Náš rozhovor probíhá na Trojmezí u Hrčavy. Co pro tebe znamená takové místo, kde se setkávají tři hranice? Je to pro tebe v něčem důležité?
Ano, je to důležité místo, protože se vztahuje se k Československu, Češi a Slováci patří k sobě. Každé trojmezí je něčím specifické, má jiné prostředí, jinou atmosféru, která se každý den mění. Maďarsko-slovensko-rakouské propojení je běžné, i když se tu potkávají jiné světy. Trojmezí Maďarsko–Slovensko–Ukrajina je například pro mě depresivní. Je v krásném prostředí, ale je tam cítit napětí. Možná ze současné situace. Trojmezí na Kremenci (Polsko–Slovensko–Ukrajina, pozn. red.) je z pohledu cesty kolem Slovenska bodem, kde se už stáčím na západ. Je to opět odlišné. Toto trojmezí je setkáním bratrských národů, které si rozumí. Trojmezí Rakousko–Slovensko–Česko je opět specifické, je tam jiná nálada, příroda, atmosféra.
Via SlovakiaPěší turistická trasa, vedoucí kolem Slovenska. Prochází přes unikátní místa v pohraničí, přes historické, architektonické a přírodní zajímavosti. Je dlouhá 1 860 kilometrů, vznikla v roce 2022 a jejím autorem je právě Slavomír Duchovič. |
Založil jsi dálkovou trasu Via Slovakia. Co to vlastně je?
Je to projekt, který mě naprosto spontánně napadl. Nazval jsem jej na základě české stezky Via Czechia. Hned následující myšlenka byla na spojení Via Czechoslovakia. Přemýšlel jsem, jak nazvat cestu okolo Slovenska. Když je Via Czechia, tak jsem se rozhodl to udělat stejně, aby se to dalo hezky spojit.
Kdy to bylo?
V lednu 2022. Oslovil jsem podobného blázna, který byl schopen dát výpověď v práci a přidat se ke mně. Pak se k nám přidal ještě jeden muž, ale ten se musel v Tatrách odpojit. Pak se připojil další kamarád Peťo a dokončili jsme cestu.
Takže jsi normálně pracoval, v lednu 2022 tě to napadlo, dal jsi výpověď a rozhodl se, že obejdeš Slovensko?
Ano. Na cestu jsme vyrazili na začátku dubna a po třech měsících jsme se vrátili. Cílem bylo projít to, užít si to, což se povedlo, každý den jsme měli spoustu nových zážitků a dobrodružství. Ale chtěli jsme zaznamenat trasu v GPS, abychom s tím mohli dále pracovat. To jsme splnili, pracujeme na tom dále, aby byla trasa uznána i Klubem slovenských turistů.
Slavomír Duchovič je podle svých slov jen obyčejný člověk, který věří v ideály a dobro lidí.
Kolik jste ušli kilometrů?
Mapy zejména na jižním Slovensku nejsou ještě úplně dopracované. Mělo by to být kolem 1 860 kilometrů a 33 400 metrů převýšení. Ale v detailech se to ještě bude trochu lišit.
Letos jsi vyrazil na stejnou cestu znovu. Proč?
Dostal jsem nabídku od slovenské televize natočit dvanáctidílný seriál, který se nakonec nerealizoval. Změnilo se to, když to dostala jiná produkční společnost, která o mojí cestě natočila osmdesátiminutový film. Ukazujeme, co je na Slovensku, zejména v pohraničí, krásného. A je tam toho spoustu.
Jak dlouho už tedy letos jdeš?
Od 10. července. Mám za sebou asi 1 350 kilometrů, zbývá mi asi 470 kilometrů.
Když porovnáš obě své cesty, v čem je posun? Jdeš vlastně po stejné trase, liší se v něčem?
Minulý rok jsem si to užíval. Hledali jsme cestu po cestě, potkávali lidi, kteří nám dávali najíst, napít, v životě neviděli turistu, zejména na jižní hranici. Byla to obrovská sranda, bavili jsme se každý den. Žiju tím. Mě nenaplňuje zastavit autem na parkovišti, vyjít na kopec, vyfotit pár fotek a jít zpátky. Chci být každý den na jiném místě, poznávat krajinu. Letos se objevily nové stavby, krajina se změnila. Začínám uvažovat, že bych šel i příští rok v květnu. Nikdy to nebude to samé. Letos mi pro oživení připravili filmaři také nějaké aktivity. Zjistili si o mně, čeho se bojím, co jsem nevyzkoušel, a teď mi to všechno dávají do cesty. Bojím se výšek, tak mě zavěsili na zipline nad lom. Nerad plavu, tak jsem se musel potápět. V životě jsem nelezl na horách, tak mě vytáhli na Gerlach, to bylo neskutečné.
Loni jsi prý měl i jeden speciální zážitek.
