíření tohoto náboženství. Zlatý věk křesťanství se tu datuje do období Byzantské říše.
Nejvíce památek je soustředěno v údolí Göreme, které je zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO a které bývá v létě přeplněné turisty. Za to teď v zimě se jich tu trousí jen pár a milovníci historie mají skvělou příležitost si tu vše vychutnat v klidu.
A na co se při návštěvě zaměřit? Především na skalní obydlí, kostely a kláštery, které jsou vytesané v tufu. Tuf je druh horniny ze sopečného popelu vyvrženého během erupce – sem ji kdysi dávno vychrlila právě sopka Erciyes. Jde o horninu poměrně měkkou, která podobně jako pískovec snadno podléhá erozi. Díky kombinaci eroze a lidské činnosti tu stojí skály bizarních tvarů, které někomu připomínají Hobitín (Pán prstenů), jinému obydlí na planetě Tatooine (Hvězdné války) a těm méně poetickým homole cukru plné děr.
V Göreme open air muzeu lze nahlédnout do mnoha kostelů, refektářů, dormitářů, mnišských cel i místností sloužících hospodářským účelům vydlabaných do tufu. Některé z chrámů jsou dodnes vyzdobené nádhernými a mimořádně dochovanými freskami, byť mnoho z nich (především těch v dolních částech) má bohužel vyškrabané oči. Islám totiž zakazuje zobrazování lidí, a když tyto prostory začali používat Turci, vyškrábali alespoň oči, aby je namalovaní svatí nemohli pozorovat. Nejzachovalejší a nejnádhernější je výzdoba Temného kostela (Karanlık kilise).
Nedaleko od muzea je pak městečko Uçhisar, jemuž dominuje skalní pevnost. I tady je většina obydlí vytesaných do tufu, některá z nich slouží jako atrakce pro turisty, jiná jsou dodnes obydlená. A do třetice byste neměli minout Kaymakli, podzemní město, jež sloužilo ve válečných dobách jako úkryt a začali ho budovat už Chetité. Postupně se zvětšovalo a rozrůstalo, až nakonec mělo osm propojených podlaží, v nichž se mohlo ukrývat asi patnáct tisíc lidí. Kromě obytných místností jsou tu i kuchyně, stáje, vinný sklípek, kaple se zpovědnicí či skladiště pro uskladnění potravin na několik měsíců.
Třešničkou na dortu mimořádného výletu je let horkovzdušným balonem nad zimní Kappadokií. Nic krásnější a působivějšího jsem už dlouho nezažila! Navíc bez davů turistů a v příjemnějších teplotách než v parném létě.
Kayseri – město se šestitisíciletou historiíKayseri, jejíž název je odvozený od Caesarea, leží na hedvábné stezce, ještě před tím, ve 2. tisíciletí př. n. l., tu ale byla chetitská osada Mazaka. Za císaře Tiberie v roce 17 se stala hlavním městem Kappadokie a také jedním z center raného křesťanství – ostatně První list Petrův (epištola z Nového zákona, jejíž autorství je připisováno svatému Petrovi, vznikla kolem roku 100) je adresován právě věřícím v Kappadokii. Ve městě jsou dodnes k vidění zbytky mohutných hradeb, mešity, medresy či hrad (původně antická pevnost). V něm se nachází archeologické muzeum, jež ukrývá památky ze všech etap zdejšího osídlení. K významným historickým budovám patří třeba mešita Kurşunlu Cami, kterou navrhl slavný architekt Sinan Hoca Mimar, či Hunád-Hatunský komplex. Pánové tu mohou zajít do tradičního hamamu z 16. století. |
