Ten den, kdy jsem měl jít k šamanovi, od rána lilo. Šel jsem tam rád. Bral jsem ho jako preventivní ibalgin.
Šaman ze mě má vyhnat zlé duchy a nemoci. A to moc potřebuju - jako každý, kdo nejdřív promokne v džungli a pak ještě musí oblečený a v holínkách plavat půl hodiny v řece.
Dopoledne nás vyhnali do amazonské džungle a nakonec nám na řece předhodili nafouknuté duše z náklaďáku, abychom si do nich napůl lehli a splavili se po proudu. Nejdřív si myslíme, že je to jen nějaký ekvádorský vtip. Ale není. Neodporujeme jim. Už nám dochází srdíčko, protože jsme promoklí, prochladlí a rezignovaní, ale je tady ještě pádnější důvod.
Rozumný člověk ví, že se zásadně nemá hádat s lovci hlav.
Tihle naši indiáni možná už hlavy vysloveně neloví, ale jejich dědečkové určitě. Jsem v ekvádorské džungli, kde žije kmen Šuárů, a ti je lovili s gustem. Vyndali lebku, kůži i s vlasy vysušili až se scvrkla na velikost pěsti, a skrz rty provlékli provázek, aby jim naštvaný mrtvý nenadával. Říkali tomu tsantsa. Viděl jsem dvě v ekvádorském hlavním městě Quitu. Řekl bych, že zaživa byli ti chlapíci pohlednější. Vypadali, jako když necháte na trámu rok viset zbytek uzeného a pak si na to odložíte paruku.
Poslušně tedy lezeme do vody. Jsme z toho trochu nesví, protože jsme zvyklí se předtím obvykle svléknout. Když vám někdo bude vykládat, že je příjemné ležet oblečený na gumové duši, zadek, půlku zad a břicho courat pod vodou a k tomu se koukat na nohy v holínkách, jak jsou celé pod hladinou, tak lže.
Na začátku je řeka hezky vlahá, skoro nás zahřívá. Ale domů dorážíme hodně prochladlí. I na rovníku může být člověku říjnová zima. A tak se na šamana těším. Jak říkám, beru ho jako prášek proti nachlazení.
Pak se však ukázalo, že šaman to dělá trochu jinak.
Čiča není číča
Léčí u seňory Manuely. V prvním patře. Přízemí jsou jen kůly. Řeka se čas od času rozvodní. Protože lilo, je pod domky jemné bahýnko, v němž skotačí slepice.
Domek paní Manuely je vlastně chatrč. Zábradlím obklopená dřevěná plošina tak pět krát pět metrů, na niž se leze po schůdcích. To je obývák. V jednom koutě dřevěná komora na zámek. To je ložnice. Vedle prkenná ohrádka plná hlíny, n ní doutnající oharky. Kuchyně.
Uprostřed obýváku v misce doutná a kouří kus termitiště. Má to být přírodní repelent proti komárům. Hlavní na něm je hluboce věřit, že to opravdu nějak funguje. Jenže když vás koušou komáři jako diví, nějak to nejde.
Nepomáhá ani čiča. To je místní alkohol. Kdysi se dělala tak, že ženy rozžvýkaly sladké brambory a juku a to vše naplivaly do mísy a nechaly zkvasit. Teď to Manuela před našima očima drtí ručně v misce. Juku strouhá na kusu dřeva z jakési ježaté palmy.
Druhý den je to jako jogurt a jedí to děti. Po týdnu už je z toho alkohol. "Dává sílu pracovat a dělat potomky," říká šaman.
Pak nalije čiču do kalawasy, dřevěné misky, a pronáší přípitek. Zvedá ji do výše hlavy a říká: "Nahoru!" Pak ji dá dolů a řekne: "Dolů!" Potom ji přiloží k hrudi a pronese: "Doprostřed!"
Pak řekl: "Dovnitř!" A kopl ji do sebe.
Nijak se do toho nehrneme, protože čiča nevypadá vábně. Barvu to má jako burčák, je to kalné a neprůhledné. A plavou v tom nějaké kousky. Je jasné, že jsou to jen zbytky juky, ale my jsme už automaticky naučení, že když je něco v pití a není to jahoda, spadlo tam cosi, co tam být nemá.
Ale samozřejmě se napiju. Chutná to jako zkažené víno, kterému uděláte zábal z octanu hlinitého.
Šaman do nás hučí, že chlapi u nich po ránu pijí dvě kalawasy, ještě než odejdou do práce. A že když člověk pije čiču, je šťastný, a když ji pije nemocný, je zdravý.
Moc se nám však do toho nechce. Jen vždycky ucucneme a pošleme misku dál. Jedině Gustav, vždy klidný prošedivělý vousáč, zachraňuje situaci a nechává si dolévat.
Tak se šaman svlékne do půl těla a začne.
Ten se snad ukouří
Nepotřebuje k tomu žádné amulety, zvířecí hlavy nebo popel z pásovce, jen krabičku cigaret. Nejdřív si ale udělá z palmového listí čelenku a nasadí si ji na hlavu.
První jde na řadu Mária, která se přihlásila sama. Sedá si na maličkou stoličku a on ji začíná otírat větvičkami, které drží v ruce. Zřejmě ji čistí od zlého. Nedotýká se jí přímo, jen kopíruje obrys těla.
Pak jí s vervou mává metličkou nad hlavou a k tomu si píská. Nakonec začíná zpívat. Je to melodické a ve středním tempu. Asi jako když burlaci táhnou loď po Volze a mají zpoždění.