Vysnil jsem jízdu na koni na nejstrmějším kopci, který existuje. Nachází se nad obcí Velká Franková, je to před Belianskými Tatrami. Sen jsem měl jako živý film, jezdil jsem v něm na černém koni a to se mi splnilo. Šli jsme tam na osmou ráno, kdy jsme měli ve stáji připravené koně. Od sedmi pršelo. Říkali, že to nebude dobré. Pak jsme vyšli na louku, tři dívky nám dovedly koně a v tu začalo vycházet slunce. Mohli jsme si sednout na koně a volně se po loukách procházet. To jsou zážitky na celý život.
Úctyhodné číslo. Trasa Slovakia má 33 400 metrů převýšení.
Mluvil jsi o impulzu, který tě inspiroval k cestě. Teď máš za sebou zkušenosti a tisíce kilometrů pěšky. Jak moc tě cesty změnily, co ti to přineslo?
Můj osobní zlom nastal roku 2007. Byl jsem drogově závislý, v tom roce jsem zdárně podstoupil léčení. Dostal jsem se z toho pekla, našel v sobě osobnost, kterou jsem drogami ztratil. Na klubech abstinentů jsem začal připravovat program pro klienty, ale připravit něco pro patnáct až dvacet lidí je složité. Tak jsem pro ně chystal prodloužené víkendy a různé výlety, vytlačil jsem je na takové kopce jako jsou Velká Fatra a Malá Fatra, pro ně to bylo nepředstavitelné. Největší odměnou byla věta sedmdesátiletého pána, který, když jsem jej dotlačil na Malý Rozsutec, se rozhlédl, chytil mě okolo krku a řekl: „Vidíš Slavo, kdybych nepil, tak toto v životě neuvidím.“ To byla největší odměna. Pak jsem měl různé problémy, tak jsem si zkoušel ujít 100 kilometrů za den. Při tom extrémním psychickém a fyzickém napětí jsem zažil, jak se mi uvolňovala psychika, najednou začala vyjadřovat různé pocity. Plakal jsem, zuřil, všechny emoce se ze mě začaly dostávat. Později jsem poprosil kamaráda, že mám sedm dní volno, aby mě někam vzal do hor. Naplánoval přechod Nízkých Tater. Šel jsem nabalený s dvacetikilovým batohem, měl jsem dokonce i pyžamo. Ušel jsem pět dní na Telgárt a měl dost. Tam jsme potkali skupinu, která šla po trase Hrdinů SNP, což je trasa z Dukly do Bratislavy. Kamarádovi jsem tehdy řekl, že až mi bude padesát, tak tu SNP ujdu také. Nakonec jsme vyrazili o rok dříve. Začali jsme na Dukle a po pár dnech jsem měl bolesti z otlaků, bylo to strašné. Ale každý den mě naplňoval. Vracel jsem se k sobě, zažíval jsem veškeré možné emoce. Přirovnávám to k hurikánu, který má dvě části: prstenec a oko. V oku je klid. Ale v běžném životě je člověk v prstenci. Když se na dálkové túře dostaneš do problémů, máš otlaky, bolesti, trápení, zažívací problémy, tak to je ta cesta přes prstenec. Já vždy jen čekám, až se dostanu přesně do oka hurikánu a už je jen na mně, jestli se v něm udržím. Chci se dostávat do toho oka, potkat lidi, kteří v něm už jsou. Je to to nejlepší, co může člověk zažít. Ale to musíte být tak dva tři týdny na cestě.
A pak se dostaneš do jiného rozpoložení?
Ano. Požehnaní ti, kteří žijí v oku celý život.
Via Slovakia je pěší turistická trasa, vedoucí kolem Slovenska. Prochází přes unikátní místa v pohraničí, přes historické, architektonické a přírodní zajímavosti.
Teď se podívám na praktičtější věci. Co bude největší výzvou pro lidi, kteří se na stezku Via Slovakia vydají? Čeho by se měli vyvarovat?
To záleží na každém člověku. Musí pravidelně jíst a spát. A také musí mít pevnou vůli. Nesmí to vzdát, když se objeví bolest, která automaticky přijde.
Takže můžeš být jakkoliv fyzicky připravený, ale nakonec je stejně důležitější psychika?
Ano. Na cestě jsem měl i čtyřicítky horečky. Šel jsem po silnici s čerstvě vylitým asfaltem, hned za válcem. Neuvědomoval jsem si, co se mnou ta teplota může udělat. Boty to vydržely, ale mě to zpod nohou vysálo vodu a popraskaly mi všechny otlaky a puchýře. Dostal jsem horečku. Kdybych neměl silnou vůli, tak bych skončil. Někteří to nezvládnou už u otlaků. Ale musí jít dál. Člověk musí vždy pokračovat přiměřeným tempem, aby to zvládl. Když si budete v hlavě počítat do kroku, tak bolest odejde. Když to neuděláte, přenese se bolest dál do těla.
