Zavalitý Zezinho umí překvapivě rychle vystartovat. Všimne si, že jeden z turistů, bezelstný Wayne z Austrálie, rozdává žebrajícím dětem bankovky. Vytrhne je Waynovi i klukům, na které zakřičí portugalsky, a turistu zpucuje anglicky: "Nesmíš jim dávat jen tak peníze! Copak mají nafouklá břicha od hladu? Jen je utvrzuješ v tom, že není třeba pracovat a že se dá uživit žebrotou nebo zločinem."
Zezinho, obtloustlý čtyřicátník s švejkovským výrazem, je průvodce. Ukazuje turistům, jak se žije ve favele, chudinské čtvrti s nízkou životní úrovní. Jeho favela Rocinha (čte se Hosíňa) je se čtvrtmilionem obyvatel největší v Rio de Janeiru – a Zezinho ji miluje. Jinak by si nedal její jméno vyholit na temeno a nepotetoval si jejím panoramatem všechny končetiny. Zná ji ze všech stran, vždyť v jejích strmých a úzkých uličkách a na schodištích dlouho prodával marihuanu. S tím přestal před více než dvaceti lety a přes různá zaměstnání se dostal k tomu, co dělá teď: provádí cizince po svém rodišti.
Zdálo by se, že to je šílený nápad, lákat sem turisty. Jenže favely se staly součástí brazilské pohlednice, jezdí se do nich už od osmdesátých let. Pro návštěvníka Ria je zastávka ve favele stejnou "povinností" jako lanovka na proslulou Cukrovou homoli.
Ulice favely
Výhled nejchudších obyvatel Ria
Cestovní kanceláře mají povolení od mafiánských bossů, kteří zde mají větší slovo než státní orgány, a pravděpodobně, byť o tom nikdo otevřeně nemluví, jim platí podíl ze svého lukrativního zisku. Vždyť jeden zahraniční host za tříhodinovou exkurzi zaplatí kolem 70 realů, zhruba 750 korun. Takže všichni mají zájem, aby se výletníkovi nic nestalo. Ve favele je v organizované skupině bezpečněji než při slunění na Copacabaně. Například kapsáři si uvnitř zóny pod kontrolou organizovaného zločinu na nic netroufnou.
Před šesti lety jsem absolvoval výpravu v minibusu a sám před sebou se styděl, že fotím lidi z okénka jak nosorožce na safari. Teď chci zajít hlouběji. Zezinho, jehož kontakt najdu na internetové stránce favelatour.org, je ideální volbou.
Vězení bohatých
"Ve městě existuje sedm společností, které vozí návštěvníky do favel," vysvětluje Zezinho. "Odhadují to tak na dvě stě osob denně. Vyprávějí jim hrůzostrašné příběhy. Přitom odsud ani nejsou. Já ti ukážu Rocinhu, jaká opravdu je. Máme na to celý den. Rozhodně tě nenechám zavřeného v autobuse jako u konkurence, projdeme si ji pěkně pěšky," slibuje při prvním setkání, kdy si ověřuje, jestli jsem opravdu novinář, nebo policejní špion.
Hlavní ulice favely
Umění ve favele
Následující ráno doprovázejí Zezinha dva Australané středního věku, scházíme se na pláži Ipanema. "Víc než pět lidí ve skupině nechci. Když mám víc zájemců, zavolám kamarádovi, ať mi pomůže," říká o své obchodní politice.
Nasedneme do minibusu hromadné dopravy a přes bohatou zónu Gávea míříme do Rocinhy. Projíždíme ulicemi, které škrtí vysoké šedé zdi, mimo hlídačů není na chodníku nikdo. "Lidé v Gávea se uzavřeli do dobrovolného vězení," komentuje průvodce ostnaté dráty a zabetonované střepy. Jenže obyvatelé této čtvrti mají ke strachu důvod. Jsou v průměru třináctkrát bohatší a žijí o jedenáct let déle než jejich sousedi z Rocinhy. Není divu, že si dávají pozor na vloupání.
Vozidlo šplhá serpentinami do kopce a atmosféra se mění. Všude je plno lidí a pouličních prodejců. Rocinhu tvoří vícepatrové cihlové domky, které připomínají barevnou stavebnici rozházenou hyperaktivním dítětem. Mezi nimi se táhne neuvěřitelná změť kabelů a drátů, z nichž by český elektrikář musel dostat žlutou zimnici.
Vystupujeme na vyhlídce, kde naivističtí umělci kýčovitě malují své město. Na dílech nejčastěji rozpažuje ruce Kristus, jehož masivní socha v dáli žehná Riu už od roku 1931, ale ke koupi jsou i další výtvory. Wayne si jeden obrázek kupuje a Zezinho září, protože od výtvarnice později dostane provizi.
Zbraně nefotit
Zezinho nám už potřetí opakuje: "Za šest let, co to dělám, jsem neměl jediný problém. Prosím, nebuďte první. Než budete fotit, zeptejte se mě. Pokud uvidíte někoho se zbraní, ani se neptejte a nechte foťák schovaný. A ty nikomu rozhodně neříkej, že jsi novinář," upozorňuje mě výslovně.
Jeho varování má logiku. Rocinha je pod kontrolou Amigos dos Amigos (Přátelé přátel). Nepředstavujte si partu namachrovaných mladíků s kvéry, nýbrž skutečnou mafiánskou organizaci propracovanou do detailu, která žije hlavně z obchodů s kokainem a marihuanou. Pro tu si klienti z bohatších částí města sami jezdí na tržiště, a tak není divu, že kolem na místech s dobrým výhledem stojí chlapíci a bedlivě sledují, zda se neblíží nějaký policejní narušitel. Za pasem mají vysílačku, aby mohli zprávu o nebezpečí poslat dál.