Nefláká to. Mává kolem ní stále rychleji. Vypadalo to, jako kdyby odháněl mouchy, ale my víme své, i když ty duchy, s kterými se pere, přímo nevidíme.
Je zpocený, po břiše mu teče čúrek potu. Je taky poštípaný. Komáři nás žerou všechny, ale on nemá čas, aby je plácal.
Vzduchem se vlní kouř a šíří se vůně našich repelentů, které vytahujeme, protože termitiště je k ničemu.
Když si šaman zapálí cigaretu, vypadá to, že to dělá kvůli těm komárům. Ale jeho zajímají duchové. Vyfukuje kouř na Máriu. Zpráva o objevu pasivního kouření do pralesa očividně dosud nedorazila.
Pak nastává vrcholný okamžik. Šaman rozhrábne Márii vlasy, nakloní se k ní, kouká jí zblízka na hlavu - a pak na ni plivne.
Ještě ji okouří, omává a pak je hotovo. Připadá mi to, jako když holič zákazníka ještě postříká kolínskou a naposledy omete. Takže, další pán na holení!
To jsem já.
Cítím se jako po stilnoxu
Nejdřív mi dá na hlavu ruku. Cítím, jak hřeje. Cítím taky, jak mě tam nahoře lehce elektrizuje. Krátce přemýšlím o tom, jestli to tak je opravdu, nebo jestli jen propadám náladě chvíle.
Pak kolem mě mává metličkou. Slyším šustění listů. Občas se mě listy dotknou a je to příjemné. Horko a pošvihávání listy, připomíná mi to saunu.
Cítím, že je mi lépe a lépe. Jeho jednotvárný zpěv mě uspává, přivádí do klidu. Je to skoro stejné, jako bych před deseti minutami spolkl prášek na spaní a přeju si, aby ze mě takhle vymítal nemoci a zlé duchy pořád.
Možná taky proto, že mi tím máváním odhání komáry. Pořád tam strašně žerou.
Trochu se stydím, že to beru tak lehkovážně, trochu se bojím, abych tím neurazil nadpřirozené síly. Ale taky cítím, že je mi příjemně.
Další cigareta a mrak kouře, který na mě vyfukuje. Pak mi přitlačí znovu dlaň na temeno. Jen ať na mne neplive, říkám si. Taky mi kouká do hlavy. Ale zřejmě tam už nic není, možná odhalil, že tam není vůbec nic, a tak plivat nemusí.
Ještě několik šluků a odmetení posledních zbytků duchů.
Hotovo. Jsem jiný člověk. Opět čistý.
Komáři to zjistili taky a vrhají se na mne.
Takhle se vystřídáme skoro všichni. Gustav nejde. Popíjí čiču a učí se venku střílet z indiánské foukačky. Terčem je dřevěná sova.
Než nás šaman všechny zvládne, vykouří snad deset cigaret. Jednu za druhou. Obětoval se za nás. Asi by urychleně potřeboval taky šamana.
Pak si sedneme stranou. Pro mě je to velká chvíle: dělal jsem rozhovory s prezidenty i premiéry, jen o chlup mi unikl dokonce Chuck Norris, teď ale budu poprvé v kariéře dělat interview se šamanem.
Interview se šamanem
Je mu devětatřicet a šokuje mě, že se nejmenuje Sedící tapír, Vinnetou nebo tak nějak, jak jsem si to představoval. Má úplně normální jméno Ronald Vargas.
Nevybraly si ho nadpřirozené síly. Šamanem byl jeho otec, a protože odešel do šamanského důchodu, převzal to po něm. Šamanem je osm nebo devět let. Přesně to neví.
Když se zeptám, co to obnáší, říká: "Léčím lidi z naší vesnice. Ty, kteří potřebují vyčistit tělo nebo duši." Pochopím, že je spíš léčitel než čaroděj. Když má někdo bolebřich, dojde do pralesa pro listí, které ho vyléčí.
Ale je tam přece jen něco navíc. "Když se dívám do hlavy, jako bych se díval na video," říká šaman. "Vidím přesně, co se děje."
Tak ho požádám o diagnózu. Chci, aby mi řekl, co viděl u mě. "Měl jsi tam špatnou energii. Byli tam špatní duchové, ale ti tě opustili." Když vidí, jak mě to sebralo, konejší mě: "Bylo jich málo. Ne příliš moc."
Ptám se, jestli to je pro něj náročná práce, a on mi říká, že když je hodně duchů, bolí ho ruce, jak je musí odklízet.
Pak udělám, co jsem dělat neměl. Zeptám se, jestli byl mezi námi někdo, kdo měl těch duchů a nemocí hodně. "Ano," odpovídá. "Jeden člověk mezi vámi toho měl hodně a nepodařilo se mi ho zbavit všeho."
A tak máme pro další dny v hlavě brouka, s kterým by si neporadili ani tři šamani. Koukáme na sebe a přemýšlíme, kdo z nás ten chudák asi je.
Teď už jen zbývá dodat, jak byl šaman úspěšný.
Bylo nás tam deset, vyhnat zlé duchy a nemoci si nás nechalo sedm. Naše dojmy, jak mi je někteří řekli: Cítím se líp. Cítím, že lehce vibruju. Cítím po těle takové teplo. Cítila jsem něco zvláštního, co neumím popsat.
Mária, která šla první, onemocněla asi za tři dny. Taková ta cestovní bleskovka. A potom ještě před odletem ztratila foťák.
Všichni ostatní jsme to chytli cestou domů nebo těsně po návratu.
Jediný, koho nepostihlo nic a zůstal zdravý, byl Gustav.
A tak to opravdu bylo.