Co bys doporučil českým turistům, kteří se vypraví na Slovensko, potažmo na dálkovou trasu Via Slovakia? Dá se vyzdvihnout nějaké místo?
Záleží na tom, co turista očekává. Když touží po davu lidí, tak může do Tater. Když chce být sám a užít si přírodu, tak Pieniny. Ty jsou docela nenáročné, ovšem záleží, z jaké strany půjdeš. Když si chce člověk zamakat, tak od Mníšku nad Popradem je krásná cesta po hranicích. Doporučil bych jít z Mníšku nahoru na Eliášovku, to je dobrý kopec, na polské straně je tam malá jízdárna s koníky. Procházíte se po loukách a není tam tolik turistů, hlavně na začátku nebo konci sezony. Užijte si splutí Dunajce, lezeckou stěnu, projeďte se na kole, svobodně se procházejte po nádherných loukách. Východní Tatry jsou také málo navštěvované. Jsou náročné i nenáročné, ty bych určitě doporučil. A také destinace jako jsou Babí hora nebo vlastně celá Orava. To je top.
A nějaké překvapení?
Já osobně jsem překvapený nádhernými místy u maďarské hranice. Přišel jsem do obce Kiarov, kde jsem musel vyhledat pomoc. Poprosil jsem pána, aby mě odvezl pět kilometrů do kempu, protože jsem nemohl chodit. On mi říkal, že tam není kemp, že to tam zná. Ale ten kemp tam byl. Vlastnili to Holanďané. Byl jsem překvapený, že celou tu oblast pomalu a postupně skupují právě Holanďané a s nimi i Belgičané, Švýcaři, Švédi. Ale ne kvůli byznysu, oni si tam koupí zanedbanou chalupu v oblasti, kterou náš stát zanedbává a dělá, že tuto krásnou památku nevidí. Holanďané se do toho kraje zamilovali, normálně tam fungují a žijí. K tomu nabízí ubytování. Manželka jednoho takového Holanďana je z Nového Zélandu a říkala, že je to tu neskutečný kraj. Všichni chtějí na Nový Zéland, ale oni mi řeknou, že tady je to unikátní.
Kolem Slovenska můžete jít každý rok znovu a vždy budete mít úplně jiné zážitky.
Z Trojmezí, na kterém si povídáme, budeš pokračovat podél československých hranic. Kudy plánuješ jít?
Trasa je už daná tím, že jsme ji šli minulý rok. Idea byla, abychom nešli moc do vnitrozemí Slovenska, ale drželi se hlavních značených turistických tras, kvůli budoucímu značení. Dost velkou část prochází Via Slovakia společně s trasou Via Czechia. Pak se někde u Trenčína stáčí k Bratislavě.
Jdete tedy hřebenovku Beskyd, Javorníků, Bílých Karpat a pak někde uhnete zpět do Slovenska?
Ano, trasa vede značnou část přes Česko, poté se odklání. Ale připravujeme i variantu pro ty, kteří by chtěli jít více do vnitrozemí Slovenska.
Za tři týdny chceš dojít do Bratislavy, kde ukončíš druhé kolečko kolem Slovenska. Pokaždé jsi šel zhruba 1 900 kilometrů proti směru hodinových ručiček. Co budeš dělat, až dojdeš do cíle? Už sis zvykl na určitý režim a najednou to skončí.
Člověk jako já se vrátí k hurikánu. Nacházím se stále ve středu, je už na mně, jakým způsobem si dovolím z toho oka vystoupit, aby mě život profackoval. To je můj první úkol. Poté vylepšit trasu Via Slovakia, aby byla viditelná a lidé se s ní mohli seznámit. Jednou přijde doba, kdy bude každý druhý člověk na Slovensku vědět, co Via Slovakia je. Přál bych si, aby byla uznána jako nejdelší turistická magistrála na Slovensku a aby byla značená v rámci Klubu slovenských turistů. Aby to byla souvislá čára na serveru mapy.cz. Oslavovat budu, až to bude uznané a budou na tuto trasu chodit lidé nebo ji budou běhat ultramaratonci. Zatím nastupuji v listopadu do práce. Ještě předtím si zkusím odpočinout a projít asi 450 kilometrů, které spojují nejsevernější bod Slovenska s nejjižnějším.
Slavomír Duchovič (*1972)Otec dvou dětí, absolvent obuvnické průmyslovky; pracoval jako švec a pak byl několik let majitelem firmy. Nyní je zaměstnaný jako skladník v bratislavské společnosti. Podle svých slov je obyčejný člověk, který věří v ideály a dobro lidí. V roce 2021 prošel Cestu hrdinů SNP – 770 kilometrů dlouhou dálkovou trasu mezi Duklou a Bratislavou. Je zakladatelem nejdelší slovenské turistické trasy Via Slovakia, kterou poprvé prošel v roce 2022 spolu se dvěma kamarády, v roce 2023 jí prošel podruhé. |