Potkáme Zezinhova kamaráda, rovněž s vysílačkou. Mladík z gangu mu ji v legraci vrazí do ruky a křičí: "Gringové, mám ho, zločince!" Průvodce se s ním naoko pere a pak se přátelsky rozloučí. "Já respektuju jejich práci a oni tu moji. Vzájemně si nepřekážíme." Vysvětluje, že v případě zájmu o drogy si sem máme zajít až po prohlídce, protože on s narkotiky nechce mít nic společného.
Představa, že tady chodí lidé s kolty jak na Divokém západě, je mylná. Většina osob patří ke střední a chudší vrstvě, jsou to lidé s normálním zaměstnáním. Ovšem s mafiány, kteří si favelany zavazují například investicemi do sportovišť, kostelů či zábavních zařízení, musí umět vycházet. Proto je nepřekvapí, když najednou u stánku s ovocem seskočí z motorky chlapík, jemuž se na zádech ledabyle klátí samopal, zaplatí za tašku pomerančů a zase odjede.
Pohled na Rocinhu ze střechy na nádrže na dešťovou vodu. Město vodu rozváží jen jednou týdně.
Na střechách se suší prádlo, vaří, ale i hraje fotbal. Je to totiž široko daleko jediný rovný plácek.
Na střechách to žije
"Většinou je tu klid, v ulicích se tak moc nestřílí. Alespoň ne tak, jak to vypadá v brazilských filmech," obviňuje Zezinho média, že ve zpravodajstvích o favelách přehánějí. Jenže statistiky hovoří proti němu. Podle Institutu veřejné bezpečnosti v Riu v roce 2009 násilně zahynulo 2 155 osob, většina právě v těchto čtvrtích.
"Jasně," reaguje, "ale většina těch mrtvých jsou oběti vyřizování nějakých účtů. Když něco provedeš, je to zub za zub, ale nezainteresovaných se to netýká." Poslední válku tu měli v roce 2001, kdy dosavadní vládce z Rudého komanda nahradili Přátelé přátel. "Tehdy se střílelo pět dní. A nemají jen pušky, používají i granáty a rakety. Lidi zavření doma, nikdo nešel do práce ani do školy. Pak se to uklidnilo a život plynul dál," líčí s klidem ve svém bytě, kam nás pozval.
Na verandu, kde sedíme, se dá vylézt pouze oknem. Zezinho má na klíně laptop a díky bezdrátovému připojení si projíždí nové maily. Já se rozhlížím po plochých střechách či spíše nedokončených podlažích pod námi. Neslouží jen k sušení prádla, ale i jako provizorní kuchyň, úložiště pro klece s ptáky nebo tělocvična. Na jedné je rotoped, kus dál hrají kluci jeden na jednoho fotbal. Však střecha je široko daleko jediný rovný plácek. Jen se nesmí balon příliš zvedat, běžet pro něj za autovou čáru čtyři patra zápas pěkně zdržuje.
Na střechách jsou taky všudypřítomné talíře satelitů a nádrže na dešťovou vodu. "Máme jí málo, od města jsou dodávky jen jednou týdně. Musíme se proto sprchovat po vojensku: smočit, vypnout vodu, vymydlit, opláchnout," říká Zezinho. "Ještě horší je to s odpadem. Nemáme pořádný systém jeho svozu. Nosíme v igelitkách smetí na určená místa, ale trvá, než je odvezou."
Náš průvodce Zezinho na terase svého bytu
Název favely Rocinha si Zezinho nechal vyholit na temeni.
Jak vzniká nenávist
Ještě před cestou do Rocinhy jsem se setkal s mladým dokumentaristou Luisem Carlosem Nascimentem, který o favelách točí filmy. Turistiku v těchto čtvrtích vidí záporně. "Většinu lidí uráží, že jsou v pozici fotografovaných objektů. Navíc z toho nic nemají, všechny peníze zůstanou cestovkám a mafii." Přesto při své jednodenní procházce nenarazím na nikoho, kdo by se tvářil nepřátelsky.
Naopak se občas pustíme do konverzace, která je omezená tím, že znalost španělštiny v portugalsky mluvící Brazílii poslouží jen k nejzákladnější domluvě. Ale i tak lze pochopit, že si pekař, u nějž si kupuju housku, libuje, že my Evropané mu občas uděláme tržbu. A malý detail: při podávání pečiva si navléká igelitovou rukavici. Tak si podmínky v chudinské čtvrti rozhodně nepředstavuji. Ale proč se divím, vždyť tu mají i klenotnictví, obchody s oblečením známých značek, pobočky fastfoodových řetězců nebo moderní koupaliště.
Smutný je fakt, že o poznání favel mají zájem jen cizinci. "Brazilci, kteří žijí mimo favely, mají velmi zkreslenou představu. Mám na to jednoduchou rovnici: neznalost + strach = nenávist," shrnuje Zeninho. Je to zvláštní, protože typická slova, která si s touto zemí spojíme – samba, karneval, fotbal – mají pevné pouto s kulturou favel.
Při loučení se Zezinha ptám, zda bych mohl jako gringo přijít do Rocinhy bez jeho doprovodu. "Ano, ale volně by tě tu nejspíš potulovat nenechali. Přece jen bys mohl přijít někam, kde se to nehodí. A to ti se mnou nehrozí."
