Přechody v rumunských horách nemusí být nutně jen o sportovním výkonu. Přes nedozírné travnaté plochy po porostech pěnišníků myrtolistých často projdeme kolem neustále usměvavých pastevců až k jejich salaším na hřebenech hor. Takovému setkání se snad ani nedá vyhnout. Jen co na hřebenech odtaje poslední sníh, vyráží muži obhlédnout situaci na vybrané salaši a zahajují nezbytné opravy tak, aby mohli v tomto jednoduchém příbytku strávit tři nebo čtyři měsíce každodenního starání se o stáda, přeměny nadojeného mléka na tvaroh nebo svébytný sýr chutí podobný u nás známému "balkánu".
Do hor se většinou v polovině nebo koncem května stěhuje jen část rodiny. Zbytek v údolí a na travnatých svazích kosí louky a schraňuje seno na zimu a připravuje se na dlouhé měsíce chladu a nedostatku trávy.
"Bună ziua, dobrý den," zdravím povalujícího se baču s levným cigárem v ústech.
"Bună!" zvedá ruku na pozdrav a kyne mi, abych se posadil. Lámavou rumunštinou, řečí rukou a nohou a za pomoci slovníku a lahví oblíbené meruňkovice získáváme svolení spát poblíž salaše a večer se podívat na dojení ovcí s příslibem ochutnávky vynikajícího ovčího sýra.
"Málem bych zapomněl," doplňuji naši konverzaci a z batohu vytahuji fotky z loňského léta a podávám je našemu hostiteli. "Jé, to je moje stará," v duchu si překládáme jeho upřímnou a radostnou reakci. "Pojď, tohle musí hned vidět." Bere mi batoh a uhání k salaši a mně nezbývá nic jiného než bezmezně obdivovat svěží chůzi na první pohled vetchého starce. Sbíháme z hřebene a na louce u horní hranice lesa stojí větší pastouška z trámků. Paní domu má z obrázků stejně upřímnou radost jako její muž a zve nás na večerní pohoštění.
Salaše na svazích pohoří Cindrel
Salaš, půlku stáda a princeznu k tomu!
Jen co jsme si postavili stany, objevují se na hřebenu ovce vedené dalšími mužskými členy rodiny. Celé stádo je vehnáno do malé ohrady, psi se mohou zbláznit a pastevcům začíná druhá šichta. V rohu ohrady je stříška, sedátko a v ohradě vidíme díry, kterými lze protáhnout právě jednu ovci. Podojené ovce jsou pak vypuštěny do velké ohrady, ve které stráví noc. Zajímá nás samozřejmě, kolik mají ovcí a dalších kusů domácího zvířectva. Po odpovědi náš obdiv exponenciálně stoupá. Tři sta ovcí zvládli tři lidé podojit za necelých třicet minut!
Fotogalerie |
Večer jsme pozváni do salaše na ochutnávku skvělého ovčího sýra, tvarohu a mléka. Po létech zkušeností s touláním po rumunských Karpatech si obouvám pohorky a sandály nechávám raději ve stanu. Před salaší se brodíme směsicí bahna vzniknuvšího po nedávném dešti, a pak neurčitou hmotou, o jejímž původu se můžeme jen dohadovat. Vzhledem k tomu, že procházíme mezi stádem krav a na zemi se válí prasata, máme vcelku jasno.
Vstupujeme do přítmí dřevěné salaše a chvíli si zvykáme na štiplavý dým z otevřeného ohniště, na kterém se ve velkém kotli zahřívá nadojené mléko. Tento dům je poněkud zvláštní. Na rozdíl od jiných příbytků v horách, které jsme zatím navštívili, má samostatnou oddělenou místnost s dřevěnou podlahou, ve které se pán i paní domu přezouvají. V místnosti s ohništěm je pouze hliněná podlaha a kolem stěn stojí dřevěné pryčny pokryté ovčími houněmi. "Tak tady většina z nás spí," zahajuje konverzaci paní domu a přitom míchá mléko v kotli nad ohništěm. Postupně ochutnáváme excelentní tvaroh a slaný ovčí sýr a snažíme se doptat na postup přípravy této neskutečné delikatesy.
"To máte tak…," začíná popisovat paní domu, "nadojené mléko slijeme do kotle a začneme zahřívat. Postupně sbíráme syrovátku, mícháme, zahušťuje a hněteme. Po přidání syřidla se proces trochu urychlí a získanou tvarohovitou hmotu dáváme do režných pytlů. Ty pak věšíme na sluníčko, aby se odpařila a odkapala další voda. V konečné fázi nakládáme sýr do solné lázně. Ten, který jíte, v ní byl sedm dní."
Hovor se ještě chvíli točí kolem sýra, tvarohu, jídla a stád ovcí, a pak dostávám nečekanou otázku. "Jsi ženatý? Máš ženu?" Nerozumím a nechápu souvislosti a na otázku hloupě odpovídám popravdě, tudíž "ne". "Tak to by sis mohl vzít moji dceru," ukazuje paní na blonďatou holčičku ve věku kolem dvanácti nebo třinácti let. Těžko se mi už vysvětluje, že mám doma přítelkyni a že se budeme brát. Musím se neslušně odporoučet do stanu a ráno rychle vyrážím, abych se vyhnul dalším dotěrným dotazům. Přece jen nezletilá manželka, půl salaše a stádo ovcí k tomu by nebylo to, co bych chtěl přivézt domů dvěma dětem.
Táboření v rumunských horách
Psi, bačova hole a to další
Hůl je základním poznávacím znamením každého bači. Umí se o ni mistrně opírat a upřeně hledět do modravých dálek zahalených oparem a horských údolí. Nošení hole má ale mnohem prozaičtější význam. Psi jsou mnohdy hladoví a loví vše, na co přijdou. A umí zaútočit nejen na poraněnou ovci, ale i na člověka. Hůl tedy slouží i jako vynikající obranná pomůcka.
Ovčáčtí psi jsou navíc zvyklí na nevybíravé zacházení ze strany svých pánů. Aby nemohli běžet moc rychle, věší se jim na obojek dřevěný hranolek, v horším případě železná trubka. Při běhu jim špalík naráží do pacek a způsobuje bolest.
Další možností, jak zahnat útočícího psa jsou kameny. Zprvu je dobré zkusit hodit kámen do blízkosti útočníka. Když se to mine účinkem, je nutné, milovníci psů nechť prominou, chlupáče jednoduše trefit.
Nejen kvůli přítomnosti ovčáckých psů je dobré dodržovat pravidla pro bezpečný pohyb v horách a pohybovat se v nejméně tří až čtyřčlenné skupině.
Bača se dvěma nejdůležitějšími pomocníky – holí a psem. Na fotce vpravo je vidět dřevěný hranolek visící z obojku psa.
O bezpečnostní situaci
Pro mnohé z nás jsou země typu Rumunsko, Ukrajina, Rusko a třeba i Albánie synonymem pro nebezpečí, krádeže a podobné nepříjemnosti. Pravdou je, že zkušenosti řidičů, kteří projíždí po tranzitních tazích a zastavují hlavně ve velkých městech a přímořských letoviscích mohou být veskrze žalostné a mnohdy i docela drsné. Přesto v okamžiku, kdy opustíte tato místa a zanoříte se do bezbřehých dálek horských hřebenů, dostanete se do úplně jiných časoprostorových dimenzí a budete potkávat lidi férové, příjemné a přímé jako jsou hory samy. Zkrátka a dobře, Rumunsko je turistům a tulákům zemí zaslíbenou, zemí poskytující nepřeberné možnosti turistiky od sportovního vyžití v nádherných horách až po poznávání bohaté historie, kultury i přírodních zajímavostí světového významu.
Nezbývá tedy než dodat: "Drum bun! – Šťastnou cestu!"
